25 Cdo 229/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně P. e., a. s., proti žalovanému Z. N., zastoupenému advokátem, o
102.952,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 51/2005,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
listopadu 2006, č. j. 13 Co 386/2006-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na
základě kupní smlouvy o dodávce elektřiny podle § 50 zákona č. 458/2000 Sb.,
energetického zákona, uzavřené dne 15. 2. 1996, žalobkyně osadila žalovanému
elektroměr na odběrní místo a jeho jednotlivé části zajistila prostředky proti
neoprávněné manipulaci (plombami). Při ukončení dodávky elektřiny dle žádosti
žalovaného byl při provádění konečného odečtu dne 16. 9. 2002 zjištěn a
zdokumentován neoprávněný odběr elektřiny, k němuž došlo neoprávněnou
manipulací na elektroměru (porušení plomb). Při následném testování elektroměru
(kalibraci) bylo zjištěno, že elektroměr měřil odběr nesprávně ve prospěch
odběratele – žalovaného. Soud dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému odběru
elektrické energie podle ust. § 51 odst. 1 písm. f) bod 3. zákona č. 458/2000
Sb., za nějž podle odst. 2 téhož ustanovení odpovídá žalovaný, a to bez ohledu
na to, zda vlastním jednáním či opominutím neoprávněný odběr a následně
vzniklou škodu zavinil či nikoli. Výši náhrady stanovil podle ust. § 8 odst. 4,
5 a 6 vyhlášky č. 297/2001 Sb.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j.
13 Co 386/2006-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením. Bylo
prokázáno, že došlo k neoprávněnému odběru energie, za něj podle § 51 odst. 1
energetického zákona odpovídá v plném rozsahu žalovaný jako odběratel bez
ohledu na to, zda sám neoprávněný odběr a následně vzniklou škodu zavinil či
nikoli. Rovněž výše škody byla soudem prvního stupně správně vypočtena v
souladu s ust. § 8 odst. 4, 5 a 6 vyhl. č. 297/2001 Sb. K námitkám žalovaného,
že mělo být postupováno při vyčíslení výše škody podle přílohy č. 5 téže
vyhlášky, uvedl, že aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu subsidiárně
pouze tam, kde nejsou zjistitelné podklady pro vypočtení výše náhrady škody dle
§ 8, což není tento případ, kdy byla známa hodnota jističe před elektroměrem a
bylo možno škodu vypočítat klasickým způsobem podle § 8 odst. 4, 5 a 6
vyhlášky, a správně byla vypočtena i výše paušální náhrady za poškození
prostředků proti neoprávněné manipulaci s elektroměrem.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v důsledku toho soud
nepřipustil a neprovedl další dokazování, čímž řízení zatížil vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o. s. ř.). V dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení a zjištěný
skutkový stav. Otázku zásadního právního významu spatřuje v otázce, o jaký typ
odpovědnosti za škodu se v daném případě jedná. Uvádí, že odpovědnost
odběratele za škodu vzniklou neoprávněným odběrem podle § 51 odst. 1 písm. f)
zákona č. 458/2000 Sb. je konstruována jako objektivní, avšak zůstává otázkou,
zda je dána možnost liberace či nikoliv (tzv. absolutní odpovědnost). Protože
soudy obou stupňů zaujaly názor, že jde o absolutní odpovědnost bez možnosti
liberace, zamítly důkazní návrhy směřující k prokázání liberačního důvodu.
Podle názoru dovolatele by měl být připuštěn liberační důvod za analogického
použití ustanovení § 420a obč. zák. Poukazuje na to, že samotný výpočet náhrady
škody podle vyhlášky 297/2001 Sb. má nikoliv reparační, nýbrž sankční
charakter, což je evidentní zejména v jeho případě, kdy tvrdil a navrhoval
důkazy k prokázání skutečnosti, že elektrickou energii neodebíral celotýdenně.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu,
že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 8. 11. 2006, Nejvyšší soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní právní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Základní práva a povinnosti smluvních stran v jejich závazkovém právním vztahu,
jenž byl založen smlouvou o dodávce elektřiny, jsou – kromě smluvního ujednání
- upraveny zvláštním právním předpisem, který je ve vztahu k občanskému
zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za
neoprávněný odběr elektřiny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005 publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4024 nebo ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2768/2004 publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
4271). Proto je třeba z tohoto zvláštního právního předpisu vycházet, a teprve
pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, lze aplikovat
předpis obecný.
Za stavu, kdy v řízení byl prokázán odběr elektřiny měřícím zařízením, na
kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci [správnost
zjištěného skutkového stavu nepodléhá vzhledem k posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacímu přezkumu], a byla tak
naplněna skutková podstata neoprávněného odběru podle § 51 odst. 1 písm. f)
energetického zákona, nelze uplatněný nárok dodavatele posuzovat podle
ustanovení § 420a odst. 1 občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu
způsobenou provozní činností ani analogicky aplikovat § 420a odst. 3 obč. zák.
a dovozovat liberační důvod. Základ nároku dodavatele proti jeho odběrateli na
náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny i jeho výše se neřídí podle
obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě skutečné škody, nýbrž se
stanoví podle zvláštního právního předpisu, kterým je v daném případě zákon č.
458/2000 Sb.
Otázka aplikace ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody na nárok
dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem
el. energie byla již dovolacím soudem řešena, např. v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004. Nelze přisvědčit dovolateli
ani v tom, že odpovědnost za neoprávněný odběr elektrické energie nemůže být
odpovědností absolutní (bez možnosti liberace), pokud není konstruována obdobně
jako v ust. § 421a dost. 1 obč. zák., jež upravuje skutkovou podstatu
odpovědnosti za škodu, jíž se nelze zprostit. Legislativní technika umožňuje
totiž zákonodárci vyjádřit odpovědnostní vztah různými způsoby (pokud je
samozřejmě dodržen ústavní rámec) a ta okolnost, že je v ust. § 421a obč. zák.
upravena objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, neznamená, že by veškerá
další ustanovení, jež lze zařadit do kategorie absolutní odpovědnosti, musela
mít shodnou legislativně-technickou strukturu.
Právně významné pro rozhodnutí není ani množství elektrické energie, jež ve
skutečnosti mohl neoprávněný odběratel odebrat, neboť toto zjištění není pro
výpočet náhrady škody podle vyhlášky č. 297/2001 Sb. relevantní. Výše náhrady
za neoprávněný odběr se určuje podle § 8 odst. 4, 5 a 6 vyhlášky č. 297/2001
Sb. Vzniklá škoda se vyčísluje na základě změřených nebo jinak prokazatelně
zjištěných údajů o neoprávněném odběru, a v případech, kdy nelze zjistit
celkovou spotřebu elektřiny podle odstavce 5 a celkovou náhradu škody podle
odstavce 6, postupuje se při určení náhrady škody podle tabulky uvedené v
příloze č. 5. V daném případě však byla známá hodnota jističe před elektroměrem
a rozsah skutečné škody byl proto určen pomocí algoritmu stanoveného v ust. § 8
odst. 4, 5 a 6 vyhl. č. 297/2001 Sb.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani
namítaná vada řízení, která je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť žalovaným navržené dokazování (k prokázání liberačního důvodu a
množství el. energie, jež mohl odebrat) se netýkalo skutečností potřebných pro
rozhodnutí; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, lze pak v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr.
Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu