25 Cdo 916/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně S. e., a. s., proti žalovanému P. F., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 249.185,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 15 C 7/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 30 Co 398/2004-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
úrokem z prodlení od 13. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 6. 2001 ve
výroku, jímž bylo žalobě co do částky 270.133,- Kč s přísl. vyhověno, a
rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2002, jímž byl tento rozsudek v uvedeném
výroku potvrzen, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 25
Cdo 1229/2002-116, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 22. 8. 1991
uzavřena smlouva o dodávce elektřiny podle § 3 vyhlášky č. 140/1978 Sb., dne 9.
2. 2000 bylo pracovníky žalobkyně zjištěno, že došlo k narušení plomby na
krycím plechu elektroměru, umístěném na sloupku v plotu nemovitosti žalovaného,
a byly odpojeny dvě fáze (tzv. klemy), na kterých bylo napojeno elektrické
topení v nemovitosti žalovaného, a byla měřena pouze jedna fáze, která
ukazovala minimální množství proudu. Elektroměr byl žalovanému instalován znovu
dne 10. 11. 1995 poté, co z důvodu poklesu zaznamenané spotřeby odběru
elektřiny byl odmontován a přezkoušen, přičemž závada na elektroměru nebyla
zjištěna, byly však spadlé tzv. klemy, jejichž samovolné uvolnění je vyloučeno.
Soud dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu
ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 224/94 Sb., neboť na měřicím
zařízení bylo zjištěno porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci. V
souladu s pokyny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR určil soud výši škody
způsobené neoprávněným odběrem za dobu od 6. 9. 1999 do 9. 2. 2000 podle § 7
vyhlášky č. 169/1995 Sb. a § 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů, a to v částce 247.309,30 Kč, žalovanému dále uložil
zaplatit žalobkyni náhradu za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci
a za náklady spojené se zjištěním a odstraněním neoprávněného odběru ve výši
5.743,40 Kč. Protože z celkové výše 253.052,70 Kč žalovaný uhradil částku
3.867,- Kč, soud mu uložil zaplatit zbylou částku ve výši 249.185,70 Kč s
úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j.
30 Co 398/2004-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, že byl prokázán neoprávněný odběr elektřiny, jímž je podle § 22 odst. 1
písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. odběr měřicím zařízením, na kterém bylo
porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci, přičemž pro naplnění této
skutkové podstaty není třeba prokazovat, zda měřicí zařízení bylo poškozeno
zaviněním žalovaného a zda k porušení došlo v důsledku jeho zásahu. Odvolací
soud proto další dokazování navrhované žalovaným k této otázce neprovedl a k
jeho námitkám, že jako odběratel neměl povinnost chránit měřící zařízení,
uvedl, že z hlediska ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. není
tato okolnost významná. Částku přiznanou žalobkyni určil soud prvního stupně
správně, neboť postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, výši škody určil
podle § 7 vyhlášky č. 169/1995 Sb. a zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů, a přihlédl i k částečnému plnění ze strany žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu podle ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v
otázce, zda pro rozhodnutí v této věci je důležité, zda zajištění měřicího
zařízení proti neoprávněné manipulaci bylo poškozeno zaviněním žalovaného, a
dále zda žalobkyně má nárok za pouhých 5 měsíců tvrzeného neoprávněného odběru
elektřiny na nejvyšší náhradu škody vyplývající z vyhlášky č. 169/1995 Sb. bez
ohledu na to, zda vůbec mohla být elektrická energie žalovaným v tomto rozsahu
odebrána. Namítá, že je ústavně nekonformní právní názor, jenž Nejvyšší soud
vyslovil ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1229/2002,
že otázka povinnosti odběratele chránit měřící zařízení ani otázka jeho
zavinění není z hlediska uplatněného nároku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona
č. 222/1994 Sb. významná. Uvádí, že Nejvyšší soud toto ustanovení vyložil pouze
gramaticky, avšak mohl použít ústavně konformního extenzivního výkladu, podle
něhož by zavinění bylo jednou z podmínek pro neoprávněný odběr elektřiny. Pokud
nelze text zákona vyložit tímto způsobem, měly soudy podle čl. 95 odst. 2
Ústavy věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení rozporu tohoto zákonného
ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Současný výklad nedává totiž
odběrateli elektřiny prakticky žádnou možnost, jak se v řízení bránit. V jeho
případě bylo měřicí zařízení umístěno mimo nemovitost ve skříni uzamčené
obyčejným klíčem, kam se mohl dostat kdokoliv, nadto mohlo dojít k porušení
jednáním pracovníků žalobkyně. Protože žalobkyně je v daném místě monopolním
dodavatelem elektrické energie, neměl žalovaný možnost uzavřít smlouvu o odběru
elektrické energie s jiným dodavatelem a takové zákonné zvýhodnění dodavatele
energie je porušením ústavně garantované zásady rovnosti účastníků řízení a
nakonec i zásady spravedlivého procesu. Vyhláška č. 169/1995 Sb. je dle názoru
dovolatele rovněž v rozporu s ústavním pořádkem, neboť neoprávněně zvýhodňuje
dodavatele elektrické energie proti zákazníkovi. Žalobkyní tvrzený neoprávněný
odběr měl trvat od 6. 9. 1999 do 9. 2. 2000, tedy 5 měsíců a 3 dni, náhrada
vypočtená podle této vyhlášky činí 247.309,30 Kč. Běžný občan by za tuto dobu
takové množství elektrické energie nemohl spotřebovat a ani dovolatel je nemohl
ve skutečnosti odebrat. Dovozuje, že skutečná škoda nebo ušlý zisk žalobkyně
neodpovídá výpočtu podle vyhlášky, a proto žalobkyni tím vzniká na základě této
vyhlášky neoprávněný zisk. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu výroku se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu.
Dovolatelem vymezená otázka, zda k naplnění skutkové podstaty neoprávněného
odběru ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. je třeba zavinění
odběratele, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Jak bylo uvedeno již v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1229/2002, na který
dovolatel ostatně sám odkazuje, tato otázka již byla dovolacím soudem
jednoznačně vyřešena, a odvolací soud i soud prvního stupně, vázány tímto
právním názorem, věc v souladu s ním posoudily. Znění zákonného ustanovení je
zde zcela jasné a výklad tohoto ustanovení, jaký zastává dovolatel, je v přímém
rozporu se zněním zákona. Ostatně i ústavně konformním výkladem lze zákon pouze
vykládat, nikoliv měnit.
Právně významná pro rozhodnutí není ani skutková otázka množství elektrické
energie, které ve skutečnosti mohl neoprávněný odběratel odebrat, neboť toto
zjištění není pro výpočet náhrady škody podle vyhlášky č. 169/1995 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, relevantní. Jak bylo v řízení zjištěno, dovolatel se
dopustil neoprávněného odběru elektřiny ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) zákona
č. 222/1994 Sb., ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (skutkový stav dané věci není v
dovolacím řízení předmětem přezkumu – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). a výše
náhrady za neoprávněný odběr se určuje podle § 7 uvedené vyhlášky. Množství
odebrané elektřiny podle skutečné spotřeby (určené podle předchozího či
následujícího srovnatelného období, v němž byl odběr elektřiny řádně měřen) se
určuje v případě, kdy nelze stanovit množství odebrané elektřiny v důsledku
závady na měřicím zařízení (srov. § 6 odst. 7 vyhlášky), což není tento případ,
neboť jak bylo zjištěno, měřicí zařízení žádnou závadu nevykazovalo. Výše
náhrady za neoprávněný odběr se neposuzuje z hlediska obecných ustanovení
občanského zákoníku o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, nýbrž se stanoví
podle právního předpisu, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou
speciální. Proto zjištění či odhad množství neoprávněně odebrané elektřiny k
vytápění nemovitosti žalovaného v zimním období r. 1999/2000 není kritériem pro
určení výše této náhrady.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že platbou za neoprávněným odběr vzniká
žalobkyni neoprávněný zisk. Vzhledem k tomu, že vztah mezi žalobkyní a
žalovaným byl založen smlouvou a náhrada škody za neoprávněný odběr je upravena
právním předpisem, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodně získaném
obohacení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp.
zn. 33 Odo 127/2003).
Ani dovolací soud neshledal důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 22
odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. a § 7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., neboť
nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním zákonem,
navíc když zákon č. 222/1994 Sb. byl ke dni 1. 1. 2001 zrušen zákonem č.
458/2000 Sb. a vyhláška č. 169/1995 Sb. byla ke dni 15. 8. 2001 zrušena
vyhláškou č. 297/2001 Sb.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázky předložené dovolacímu soudu nedávají důvod
pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu