25 Cdo 2292/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. K., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj,
IČ: 66002222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve
výši 150.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21
C 280/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. září 2007, č.j. 13 Co 157/2007-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č.j. 13 Co 157/2007-195,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2006, č.j. 21 C
280/2001-177, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce
na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Úřadu městského obvodu
Plzeň 4, jenž žalobci jako vlastníku nepovolené skladovací haly na pozemku
parc. č. 2253/1 v k.ú. Plzeň – Doubravka nezaslal dle § 74 zák. č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí odstraněním nepovolené
stavby, kterou podle rozhodnutí tohoto úřadu měl žalobce odstranit do 30. 11.
1994, po prodloužení do 30. 4. 1995. Žalobce dne 30. 9. 1997 uzavřel s J. B.
smlouvu o prodeji této nepovolené stavby, v níž se kupující zavázal provést do
konce května 1998 na vlastní náklady její demolici a prodávajícímu zaplatit
částku 150.000,- Kč jako úhradu za stavební materiál, jež z demolice získá. Dne
15. 4. 1998 byla zahájena a za pomoci strojů provedena v rámci výkonu
rozhodnutí demolice objektu, stavební materiál se stal nadále nepoužitelným a
žalobce musel vrátit J. B. částku 150.000,- Kč, jejíž náhrady se nyní domáhá na
státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2007, č.j.
13 Co 157/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou
splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup,
jehož se dopustil Úřad městského obvodu Plzeň 4 tím, že v rozporu s ustanovením
§ 74 správního řádu neoznámil žalobci jako vlastníku stavby zahájení výkonu
rozhodnutí a předmětnou halu dne 15. 4. zdemoloval. Žalobci byla způsobena
škoda ve výši 150.000,- Kč, neboť uvedenou částku měl získat za prodej
stavebního materiálu, pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a hala by
byla zdemolována na základě smlouvy uzavřené s J. B.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a nesprávným úředním postupem a v otázce spoluzavinění
poškozeného, čímž se odvolací soud nezabýval, jakož i v určení počátku
povinnosti platit úroky z prodlení. Poukazuje na to, že demolice byla zahájena
po více než 3 a půl letech od pravomocného rozhodnutí, jímž byla žalovanému
uložena povinnost odstranit nepovolenou stavbu. Namítá, že odvolací soud se
nezabýval posouzením existence konkrétní příčinné souvislosti ani tím, zda ke
vzniku tvrzené škody došlo výlučně v příčinné souvislost s neprávným úředním
postupem. Dovozuje, že škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s tím, že
halu postavil bez stavebního povolení, nerespektoval pravomocné rozhodnutí
stavebního úřadu o odstranění stavby, povinnost mu uloženou nesplnil ve
stanovené lhůtě, ale ani více než tři a půl roku poté. Výše škody je dle
dovolatelky sporná, oba znalecké posudky si vzájemně odporují, a poukazuje na
to, že i při doručení oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí žalobci by možnost
ručního bourání svépomocí nepřicházela v úvahu. Nesprávně a v rozporu s § 563
obč. zák. byl stanoven počátek úroků z prodlení od data odstranění nepovolené
stavby a jejich výše byla stanovena v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 9. 2007,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov.
bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a/], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b/], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c/]. Soud prvního stupně sice rozhodoval v dané věci dvakrát, ale jeho v pořadí
první (rovněž vyhovující) rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu
nutnosti doplnění dokazování, odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení
nevyslovil právní názor, jenž by byl pro rozhodování soudu prvního stupně
závazný, proto přichází v úvahu posouzení přípustnosti dovolání dle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v otázce
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou újmou
žalobce. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem na obdobném
skutkové základě řešena, a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda způsobená nesprávným úředním postupem měla
vzniknout přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), tj. před 15. 5. 1998, bylo namístě postupovat podle
dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona je
nesprávný úřední postup těch, kteří plní úkoly státních orgánů a orgánů
společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 cit. zákona, vznik škody a
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u
objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku
existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní
skutečností, za niž odpovídá, a mezi vznikem škody. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité škodné události
(zde nesprávného úředního postupu), tedy je-li doloženo, že nebýt této
události, ke škodě by nedošlo.
Škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá, lze definovat jako ušlý zisk, tedy újmu
spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k
rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v
budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno
na poškozeném, že nebýt škodní události by se majetkový stav poškozeného
zvýšil. Ušlý zisk lze odškodnit, jestliže nesprávný úřední postup znemožnil
poškozenému dosáhnout prospěchu, který mu podle smlouvy přísluší, a kterého by
se mu dostalo v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
Ztráta smluvní odměny z kupní smlouvy v důsledku nemožnosti dostát svým
smluvním závazkům představuje ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v jakém
je v příčinné souvislosti se škodnou událostí, zakládá odpovědnost za škodu. Na
druhé straně ovšem ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného
záměru, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně
dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k
zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442
odst. 1 obč. zák. je totiž majetková újma, způsobená tím, že škodná událost
zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku. Vedle ujednání, které
poškozenému zaručuje určitou odměnu za sjednanou činnost, musí tu být i zmíněný
„pravidelný běh věcí“, tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že
ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat a že
výsledek by se dostavil.
Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána, a v tomto směru jde o
otázku skutkových zjištěné. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo
915/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1024/2007). V daném případě šlo o posouzení příčinné souvislosti mezi
nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím v nezaslání oznámení o
zahájení výkonu rozhodnutí, a ušlým ziskem žalobce ze smlouvy s J. B.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městského
obvodu Plzeň 4 ze dne 4. 8. 1994 bylo žalobci uloženo odstranit hrubou stavbu
skladovací haly a navážek stavební sutě na pozemku v k.ú. Plzeň – Doubravka do
30. 11. 1994, v odvolacím řízení byla rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne
31. 10. 1994 lhůta prodloužena do 30. 4. 1995. Žalobce nesplnil uloženou
povinnost a dne 30. 9. 1997 sjednal s J. B., že za materiál z nepovolené stavby
obdrží od něj 150.000,- Kč s tím, že J. B. na vlastní náklady provede demolici
objektu a uvede pozemek do původního stavu nejpozději do 8 měsíců od podpisu
smlouvy (tj. do konce května 1998).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že pokud by nepovolenou stavbu
odstranil J. B.a podle smlouvy se žalobcem ze dne 30. 9. 1997, získal by
žalobce částku ve výši 150.000,- Kč. Odvolací soud však přehlédl, že povinností
žalobce bylo stavbu odstranit nejpozději do 30. 4. 1995, neboť pro něj byl
právně závazný termín stanovený ve správním rozhodnutí a nikoli termín (do
konce května 1998), který sjednal v kupní smlouvě. Příčinou, proč nedošlo k
realizaci smluvních závazků sjednaných s J. B. a vznikla tvrzená škoda, nebyla
okolnost, že žalobci nebylo doručeno oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí
odstraněním stavby, nýbrž ta okolnost, že stavba byla v dubnu 1998 odstraněna.
Samotné provedení demolice v rámci výkonu rozhodnutí nebylo pochybením ani
nesprávným úředním postupem a chybějící oznámení nezpůsobilo, že předmět
smlouvy mezi žalobcem a J. B. zanikl. V dané věci tedy nešlo o to, že by
nesprávným úředním postupem, jenž vyvolal pro žalobce škodlivý následek, bylo
provedení výkonu rozhodnutí. Žalobce namísto, aby sám na své náklady nechal do
30. 4. 1995 nepovolenou stavbu odstranit, v době, kdy byl více než 2 roky v
prodlení se splněním pravomocně uložené povinnosti, přijal částku 150.000,- Kč
za prodej tohoto objektu, jíž musel následně pro nemožnost slíbeného plnění
vrátit kupujícímu. J. B.a dotčenou stavbu kupoval s vědomím, že má být
odstraněna, navíc nebylo doloženo, že by v termínu, k němuž se žalobci zavázal,
demolici vlastními silami vůbec provedl.
Protože odvolací soud nevymezil správně skutkové okolnosti, mezi nimiž bylo
třeba vztah příčinné souvislosti posoudit, není jeho rozsudek správný, dovolací
soud jej zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu