25 Cdo 2308/2018-117
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce: J.S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Krčmou,
advokátem se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, proti žalované: M. Č., narozená
XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem
Nitranská 988/19, Praha 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 318/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 54 Co 384/2017-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení 4.114 Kč k
rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 25 C 318/2016-37,
zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky
200.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout tím, že
žalovaná, jeho bývalá manželka, za trvání manželství porušila povinnost
manželské věrnosti, zakotvenou § 18 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině,
účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „z. r.“), intimně se stýkala s jiným
mužem (panem Č.), počala s ním dvě děti (narozené v roce 2010 a 2011), o nichž
byl žalobce přesvědčen, že jsou jeho vlastními dětmi, a konečně tyto
skutečnosti dne 15. 12. 2013 oznámila žalobci. Tím mělo dojít k zásahu do práva
žalobce na rodinný život, a to podle žalobce v obdobné intenzitě, jako by obě
jeho děti zemřely, proto se domáhal náhrady nemajetkové újmy s odkazem na
ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014 (dále též jen „o. z.“). Okresní soud s ohledem na § 3079 odst. 1 o. z.
posoudil uplatněný nárok podle právní úpravy, účinné v době vzniku tvrzené
újmy, tedy do 31. 12. 2013. Důvody pro aplikaci § 3079 odst. 2 o. z. neshledal.
V daném případě totiž podle okresního soudu neexistují žádné mimořádné důvody
hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. pro přiznání náhrady
nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., když posouzení nároku žalobce
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 není v rozporu s dobrými mravy, ani
nevede ke krutosti nebo bezohlednosti, urážející obyčejné lidské cítění.
Povinnost manželské věrnosti vyplývala z ustanovení § 18 z. r., tento ani jiný
zákon však neobsahoval žádnou sankci za její porušení. Zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) upravoval
možnost náhrady nemajetkové újmy v případě zásahu do práva na ochranu osobnosti
ve smyslu § 11 obč. zák., a to v § 13 odst. 2 obč. zák. Okresní soud uzavřel,
že ani tato ustanovení nejsou na danou věc aplikovatelná, protože se nejedná o
zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti (žalobce to ani netvrdí).
Protože žalovaná nevěděla, zda biologickým otcem dětí je žalobce nebo pan Č.,
nemohla neoprávněně zasáhnout do práv žalobce. Proto okresní soud žalobu zamítl
a žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 54
Co 384/2017-63, potvrdil rozsudek okresního soudu a žalobci uložil, aby
žalované nahradil náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z okresním
soudem zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se s jeho právními závěry.
Vzhledem k tomu, že k porušení manželské věrnosti žalovanou, k narození obou
dětí z mimomanželského vztahu žalované, i k oznámení jejich původu žalobci
došlo před 1. 1. 2014, shledal odvolací soud s odkazem na § 3079 odst. 1 o. z.
přiléhavým posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12.
2013. Posouzení nároku podle příslušných ustanovení občanského zákoníku
účinného od 1. 1. 2014 za použití § 3079 odst. 2 o. z. není podle odvolacího
soudu možné. Toto ustanovení lze výjimečně použít v mimořádných případech
hodných zvláštního zřetele, kdy ke dni nabytí účinnosti o. z. nebylo soudem
rozhodnuto o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními
předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku,
a to jen tehdy, pokud by setrvání na dosavadní (dřívější) právní úpravě
znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti
urážející obyčejné lidské cítění. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení plyne,
že jeho použití má být naprostou výjimkou ze zásady zákazu pravé zpětné
účinnosti a má přicházet v úvahu jen tehdy, pokud škůdce způsobil škodu úmyslně
z touhy ničit, ublížit, nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky a následkem
jeho jednání je újma, kterou poškození pociťují jako osobní neštěstí, které
nelze jinak odčinit. V daném případě není možno dovodit, že by jednání
žalované, jakkoli morálně nepřijatelné, obsahovalo nějakou zvlášť
zavrženíhodnou pohnutku či touhu po pomstě. Právní úprava do 31. 12. 2013 podle
odvolacího soudu neobsahovala ustanovení, které by sankcionovalo porušení
manželské věrnosti či umožňovalo rozhodnout o povinnosti manžela, jenž věrnost
porušil, k náhradě nemajetkové újmy poškozenému manželu. Žalobě nebylo možno
vyhovět ani s odkazem na způsob, jímž byl obdobný problém řešen soudem Velké
Británie. Podle závěru odvolacího soudu žalobcem zmíněné rozhodnutí
prvostupňového soudu ve Velké Británii představuje spíše zajímavou informaci o
způsobu řešení obdobné problematiky v jiném právním systému, nikoli však
závazné vodítko pro rozhodování v této věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce s odkazem na § 237 o. s. ř.
dovolání. Dovolacímu soudu předložil otázku, zda § 3079 odst. 2 o. z. umožňuje
rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy, vzniklé porušením manželské povinnosti
před 1. 1. 2014, podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Je
přesvědčen, že se jedná o otázku hmotného práva, na které závisí napadené
rozhodnutí a která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Nesouhlasil s
právním závěrem obou soudů, že v daném případě nejsou splněny podmínky § 3079
odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku účinného od 1. 1.
2014. Žalovaná musela vědět, že biologickým otcem dětí je pan Č., přesto to
neřekla žalobci, ani neuvedla v řízení ve věci péče o nezletilé děti ani v
řízení o rozvod manželství, aby nemohla v těchto řízeních být znevýhodněna v
rámci rozhodování o výživném pro děti a o vypořádání společného jmění manželů.
Takové jednání je podle žalobce zavrženíhodné, nemravné, vedoucí ke krutosti a
bezohlednosti a urážející obyčejné lidské cítění. Žalobce si k dětem vytvořil
pouto jako k vlastním dětem, sdělení žalované o skutečném otcovství dětí mu
způsobilo psychickou újmu, srovnatelnou s újmou, která by byla vyvolána jejich
úmrtím. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolatel podle ní
neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by napadené
rozhodnutí záviselo a kterou by odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní
judikaturou, použil by při jejím řešení nesprávný právní předpis nebo by
použitý právní předpis nesprávně vyložil, či která by dosud nebyla judikatorně
řešena. Souhlasí s výkladem § 3079 odst. 2 o. z., který odpovídá jak důvodové
zprávě, citované odvolacím soudem, tak dosavadní judikatuře k tomuto
ustanovení. Dovolatel podle žalované ani se samotným výkladem § 3079 odst. 2 o.
z. nepolemizuje, jen napadá závěr odvolacího soudu, že navázání intimního
vztahu mimo manželství samo o sobě nezakládá důvod použití § 3079 odst. 2 o.
z., a to ani když se z tohoto vztahu narodily děti, které žalobce pokládal za
vlastní. Žádné relevantní individuální okolnosti, které by mohly naplnit
důvody, podřaditelné pod ustanovení § 2 odst. 3 o. z. žalobce neuvedl. Žalovaná
dále vyjádřila názor, že ani v případě, že by na věc byl použitelný nový
občanský zákoník, nebylo by možno nárok posoudit podle ustanovení § 2959 o. z.,
které se týká pouze případů úmrtí nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví. Ani
§ 2894 odst. 2 ve spojení s § 2956 o. z. nemohou zakládat nárok manžela na
náhradu nemajetkové újmy, která by mu mohla vzniknout porušením manželské
věrnosti. Manželská nevěra nepředstavuje zásah do přirozených práv manžela,
chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a to ani když z ní
vzejdou děti. Podle žalované pak nebylo možno nároku vyhovět ani s odkazem na §
11 a následující obč. zák. Manželskou nevěrou žalované totiž nebylo zasaženo do
žádné ze složek osobnosti žalobce a žalobce ani netvrdil žádné rozhodné
skutečnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2
obč. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť otázka vymezení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu
přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., které by odůvodňovaly aplikaci
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na případy náhrady nemajetkové újmy
na přirozeném právu člověka ze škodných událostí či zásahů před 1. 1. 2014,
nebyla v daných skutkových souvislostech dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel
uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Dovolatel napadá právní závěr (vymezením dovolacího důvodu je Nejvyšší soud
vázán), že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku početí
dětí, které pokládal za vlastní, jeho manželkou mimo manželství, je třeba
posuzovat podle právní úpravy, účinné do dne 31. 12. 2013, s odůvodněním, že
okolnosti případu naplňují podmínky přechodného ustanovení pro použití zákona
č. 89/2012 Sb.
Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti
stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o
náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž
došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného
člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst.
3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona.
Právem na náhradu škody podle shora citovaného ustanovení je třeba za použití §
2894 o. z. rozumět právo na náhradu újmy ve smyslu pojmosloví občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, pro kterou dosavadní právní předpisy
používaly termín „škoda“, tj. jak škody ve smyslu § 2894 odst. 1, tj. újmy na
jmění, tak i nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. Důvodová zpráva k
zákonu č. 89/2012 Sb. hovoří o možnosti zavázat škůdce k náhradě i nemajetkové
újmy těm, kdo způsobenou škodu pociťují důvodně jako osobní neštěstí, které
nelze jinak odčinit (§ 2971 o. z.), čímž jsou míněny i nároky, které byly za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
řešeny cestou ochrany osobnosti. [viz Pašek, Martin. In Petrov, Výtisk, Beran a
kol. Občanský zákoník. Část pátá. Ustanovení společná přechodná a závěrečná (§
3015 - 3081). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 3052-3053 (§
3079 o. z.)]. Dovolací soud ve shodě s tímto názorem uzavírá, že při posuzování
nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním
zásahem do přirozených práv člověka (tj. zde práva na rodinný život) se uplatní
přechodné ustanovení § 3079 o. z.
Pro aplikaci přechodného ustanovení, obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z., není
rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno
s okamžikem škodné události, tj. zde právě s porušením zákona. První podmínkou
pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o.
z. je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh
poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z. Obě tyto
podmínky byly v dané věci splněny, neboť žalobce takový návrh učinil přímo v
žalobě, která byla k soudu podána dne 1. 11. 2016.
Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy
setrvání na dosavadní právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými
mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí
pr?i?pady, kdy s?ku?dce zpu?sobil s?kodu u?myslne? z touhy nic?it, ubli?z?it
nebo z jine? zvla?s?t? zavrz?eni?hodne? pohnutky. Za zvlášť zavrženíhodnou
pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou
občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o
bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména
k lidskému životu (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.).
Dovolatel důvody pro použití § 3079 odst. 2 o. z. spatřuje pouze ve způsobu a
okolnostech způsobení újmy. Taková argumentace je však nepochopením podstaty
shora uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není
jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a
urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s
dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské
cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen
tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním
jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento
deficit jevil nemravným až krutým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, publikovaný pod č. 34/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě se dovolatel domáhá náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho
práva na rodinný život tím, že žalovaná za trvání manželství počala dvě děti s
jiným mužem a žalobci tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil
vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého
života člověka, bylo chráněno již § 11 a násl. obč. zák. (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, usnesení Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 35/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004). Žalobci tedy i podle § 13 obč. zák.
mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život,
případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno
protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce. Od 1. 1. 2014
ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle §
81 o. z. poskytuje § 2956 o. z. v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy
jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné
souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života. Proto
lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném
případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti
urážející obyčejné lidské cítění, tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné
zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pro
posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalobce pak v
dovolání nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že podle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 nelze jeho nárok přiznat, dovolací soud proto správnost
rozhodnutí v této otázce nemohl přezkoumávat, neboť je kvalitativním vymezením
dovolacího důvodu vázán (§ 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s.
ř. zamítl.
Podle § 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., bylo ve věci úspěšné
žalované proti žalobci přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Tyto náklady jsou představovány odměnou advokáta za jeden
úkon právní služby 3.100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 4 písm. a) a §
7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů
advokáta 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané
hodnoty ze součtu uvedených částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 4.114 Kč,
které je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalované podle § 149 odst. 1
o. s. ř., a to v zákonné lhůtě podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu