25 Cdo 2312/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Ing. L. P., b) Ing. V. S., c) Ing. J. S., d) M. F., e) S.K.Y., a.
s., se sídlem v Brně, Příkop 8, IČO 60752475, všech zastoupených JUDr. Václavem
Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému
Družstvu pro rekreační bydlení, se sídlem v Praze 5 -Lahovicích, Lahovská 117,
IČO 00056227, zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v
Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 274/2008, o dovolání žalobců d) a e) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č. j. 23 Co
423/2012-469, takto:
I. Dovolání žalobce e) a d) se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobce e) do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
co do částky 7.000.000,- Kč s přísl. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku XII., se zastavuje.
III. Žalobce d) je povinen žalovanému zaplatit na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142.
IV. Žalobce e) je povinen žalovanému zaplatit na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.212,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. dubna 2012, č. j. 18 C
274/2008-399, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 59.819,20
Kč, žalobci b) částku 59.819,20 Kč, žalobci c) částku 249.292,40 Kč a žalobci
d) částku 179.457,50 Kč, vše s úrokem z prodlení, ve vztahu k žalobcům a), b) a
c) žalobu co do části úroků z prodlení zamítl a ohledně zbývajících částek
řízení zastavil, žalobu žalobce d) co do částky 159.892,51 Kč s úrokem z
prodlení a žalobu žalobce e) co do částky 7.113.116,67 Kč s úrokem z prodlení
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že podle zákona
č. 229/1991 Sb., o půdě, oprávněné osoby uplatnily dne 23. 12. 1992 restituční
nárok na vydání pozemků v rekreační Slapské oblasti, které ke dni účinnosti
tohoto zákona držel právní předchůdce žalovaného. Žalobci a), b), c) a d)
nabyli pozemky v kat. území P. u S. kupní smlouvou ze dne 24. 2. 1997, některé
pozemky žalobce d) nabyl od třetí osoby smlouvou ze dne 25. 8. 1999, žalobce e)
pak koupil pozemky od třetích osob v roce 2004, jeho právní předchůdci uzavřeli
kupní smlouvu se žalovaným v r. 1997. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního
úřadu Praha-západ ze dne 28. 2. 2002, jež nabylo právní moci dne 21. 2. 2003,
bylo rozhodnuto, že některé z těchto pozemků či jejich částí se stávají
vlastnictvím oprávněných osob, které požádaly o jejich vydání; žaloba na
určení, že oprávněné osoby nejsou spoluvlastníky těchto pozemků, byla
pravomocně zamítnuta. Žalobci tak přišli bez náhrady o některé své pozemky nebo
jejich části. Katastrální úřad Středočeského kraje dopisy z 30. a 31. 5. 2006
vyrozuměl žalobce a) až e) o provedení záznamu vlastnického práva. Soud dospěl
k závěru, že žalovaný nemohl dotčené nemovitosti na základě zákonem stanoveného
zákazu (§ 5 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb.) převádět na jiného, smlouvy o
převodu byly absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem s
účinky ex tunc. Žalobci a) až d) proto mají podle § 457 a § 451 odst. 2 obč.
zák. proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení, tedy na vrácení
kupní ceny za pozemky (příp. jejich části), které nepřešly do jejich
vlastnictví na základě neplatné smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 24. 2.
1997, k námitce promlčení soud podle § 107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl.
Žalobci d) a e) nabyli část pozemků na základě smluvních vztahů s třetími
osobami, nikoliv se žalovaným, který tak není pasivně legitimován k vydání
bezdůvodného obohacení, a jejich nároky soud posoudil podle § 420 obč. zák. V
souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu dovodil, že žalovaný
nerespektováním zákazu převodu pozemku porušil prevenční povinnost (§ 415 obč.
zák.), právní mocí konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
pozemků, tj. 21. 2. 2003 vznikla škoda žalobcům d) a e) spočívající ve ztrátě
předmětných pozemků. Jejich žaloba, podaná 30. 5. 2008, byla podána až po
uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák.,
tvrzení o úmyslném způsobení škody nebylo prokázáno a v době, kdy žalovaný
uzavíral smlouvy o převodu nemovitostí, nevěděl, že k nim byl uplatněn
restituční nárok. Nárok žalobce e) na náhradu škody ve výši 7.000.000,- Kč v
důsledku zmaření smlouvy se společností SISTANCE SERVICES LIMITED, neshledal
soud důvodným.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č.
j. 23 Co 423/2012-469, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej
změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Mezi
žalobci a), b), c), d) a žalovaným vznikl v důsledku neplatnosti kupních smluv
synallagmatický závazek podle ust. § 457 obč. zák. se vzájemnou restituční
povinností, přičemž správně podle § 107 odst. 3 obč. zák. nebylo přihlédnuto k
námitce promlčení uplatněné žalovaným. Dnem právní moci rozhodnutí o vydání
nemovitostí (21. 2. 2003) se oprávněné osoby staly vlastníky předmětných
pozemků, tím došlo ke ztrátě vlastnictví a žalobcům d) a e) vznikla škoda;
jejich žaloba podaná dne 30. 5. 2008 byla podána až po uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby. Žalobci, ačkoliv byli poučeni podle § 118a odst. 3
o. s. ř., nenavrhli důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný jim způsobil
škodu úmyslně, a nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl o uplatnění
restitučního nároku před uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí. Odvolací soud
dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny mimořádné okolnosti
odůvodňující odepření práva žalovaného vznést námitku promlčení podle § 3 odst.
1 obč. zák.
Tento rozsudek napadl žalobce e) dovoláním do výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 7.000.000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení vzal žalobce e) své dovolání do
rozhodnutí ohledně částky 7.000.000,- Kč s příslušenstvím zpět, Nejvyšší soud
dovolací řízení v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o.
s. ř. zastavil.
Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku ohledně částky 159.893,51 Kč
podal dovolání žalobce d) a do zamítavého výroku ohledně částky 113.116,- Kč
podal dovolání žalobce e). Dovolání podali z důvodu vady řízení a nesprávného
právního posouzení. Namítají, že soud zatížil řízení vadou, když neprovedl
důkaz celým spisem pozemkového úřadu, ale pouze částí, ve spise by mohl být
nalezen důkaz o tom, kdy se žalovaný dověděl o uplatnění restitučního nároku a
zda tedy jednal v nepřímém úmyslu. Prevenční povinnost žalovaný porušil i tím,
že žalobcům nesdělil informaci o uplatněném restitučním nároku ani poté, co se
o něm prokazatelně dozvěděl, a jednal tak, aby se žalobci nemohli seznámit se
skutečným stavem a aby jim zabránil nárok vůči němu včas uplatnit. Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že škoda jim vznikla právní mocí rozhodnutí
pozemkového úřadu (21. 2. 2003), když o tomto rozhodnutí se dozvěděli až po
uplynutí objektivní promlčecí doby dne 5. 6. 2006. Jednání žalovaného, který
vznesl námitku promlčení, považují za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaný
zavinil marné uplynutí objektivní promlčecí doby, když neinformoval žalobce o
stavu věci. Za otázky zásadního právního významu považují: 1/ zda vzniká škoda
již vydáním rozhodnutí, kterým dochází k zásahu do majetkových práv, nebo zda
škoda vzniká až dnem, kdy se poškozený o tomto zásahu dozví, 2/ zda vznikne
odpovědnostní vztah podle § 415 a § 420 obč. zák., pokud původce škody poruší
prevenční povinnost a neinformuje poškozeného o vznikající škodě, takže dojde k
uplynutí objektivní promlčecí doby, 3/ zda lze úspěšně vznést námitku promlčení
opřenou o dobré mravy, pokud se poškozený o vznikající škodě nedozvěděl před
uplynutím promlčecí doby, a 4/ zda je postup škůdce v souladu s dobrými mravy.
Navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
zpátky k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že spis pozemkového úřadu byl k důkazu
proveden celý a pokud další část spisu neexistuje, nelze to přičítat k tíži
žalovaného. Závěr soudu, že žalovaný nezpůsobil škodu úmyslně, je závěrem
skutkovým, nikoliv právním, nelze jej tedy v dovolacím řízení přezkoumávat.
Tvrzení, že žalobci o probíhajícím restitučním řízení nevěděli, je ničím
nepodložené, z toho důvodu není námitka promlčení v rozporu dobrými mravy. O
zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí se žalobci dozvěděli
nejpozději dne 30. 5. 2006 a žalobu podali až 30. 5. 2008. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne
12. prosince 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s.
ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců d) a e)
co do částky 159.893,51 a 113.116,67 Kč není podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze
dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do
té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V dané věci se přípustnost dovolání se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť ve vymezeném rozsahu rozhodl soud prvního stupně stejně jako v
předchozím svém rozhodnutí, jež bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc
byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení; nejedná se tedy o případ
přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Námitky týkající se skutkových zjištění, hodnocení a neprovedení některých
důkazů nejsou námitkami proti právnímu posouzení a tím méně mohou být právní
otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Proto pokud dovolatelé nesprávnost právního posouzení věci dovozují od jiného
skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení,
pak tyto námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K námitce, že soud
zatížil řízení vadou, když neprovedl důkaz celým spisem pozemkového úřadu, je
třeba uvést, že vada řízení je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a uplatnění tohoto dovolacího důvodu je v případě dovolání, jehož
přípustnost se řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zákonem výslovně
vyloučeno (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z otázek předložených v dané věci k dovolacímu přezkumu nečiní rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.
1/ Okamžik vzniku škody spočívající ve ztrátě majetku se váže k objektivní
události, nezávislé na tom, kdy se poškozený s tím, že mu vznikla škoda,
seznámí. V daném případě je správný názor odvolacího soudu, z něhož vychází
jeho rozhodnutí, že škoda způsobená ztrátou vlastnictví vznikla dnem, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněným
osobám, neboť tímto dnem se staly oprávněné osoby vlastníky nemovitostí. Jak
vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1375/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněný pod č. 17/1999 Sbírky
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), oprávněná osoba nabývá vlastnického
práva k nemovitostem vydávaným podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. dnem právní
moci rozhodnutí pozemkového úřadu a o této skutečnosti se pořídí zápis v
katastru nemovitostí formou záznamu (ve smyslu § 7 odst. 1 tehdy platného
zákona č. 265/1992 Sb.). Rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti
podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. tedy má konstitutivní povahu. V tomto směru je
právní názor odvolacího soudu v souladu s dosavadní judikaturou a nejde o
otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.
2/ Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze závěru, že
odpovědnostní vztah (§ 420 obč. zák.) mezi žalovaným a žalobci d) a e) vznikl v
důsledku jednání žalovaného, který jako povinná osoba v rozporu s restitučními
předpisy převedl vlastnické právo k pozemkům na jiné osoby (i na právní
předchůdce žalobců), čímž ve vztahu k žalobcům d) a e) porušil prevenční
povinnost (§ 415 obč. zák.), otázka vzniku škody v důsledku jiného jednání či
opomenutí žalovaného nebyla předmětem daného řízení, a nemůže tedy ani činit
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
K otázce dovolatelů 3/ a 4/: odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že
nebyl důvod aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a žalovanému odepřít výkon
práva vznést námitku promlčení, neboť nebyly shledány takové mimořádné
okolnosti, které by odůvodňovaly takový zásah do práva žalovaného.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, ačkoli námitka
promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, může být vznesení námitky promlčení
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura 8/1997 pod č. 62), a to pouze při splnění kvalifikovaných okolností.
Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování
pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být
na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva
účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka
namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k
výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení
hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň
převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je
zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve
vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např.
rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn.
25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn.
33 Cdo 126/2009). Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. nálezy Ústavního
soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95
a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval uvedená hlediska, neshledal však
tak výjimečné okolnosti odůvodňující odepření výkonu práva žalovaného vznést
námitku promlčení nároku uplatněného proti němu, a při úvaze, zda jde o
šikanozní výkon práva vůči žalobcům, zvážil i to, že žalobci podali žalobu až
téměř za dva roky poté, co se o vzniku škody oficielně dozvěděli, přičemž ze
strany žalovaného jim v podání žaloby nebyly kladeny žádné překážky. Základním
právem toho, kdo poskytl plnění podle neplatné smlouvy, je právo na vydání
bezdůvodného obohacení od druhé smluvní strany, jíž bylo plnění poskytnuto (§
451, § 457 obč. zák.); nehledě k tomu, zda žalobci d), e) toto své právo vůči
příslušnému subjektu vůbec uplatnili, je právní názor odvolacího soudu na
předpoklady aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v souladu s dosavadní judikaturou.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto v rozsahu, jímž bylo
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci d) a e) potvrzeno,
odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř.
Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které ve
vztahu k žalobci d) sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon
(vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- Kč, určené podle § 7 bodu 5. vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (vyjádření k dovolání bylo
sepsáno dne 27. 5. 2013), z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 této
vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze
součtu obou částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (1.638,- Kč), celkem tedy
9.438,- Kč.
Ve vztahu k žalobci e) účelně vynaložené náklady řízení sestávají z odměny za
zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření, které bylo podáno ke společnému
dovolání žalobců d/ a e/, nikoliv k samostatnému dovolání žalobce e/, jež bylo
vzato zpět) v částce 5.660,- Kč, určené podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne
27. 5. 2013), z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 této vyhlášky v
částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu
obou částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (1.252,- Kč), celkem tedy 7.212,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu