25 Cdo
2337/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 280/94, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2008, č. j. 8 Co
394/2008-444, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 25 Cdo 2322/2006-414,
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, č. j. 8 Co
236/2005-380, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2004, č. j.
37 C 280/94-352, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že domáhá-li se žalobce náhrady škody, která mu měla vzniknout
zadržením řidičského průkazu ve správním řízení, pak má-li být jeho nárok
opodstatněn, musí být tvrzená škoda ve vztahu příčinné souvislosti s nezákonným
rozhodnutím vydaným právě ve správním řízení, nikoli v řízení trestním;
okolnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn, nezakládá nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu z toho důvodu, že se nepotvrdil předpoklad uložení trestu
zákazu řízení motorových vozidel (zákonnost rozhodnutí správního orgánu může
totiž být přezkoumávána jen ve správním řízení, případně soudem v řízení o
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu).
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, č. j. 37 C
280/94-423, zamítl žalobu na zaplacení 653.333,- Kč s příslušenstvím a rozhodl
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal
opodstatněnou žalobu na náhradu škody, jejíž vznik žalobce dovozuje od
neoprávněného zadržení řidičského průkazu. Soud vyšel ze zjištění, že dne 13.
12. 1990 v nočních hodinách došlo v Ostravě k dopravní nehodě, při níž se
osobní automobil řízený žalobcem střetl s chodkyní J. P., která utrpěla vážná
zranění. Žalobci byl ještě téhož dne zadržen řidičský průkaz, po předchozím
souhlasu městského prokurátora ze dne 29. 1. 1991 mu byl rozhodnutím Městské
správy SNB - dopravního inspektorátu Ostrava - město ze dne 4. 2. 1991 zadržen
do konečného rozhodnutí případu; odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo
jako nedůvodné rozhodnutím Správy Veřejné bezpečnosti Severomoravského kraje ze
dne 3. 4. 1991 zamítnuto. Městská správa SNB, odbor vyšetřování VB, Ostrava -
město, usnesením ze dne 13. 12. 1990 zahájila trestní stíhání ve věci trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona a usnesením ze dne
26. 3. 1991 podle § 163 odst. 1 trestního řádu obvinila žalobce z tohoto
trestného činu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 1992, č. j. 6
T 65/91-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3.
1993, č. j. 6 To 538/92-118, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť spáchaný
skutek není trestným činem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož se
žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout zadržením řidičského
průkazu ve správním řízení rozhodnutím Městské správy SNB - dopravní
inspektorát Ostrava - město ze dne 4. 2. 1990 o zadržení řidičského průkazu, a
jelikož toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno (naopak bylo v odvolacím
řízení potvrzeno rozhodnutím Správy Veřejné bezpečnosti Severomoravského kraje
ze dne 3. 4. 1991), není splněna podmínka uvedená v § 4 odst. 1 zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Okolnost, že žalobce
byl pro uvedený skutek obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu pravomocně
zproštěn, na tomto závěru nemůže ničeho změnit, neboť soud rozhodující v
trestním řízení se otázkou zákonnosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení
nezabýval a ani zabývat nemohl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 9. 2008, č. j. 8
Co 394/2008-444, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že zákonnost správního rozhodnutí o
odnětí řidičského průkazu může být přezkoumána výhradně ve správním řízení
podle správního řádu, popř. soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, pak ovšem není splněna zákonná podmínka zrušení tohoto rozhodnutí pro
nezákonnost (§ 4 odst. 1 zákona), a odkázal na odůvodnění zrušujícího rozsudku
Nejvyššího soudu vydaného v projednávané věci.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že mu vznikla škoda v trestním řízení, neboť byť
mu byl zadržen řidičský průkaz ve správním řízení, stalo se tak z důvodu
probíhajícího trestního řízení a vzhledem k nesprávnému předpokladu správního
orgánu, že žalobci bude v trestním řízení uložen zákaz řízení motorových
vozidel. K tomu však nedošlo a po zproštění obžaloby byl žalobci řidičský
průkaz bez dalšího vrácen. I pokud by žalobci vznikla škoda ve správním řízení,
má za to, že stejné důsledky jako zrušení rozhodnutí o zadržení řidičského
průkazu, má rozhodnutí trestního soudu o zproštění obžaloby. Tím, že proti
správnímu rozhodnutí o odnětí řidičského průkazu podal odvolání, využil
veškerých dostupných právních prostředků k docílení zrušení napadeného
rozhodnutí, které bylo ve smyslu § 15 vyhlášky č. 87/1964 Sb. rozhodnutím
předběžné povahy vyloučeným v rozhodné době ze soudního přezkumu podle § 248
odst. 2 písm. e) o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2001 (rovněž z odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 28/2000, vyplývá předběžná
povaha správního rozhodnutí před konečným rozhodnutím v trestním řízení). Odkaz
Nejvyššího soudu na rozsudek ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1514/2003, je
pro posouzení žalobcova nároku zjevně nepřiléhavý, neboť podle odůvodnění
rozsudku došlo k zadržení řidičského průkazu již za účinnosti soudního řádu
správního, který soudní přezkum takového správního rozhodnutí umožnil. Z
uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12.
čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek
byl vydán dne 8. 9. 2008; dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek
odvolacího soudu (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu nemá z tohoto hlediska
procesní význam); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, které mají zásadní
význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak zejména pro rozhodování soudů v
obdobných věcech vůbec. Přípustnost dovolání není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může
shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Dovolatel zpochybňuje řešení právní otázky splnění předpokladů odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu
ve správním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje závazný právní
názor dovolacího soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 25 Cdo
2322/2006-414, a vychází ze závěru, že předpokladem objektivní odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle zákona č. 58/1969 Sb.
okolnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným
orgánem (§ 4 odst. 1 zákona), a to i když jde o pravomocné rozhodnutí o
zadržení řidičského průkazu do konečného rozhodnutí vydávané správním orgánem
podle § 15 odst. 3 vyhlášky č. 87/1964 Sb. v souvislosti s trestním řízením.
Podmínka uvedená v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nebyla splněna
přesto, že žalobce podal proti rozhodnutí Městské správy SNB – dopravního
inspektorátu Ostrava – město ze dne 4. 2. 1991 odvolání, neboť pravomocné
rozhodnutí správního orgánu nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem, tj.
správním orgánem ve správním řízení, případně soudem v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu, zrušeno. To, že žalobce byl nakonec obžaloby pro
trestný čin z dopravní nehody podle § 226 písm. b) trestního řádu pravomocně
zproštěn, na tomto závěru nemůže ničeho změnit, neboť předpokladem vydání
správního rozhodnutí je důvodné očekávání, že bude uložen trest zákazu
činnosti, což bylo v době jeho vydání, kdy probíhalo trestní stíhání, splněno.
Z okolnosti, že trestní řízení neskončilo výsledkem, který správní orgán
předjímal svým rozhodnutím, nelze dovozovat jeho nezákonnost, neboť jde o
opatření preventivní, směřující k ochraně bezpečnosti silničního provozu,
zatímco rozhodnutí trestního soudu je definitivním uzavřením otázky trestní
odpovědnosti. Tomu odpovídající závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s
dikcí zákona a nelze mu přisuzovat po právní stránce zásadní význam. Kvalitu
zásadní právní otázky mu nemůže přinést ani žalobcova výtka nepřiléhavosti
odkazu obsaženého v předchozím rozsudku dovolacího soudu v této věci na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1514/2003, neboť
jde o případ zadržení řidičského průkazu na základě správního rozhodnutí z roku
1999 za účinnosti nikoli soudního řádu správního, nýbrž § 244 až 250t o.s.ř. ve
znění do 31. 12. 2001. Kromě toho okolnost, zda právní řád umožňuje přezkum
správního rozhodnutí ve správním soudnictví, nemůže vyvrátit základní podmínku,
bez níž odpovědnost státu nenastává, totiž že škoda musí být ve vztahu příčinné
souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným právě ve správním řízení.
Z těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu