25 Cdo 2337/2024-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: S. M., zastoupená JUDr. Martinem Fejfárkem, advokátem se sídlem Josefa Lady 2106/1, 434 01 Most, proti žalované: Baťův kanál, o. p. s., IČO 26275341, se sídlem Přístavní 1931, 698 01 Veselí nad Moravou, zastoupená JUDr. Jakubem Fránkem, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 216/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2024, č. j. 17 Co 85/2023-292, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 17 Co 85/2023-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jakuba Fránka. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI). V řízení, v němž se žalobkyně domáhala bolestného (113 295 Kč) a náhrady nákladů na znalecký posudek (8 000 Kč), vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně dne 5. 9. 2020 v lanovém centru ve XY (XY) provozovaném žalovanou utrpěla úraz při jízdě na lanové dráze. Žalobkyně měla pochybnosti o možnosti lanovou dráhu využít vzhledem ke své hmotnosti (105 kg), a proto se ptala obsluhy, zda může jet a jízdu zvládne. Obsluha jí sdělila, že neexistují žádné překážky a jízdu jí umožnila.
Byla poučena o způsobu jízdy a prošla tréninkem na tréninkové rampě, která se však lišila od skutečné lanové dráhy, zejména co do sklonu dojezdové rampy. V průběhu jízdy na první části lanové dráhy žalobkyně nedojela až na konec a obsluha ji musela na rampu vytáhnout. Přesto se rozhodla v jízdě pokračovat. Při jízdě na druhé části lanové dráhy visela s nohama směrem k zemi, přestože byla předtím obsluhou instruována, že by nohy měla mít před sebou (jakoby v sedě), a až před dojezdem dala nohy do doporučené polohy.
Při dojezdu žalobkyně narazila na plochu dojezdové rampy a utrpěla luxační zlomeninu pravého hlezna s poraněním deltového vazu. V řízení byl vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Ondřejem Bielicou, který, přestože byl na místě samém až o dva roky později, uzavřel, že lanová dráha byla zkonstruována v souladu s technickými předpisy a z technického hlediska neshledal žádné závady. V době nehody nechyběla žádná standardní bezpečnostní opatření. Při posouzení videozáznamu jízdy žalobkyně znalec konstatoval, že bylo lano napnuto odpovídajícím způsobem.
Příčina vzniku úrazu nebyla znalcem přesně stanovena (příčinou podle něj byla shoda nešťastných okolností, kdy žalobkyně visela na laně kolmo v toporné pozici a až bezprostředně před dojezdem pokrčila nohy a na rampě zahájila krok pravou nohou, který pro zranění nedokončila, a proto lze pouze spekulovat, co zranění způsobilo). Na lanovém centru shledal závady ve vedení dokumentace, které však neměly vliv na úraz žalobkyně. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá za újmu vzniklou žalobkyni podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.
z.“, neboť provozuje zařízení sloužící k výdělečné činnosti, a proto je povinna nahradit újmu způsobenou věcí použitou při této činnosti, tj. lanovou dráhou. Neshledal, že by se žalovaná své odpovědnosti zprostila, neboť nevynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Žalobkyni sice proškolila, ale tréninková rampa měla jiné parametry než dráha skutečná. Navíc výslovně žalobkyni jízdu umožnila, přestože žalobkyně sama pochybovala o své způsobilosti jízdu zvládnout s ohledem na svou hmotnost.
Přestože znalec za příčinu vzniku škody označil nešťastnou shodu okolností a způsob jízdy žalobkyně, měl soud prvního stupně za to, že nejpravděpodobnější příčinou vzniku úrazu byla hmotnost žalobkyně a konstrukce lanové dráhy, i když byla obecně bez závad.
Vyšší hmotnost totiž způsobila vyšší rychlost žalobkyně při jízdě a zkrácení vzdálenosti části lanové dráhy, při níž se brzdí, pro bezpečný dojezd. Žalobkyni nelze klást za vinu, že při jízdě měla nohy spíše směrem k zemi a před sebe je dala až před dojezdem, neboť nebyla zkušenou (vycvičenou) parašutistkou, jíž by se závada v poloze nohou dala přičíst. Soud přiznal žalobkyni nárok pouze v rozsahu 80 %, protože shledal její 20% spoluúčast na vzniklé újmě spočívající v tom, že při vědomí vlastní vyšší hmotnosti a s tím spojenými pochybnostmi podstoupila riziko jízdy na lanové dráze.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 17 Co 85/2023-292, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 17 Co 85/2023-299, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná by odpovídala podle § 2924 o. z., ale na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná odpovědnosti zprostila podle § 2924 věty druhé o.
z. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že lanová dráha byla zkonstruována v souladu s technickými předpisy a z technického hlediska znalec neshledal žádné závady, nechyběla žádná standardní bezpečnostní opatření a podle videozáznamu jízdy žalobkyně bylo lano napnuto odpovídajícím způsobem. Pokud znalec zjistil nějaké nedostatky při vedení dokumentace týkající se bezpečnostního a havarijního plánu a upínacích postrojů, neměly na vznik úrazu žalobkyně žádný vliv a nejsou v příčinné souvislosti se vznikem újmy.
Žalovaná při provozu lanového centra neporušila žádnou povinnost, která by byla v příčinné souvislosti s úrazem žalobkyně. Poukázal na to, že možnost provozovatele zprostit se odpovědnosti není spojena s vynaložením veškeré myslitelné péče, ale postačí prokázání takové péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, a že na provozovatele nemohou být kladeny přepjaté požadavky. Žalobkyně byla před jízdou řádně proškolena, jak si má počínat, a absolvovala zkušební jízdu na tzv. trenažeru.
Je logické, že zkušební dráha není zcela totožná s dráhou, kterou následně žalobkyně absolvovala. Neshledal důvodnými námitky žalobkyně, že zaměstnanci žalované pochybili tím, že nesprávně vyhodnotili její schopnost absolvovat jízdu na lanové dráze z důvodu její hmotnosti, neboť podle znaleckého posudku nebyly pro užití lanové dráhy stanoveny žádné váhové limity (obvykle to bývá 140 kg). Odvolací soud přihlédl i ke zkušenostem zaměstnanců žalované, kteří hmotnost žalobkyně vyhodnotili jako nebránící jízdě, neboť jízdu absolvovaly i jiné osoby (muži) s hmotností ještě vyšší.
Žalované nelze vytýkat, že žalobkyni neodepřela po první nevydařené jízdě absolvování další jízdy, když se jí nepodařilo vyběhnout po nájezdové rampě a sjela zpět. Jen z této skutečnosti žalovaná nemohla dovodit, že žalobkyně není schopna další jízdu absolvovat.
Navíc se jí obsluha dotázala, zda chce v jízdě pokračovat, či nikoliv, a žalobkyně se rozhodla pro pokračování v jízdě. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná učinila všechna opatření, která po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, takže se své odpovědnosti za újmu vzniklou žalobkyni zprostila.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení čtyř otázek hmotného práva. Namítá 1) odklon od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 1802/2020), podle níž plnění povinností vyplývajících z právních předpisů nemusí postačit ke zproštění se odpovědnosti, nebylo-li učiněno vše, co se v souvislosti s provozem jeví jako racionální. 2) Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, neboť úvaha odvolacího soudu, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, je zjevně nepřiměřená.
3) Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda má personál obsluhující zařízení sloužící k výdělečné činnosti povinnost předejít vzniku újmy tím, že zamezí přístup osobě, která nemá dostatečné schopnosti pro účast na atrakci provozovatele. 4) Jako dosud neřešenou formuluje dovolatelka i otázku, zda v případě zjištění nedostatků na zařízení, jež slouží k výdělečné činnosti, má již toto zjištění samo o sobě za následek vznik nároku na náhradu škody, přičemž nedostatky samy o sobě znamenají, že provozovatelka (žalovaná) nevynaložila veškerou péči, kterou po ní lze požadovat, a tedy nezprostila se své odpovědnosti, nebo zda musí být dána příčinná souvislost mezi zjištěnými nedostatky a vznikem újmy.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Podle dovolatelky žalovaná neprokázala, že dráha byla v době jízdy žalobkyně technicky v pořádku a že lano v době úrazu nebylo prověšené. Navíc ani zkonstruování lanové dráhy podle platných technických norem nemůže samo o sobě vést k závěru, že se žalovaná své odpovědnosti zprostila. Dovolatelka poukazuje na nedostatky lanové dráhy, které vyplynuly ze znaleckého posudku, přičemž tvrdí, že není podstatné, zda některý z nedostatků vedl k újmě na zdraví dovolatelky, či nikoliv, neboť tyto nedostatky samy o sobě vylučují možnost zproštění se odpovědnosti.
Má za to, že personál jí měl po prvním sjezdu zamezit v dalším přístupu na dráhu. K jejímu rozhodnutí pokračovat i po prvním ne zcela úspěšném sjezdu přispěla i konstrukce dráhy, kterou dovolatelka považuje za nevhodnou, neboť neumožňuje snadné přerušení sjezdu a bezpečný odchod bez nutnosti absolvovat další část lanové dráhy. Rozhodnutí o pokračování neměl personál ponechat na dovolatelce, případně ji měl poučit o možných následcích, což neučinil. Instruktáž provedenou před sjezdem označuje dovolatelka za zcela nedostatečnou, protože probíhala na zcela jiné (tréninkové) dráze, kde zákazníci nedosahují takové rychlosti jako při sjezdu a kde je plošina ve zcela jiném úhlu.
Instruktáž spočívala pouze v tom, aby při dojezdu měla nohy nahoře a vyběhla po příjezdové rampě, což dovolatelka považuje za nedostatečné. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a že dovolání považuje za nedůvodné.
5. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná nijak nepochybila a učinila vše, co po ní lze rozumně požadovat, aby ke škodě na zdraví žalobkyně nedošlo. Navrhla zamítnutí dovolání.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
7. Zpochybňuje-li dovolatelka zjištěný skutkový stav či hodnocení důkazů ve vztahu k technickému stavu lanové dráhy a prověšení lana, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto tyto její námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
8. Všechny otázky položené dovolatelkou směřují k výkladu předpokladů, za nichž se provozovatel zprostí své odpovědnosti ve smyslu § 2924 věty druhé o. z., podle které se provozovatel své odpovědnosti zprostí, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, vyložil, že výraz „rozumně požadovat“ znamená, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální.
Je tím také vyjádřeno, že na provozovatele nemohou být kladeny přepjaté požadavky (všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele nepřiměřené nároky), neboť musí odpovídat tomu, co se od jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně poznání i obecné zkušenosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, se provozovatel zprostí odpovědnosti, prokáže- li, že si při provozování počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak platí, že se druhá věta § 2924 o. z. řadí mezi právní normy s relativně neurčitou hypotézou, která umožňuje soudům, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezily samy hypotézu právní normy z širokého, předem neomezeného okruhu okolností; dovolací soud tak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018).
9. Nejvyšší soud nepovažuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou a rozpornou s dosavadní judikaturou dovolacího soudu k podmínkám odpovědnosti provozovatele za škodu vzniklou jeho provozní činností. Naopak, lze se ztotožnit se závěrem, že žalovaná si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel počínala. Dovolatelku poučila, jak si má na dráze počínat, a umožnila jí zkušební jízdu na tréninkové dráze. S odvolacím soudem lze souhlasit, že je pochopitelné a standardní, že zkušební dráha není zcela totožná s dráhou nikoli zkušební. Označuje-li dovolatelka instruktáž provedenou žalobkyní za nedostatečnou, nekonkretizuje, v čem by měly dále spočívat její nedostatky. S ohledem na povahu provozu, tedy adrenalinovou zábavu, nelze považovat za racionální, aby provozovatel jen z důvodu hmotnosti, jež navíc nebyla nijak limitní, zamezil žalobkyni jízdu absolvovat (provozovatelka ze zkušenosti věděla, že jízdu úspěšně absolvovaly i osoby o váze vyšší) nebo že by konstrukce lanové dráhy měla (pravděpodobně téměř kdykoliv) umožnit snadné přerušení sjezdu a bezpečný odchod bez nutnosti absolvovat další část lanové dráhy. Dovolací soud poznamenává, že chce-li se někdo věnovat adrenalinové zábavě, musí být srozuměn s tím, že se jedná o do určité míry rizikovou aktivitu a je na něm, aby odhadl své schopnosti se takové činnosti zúčastnit. Za situace, že sama hmotnost žalobkyně jízdu na lanové dráze nevylučovala, nelze po provozovateli lanového centra, který dotčenou osobu řádně poučí, jak atrakci použít, požadovat, aby sám odhadl, zda je schopna jízdu absolvovat. Takové posouzení je naopak na zájemci o jízdu, který by měl nejlépe vědět, jaké jsou jeho schopnosti. Žalobkyně se po prvním pokusu, kdy nedojela na konec dráhy (to se někdy stává), rozhodla pokračovat, přitom nedodržela pokyny žalované (neměla nohy po dobu jízdy ve správné poloze), což se pravděpodobně podílelo na vzniku újmy. Za tohoto skutkového stavu je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že nezabránění žalobkyni v jízdě nelze považovat za porušení přiměřené opatrnosti ze strany provozovatele. Žalovaná z objektivního hlediska, a i s přihlédnutím k jejím zkušenostem, neměla důvod se domnívat, že by dovolatelka lanovou dráhu nezvládla absolvovat.
10. Odvolací soud se pak neodchýlil od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1802/2020, podle kterého plnění povinností vyplývajících z právních předpisů nemusí postačit ke zproštění odpovědnosti, nebylo-li učiněno vše, co se v souvislosti s provozem jeví jako racionální. Odvolací soud totiž neuzavřel, že plnění povinností vyplývajících z právních předpisů musí vždy postačovat ke zproštění se odpovědnosti. Naopak, správně zkoumal, zda žalovaná učinila vše, co po ní lze v souvislosti s provozem rozumně požadovat.
11. Dovolací soud proto uzavírá, že první tři dovolatelkou formulované otázky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Ve vztahu ke čtvrté dovolatelkou formulované otázce dovolací soud uvádí, že závěrům vysloveným v rozsudku odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. Bylo-li lanové centrum vybudováno v souladu s technickými normami a v jeho provozu žádné závady zjištěny nebyly, potom porušení povinností provozovatele (nedostatky ve vedení dokumentace ohledně bezpečnostního a havarijního plánu a upínacích postrojů), jejichž absence žádným způsobem neovlivnila vznik újmy, resp. jejich dodržení by vzniku újmy nebylo způsobilé zabránit, a která tedy nejsou v příčinné souvislosti s nastalou újmou, jsou z hlediska posuzování otázky, zda se provozovatel své odpovědnosti zprostil či nikoliv, irelevantní. Právní závěr, že úspěšné uplatnění nároku na náhradu újmy vyžaduje kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů včetně existence příčinné souvislosti, učinil dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (ve vztahu k § 2924 o. z. lze odkázat např. na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, nebo usnesení ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2726/2022). Nejedná se tedy o otázku nevyřešenou, a proto ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
13. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu