25 Cdo 2595/2019-108
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. P.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se
sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti žalovanému: K. L., se sídlem XY,
IČO XY, zastoupený Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí
794/38, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 22/2018, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 21 Co
10/2019-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný provozuje bar s diskotékou, v němž
byl dne 17. 1. 2015 žalobce napaden členy ostrahy podniku J. M. a P. M. Žalobce
utrpěl újmu na zdraví a oba útočníci byli odsouzeni v trestním řízení pro
trestné činy úmyslného ublížení na zdraví a výtržnictví. Žalovaný nárok neuznal
a uvedl, že zajištění ostrahy podniku měl smluvně zajištěno prostřednictvím
zaměstnanců společnosti C., za jednání jejích zaměstnanců tedy nenese
odpovědnost. Okresní soud po právní stránce vyloučil odpovědnost z provozní
činnosti, neboť dle ustálené rozhodovací praxe není organizace kulturní akce
provozní činností dle občanského zákoníku, i odpovědnost za jednání osoby
použité, neboť pachatelé útoku nebyli zmocněnci, zaměstnanci ani pomocníci
žalovaného, nýbrž bezpečnostní agentury. Žalovaný tedy není věcně pasivně
legitimován k náhradě nemajetkové újmy za zásah do osobnosti žalobce.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 21 Co
10/2019-88, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním
posouzením soudu prvního stupně a uzavřel, že žalovaný za škodu způsobenou
žalobci J. M. a P. M. neodpovídá ani z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou
provozní činností, ani z titulu použití pomocníka či ručení za činnost
poddodavatele, ani z titulu porušení prevenční povinnosti. Poškození zdraví
žalobce nemá původ v provozování baru, pachatelé nevykonávali pro žalovaného
činnost ostrahy jako jeho zaměstnanci či pomocníci a žalovaný rovněž nemohl
porušit prevenční povinnost, neboť mu žalobce vytýká nečinnost, jež nemůže
odpovědnost založit.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek předpokladů
povinnosti k náhradě újmy způsobené provozní činností, způsobené pomocníkem
nebo způsobené porušením prevenční povinnosti. Dovolatel má za to, že provoz
baru a diskotéky je provozní činností a konzumace alkoholu zvyšuje riziko
vzniku škod, a proto je třeba na něj pohlížet jako na provoz se zvýšeným
rizikem. Uvedl starší rozhodnutí dovolacího soudu k výkladu pojmu provozní
činnost a domnívá se, že přijetím nové právní úpravy zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanským zákoníkem, (dále též jen o. z.) má být vykládána provozní činnost
šířeji a dopadat na větší okruh situací. Dále dovolatel uvedl, že výklad
odvolacího soudu k otázce odpovědnosti za užití pomocníka je nelogický, neboť
pachatelé útoku vykonávali pro žalovaného činnost nad rámec ostrahy podniku v
podobě vybírání vstupného a označování lidí páskami, tedy činnosti nad rámec
mandátní smlouvy k ostraze majetku podniku. Z toho dovolatel odvozuje, že došlo
ke konkludentní dohodě o provedení činnosti, kterou uzavřeli pachatelé se
žalovaným, a tedy je třeba na ně hledět jako na pomocníky. Odvolací soud se měl
zabývat i možností ovlivnit jednání pachatelů. Konečně má dovolatel za to, že
žalovaný byl osobou, jež měla kontrolu nad nebezpečnou situací a měla možnost
odvrátit nebezpečí vzniku újmy udělením pokynů útočníkům, měl by tedy odpovídat
dle § 2901 o. z. Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas,
oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř., je přípustné pro řešení dovoláním předestřených
právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb. řešeny. Dovolání však není důvodné.
5. Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti
soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil
nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha
poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a
schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící
závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
6. Dle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance
nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil
sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost
samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě
vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k
náhradě škody.
7. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k
výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena
vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí.
Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze
rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
8. V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl na obdobném
skutkovém základu řešen případ újmy způsobené provozní činností dle § 2924 o.
z. Úprava povinnosti k náhradě újmy z provozní činnosti podle důvodové zprávy k
návrhu zákona č. 89/2012 Sb. sleduje důslednější rozlišení podmínek pro náhradu
újmy způsobené provozem obchodního závodu nebo podobného zařízení a pro náhradu
újmy způsobené provozem zvláště nebezpečným. Vymezení pojmu provozní činnosti
je v podstatě stejné jako v dosavadním § 420a občanského zákoníku z r. 1964 (a
v tomto směru je proto použitelná i dosavadní judikatura k tomuto ustanovení),
odlišně je upravena pouze možnost zproštění povinnosti provozovatele k náhradě,
pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke
škodě nedošlo. Výrazem "rozumně požadovat" je vyjádřeno, že se nemají na mysli
jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše,
co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Je tím
také vyjádřeno, že na provozovatele nemohou být kladeny přepjaté požadavky -
byť jsou formulovány jako objektivní – neboť musí odpovídat tomu, co se od
jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně
poznání i obecné zkušenosti.
9. Z hlediska povinnosti nahradit újmu vzniklou z provozní činnosti není
výklad předestřený dovolatelem správný. V platné právní úpravě došlo k
podstatnému odlišení obou typů odpovědnosti a zmírnění podmínek pro posuzování
vzniku újmy z běžné provozní činnosti. Záměrem zákonodárce bylo rozšířit
možnosti škůdce zprostit se povinnosti hradit újmu. Jak vyplývá ze znění zákona
i z důvodové zprávy, ne každá provozní činnost je provozem závodu či jiného
výdělečného zařízení. V judikatuře bylo dovozeno, že pojem provozu je třeba
vykládat jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla
podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí zpravidla opakovaně za užití
určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či
postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti vybaveno (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006). Odpovědnost za
škodu způsobenou provozní činností tak například nebyla shledána v organizaci
sportovní činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn.
25 Cdo 2600/2007, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
– dále jen Soubor – pod C 6089) či kulturní akce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012) nebo v provozu banky (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1408/2005, Soubor
C 5248), přestože také tyto akce bývají výdělečného charakteru a při jejich
provozu je obvykle přítomna ostraha. Pro posouzení, zda jde o škodu z provozní
činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou
složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. O škodu způsobenou
provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného
nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku
porušení právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod číslem 101/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Z již uvedeného je
zřejmé, že právní závěr odvolacího soudu, že posuzované poškození zdraví
žalobce nemá původ v provozování baru, je správný, neboť k újmě nedošlo v
souvislosti s provozem baru či diskotéky. Pro vznik újmy nebylo rozhodující
zajištění prostor, zásob či hudební produkce související s provozem baru či
diskotéky, nýbrž zcela neadekvátní reakce dvou osob ostrahy podniku.
10. Ani v případě odpovědnosti za zmocněnce, zaměstnance či jiného
pomocníka dle § 2914 o. z. dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena obdobná otázka. V projednávané věci však podle skutkových zjištění,
která nepodléhají přezkumu dovolacím soudem, žalovaný nebyl nadřízeným ani
zaměstnavatelem J. M. a P. M., nepodílel se na jejich výběru, nedohlížel na
jejich výkon práce, ani je žádným způsobem neinstruoval či nevybízel k zákroku
na dovolatele. Odpovědnost za své zaměstnance by tak připadala v úvahu u
společnosti C., s níž měl žalovaný mandátní smlouvu na ostrahu objektu, která
převzala odpovědnost za veškeré škody, které případně svým chováním její
zaměstnanci způsobí, a která byla zodpovědná za výběr ostrahy, a tudíž i za
jednání svých zaměstnanců při plnění pracovních povinností.
11. Povinnost k náhradě újmy způsobené porušením prevenční povinnosti
dle § 2901 o. z. v posuzovaném případě rovněž nepřipadá v úvahu, neboť citované
ustanovení ukládá povinnost preventivního zakročení na ochranu jiného pouze ve
třech zákonem vymezených případech: za prvé vytvořil-li někdo nebezpečnou
situaci nebo má-li nad ní kontrolu, za druhé odůvodňuje-li to povaha poměru
mezi osobami, tím se má na mysli určitá jeho zvláštnost, která spočívá
především ve vyšší míře důvěry vyplývající z možnosti spolehnout se na určitou
kvalitu chování svéprávného člověka, a za třetí může-li někdo podle svých
možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že
hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Vždy se
však jedná o situace vyvolané přírodními jevy (bouře, požár, atd.),
neodpovědnými subjekty (malé děti, zvířata, opilci) nebo osobami, jež jsou
povinny se nebezpečným situacím vystavovat (bezpečnostní sbory, hasiči,
zdravotníci). O žádný takový případ se však v dané věci nejedná a žalovanému
nelze klást za vinu, že se aktivně nezapojil do řešení útoku na dovolatele.
12. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně
legitimován, je tedy správný. Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu tudíž rovněž věcně správný, Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce ve
věci úspěch neměl a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu