25 Cdo 529/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a
JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce nezletilého T. R.,
zastoupeného zákonným zástupcem T. R. zastoupeného advokátem, proti
žalované P. s. s r. o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1217/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 20 Co
434/2005-138, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu
2005, č. j. 20 Co 434/2005 - 138, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.835,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl
tak z jedné poloviny žalobě, jíž se nezletilý žalobce domáhal náhrady
škody na zdraví. Vyšel ze skutkových zjištění, že dne 17. 11. 2000 došlo na
poli užívaném žalovanou v obci M. k samovznícení chmelinky, na místo byl
přivolán hasičský záchranný sbor prarodičem žalobce, požár byl lokalizován a
požářiště bylo předáno majiteli deponie chmelinky, tj. žalované, která ve dnech
17. - 19. 11. 2000 zahájila likvidační práce, které však byly přerušeny, když
došlo k poškození nakladače. Protože z deponie chmelinky opět začal vycházet
kouř, byl 19. 11. 2000 opět prarodičem žalobce přivolán hasičský sbor. Následně
dne 1. 5. 2001 došlo ke škodě na zdraví žalobce popálením přední plochy pravého
bérce, když na pozemku v užívaní žalované vstoupil do složeného zbytku
chmelinky, pocházejícího ze zemědělské činnosti žalované, který byl uvnitř
rozžhavený. Žalobce na tento pozemek odběhl z podél vedoucí cesty, po níž
procházel ze svým otcem. Soud prvního stupně podle ust. § 415 a § 420 obč. zák.
dovodil obecnou odpovědnost žalované, která ačkoli musela z předchozích
zkušeností předpokládat, že by se mohl rostlinný materiál převážně složený z
chmelinky opětovně samovznítit, svou nečinností porušila právní povinnost.
Umístila sice na okraj pole výstražnou značku, avšak věděla, že tato výstraha
je nedostatečná, neboť značka byla v předchozím období několikrát poražena či
odcizena, neučinila žádné další kroky k zamezení vzniku žhavých ložisek ve
zbytcích chmelinky či kompostu na svém pozemku. Škoda však byla způsobena též
zanedbáním dohledu nad nezletilým žalobcem ze strany jeho otce. Soud proto
rozhodl, že žalovaná odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50% a při určení výše
škody vycházel z ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění celkem
390 body podle vyhl. č. 440/2001 Sb., což v rozsahu jedné poloviny představuje
částku 23.400,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11.
2005, č. j. 20 Co 434/2005-138, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších
11.700,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na základě zjištění, že
chmelinka, jakožto materiál rostlinného původu pochází z pěstování chmele a po
jeho sklizni je skladována za účelem jejího pozdějšího využití ke zlepšení
kvality půdy (hnojení). Jde v podstatě o biologický odpad, který pochází ze
zemědělské činnosti, kterou žalovaná provozuje, a jeho skladování na poli za
účelem jeho dalšího využití lze podřadit pod provozní činnost ve smyslu ust. §
420a odst. 1 obč. zák. Proces zahoření pak s tímto materiálem a způsobem jeho
skladování nepochybně souvisí. Dovodil proto, že odpovědnost žalované je dána
podle ust. § 420a odst. 1 obč. zák. Protože ke vzniku objektivní odpovědnosti
za škodu způsobenou provozní činností se nevyžaduje porušení právní povinnosti
ani zavinění, není podstatné, jak žalovaná dbala svých povinností. Vzhledem k
tomu, že pozemek, na němž byla hromada chmelinky umístěna, byl volně přístupný
z cesty, která se běžně používala, a nebylo zde v době škodné události žádné
označení či výstraha, která by kolemjdoucí upozorňovala na možné nebezpečí, a
ani na první pohled v těchto místech nebylo nebezpečí pro život a zdraví osob
zřejmé, dospěl odvolací soud k závěru, že škoda částečně vznikla vlastním
jednáním poškozeného ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák., a to bez ohledu na
zavinění. Podíl žalobce na vzniku škody shledal z jedné čtvrtiny. Ani při běžné
opatrnosti nebylo totiž možno vyloučit náhodné vběhnutí nepovolané osoby,
zejména dítěte, navíc s ohledem na poměry na vesnici, kde je poněkud volnější
pohyb dětí běžný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá tzv. zmatečnostní vadu,
kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku nejasné a
neurčité, neboť přesným a nepochybným způsobem nebyla určena výše celkové
částky, kterou má žalovaná žalobci uhradit, a nebyla specifikována částka, ve
které odvolací soud žalobu zamítl. Dovolatelka dále vytýká vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovozuje, že
odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou vyjádřenou v ust. § 213 odst. 1 o.
s. ř., když bez jakéhokoliv doplnění řízení uvedl, že žalobce vstoupil do
„žádnou výstrahou neoznačené hromady“, zatímco soud prvního stupně v řízení
zjistil, že žalovaná „umístila na okraj pole výstražnou značku“. Dále namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jehož odůvodnění neodpovídá
ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., když soud neuvedl, ze kterých důkazů a na základě
jakých úvah činil jednotlivá skutková zjištění, a odvolací soud následně
pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil,
přistoupil k jeho věcné změně. Dalším dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, který dovodil objektivní odpovědnost žalované
podle § 420a obč. zák. Škoda byla způsobena samovznícením chmelinky, tedy
událostí nemající původ v provozní činnosti, a jde tedy o případ, kdy
vlastní příčinou škody je okolnost, jež v této činnosti nemá původ, nýbrž jde o
vnější náhodu, která přichází zvenčí provozu. Namítá, že žalobce neprokázal, že
se mu úraz stal na pozemku žalované, a názor odvolacího soudu, že „nebylo možno
vyloučit náhodné vběhnutí nepovolané osoby, zejména dítěte…“ nemůže snížit
odpovědnost zákonného zástupce žalobce na jednu čtvrtinu. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního
stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání proti části výroku soudu
druhého stupně o povinnosti žalované zaplatit dalších 11.700,- Kč, není
přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani zmatečné, nejasné či neurčité.
Za provozní činnost podle § 420a obč. zák. je třeba pokládat i skladování
rostlinného materiálu za účelem dosažení jeho biologických a chemických změn
směřujících k možnosti použití jako hnojiva, případně jako prostředku k
vylepšení kvality půdy jeho zaoráním. Skladování bylo pokračováním provozní
činnosti dovolatelky a samovznícení chmelinky nelze považovat za vyšší moc.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 11.700,- Kč, není přípustné podle
§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen,
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč
a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží.
Pokud dovolatelka z poučení odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že „proti
tomuto rozsudku je přípustné dovolání“ dovozuje přípustnost dovolání do všech
výroků rozhodnutí odvolacího soudu, mýlí se. Poučení v písemném
vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu o opravných prostředcích
nezakládá totiž přípustnost dovolání a nezakládá ho ani nepřesné či
neúplné poučení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 2174/2007).
Protože dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje proti
výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč,
není v tomto rozsahu přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu
odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího v rozsahu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalované ve
výši 23.400,- Kč s příslušenstvím, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda samovznícení
biologického materiálu uloženého na pozemku, které způsobilo škodu na zdraví
žalobci, má původ v provozu žalované ve smyslu § 420a obč. zák., a pokud ano,
zda jde o neodvratitelnou událost, a tedy liberační důvod ve smyslu § 420a
odst. 3 obč. zák.
Podle ust. § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí
jinému provozní činností. Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena
a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b)
fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c)
oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na
nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti
(odst. 2).
Provozní činností se rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována
právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když
by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a
faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti podle § 420a odst. 1 obč. zák není
protiprávní úkon, nýbrž určitá škodná událost, která byla příčinou vzniku
škody. Za provozní činnost ve smyslu ust. § 420a odst. 1 obč. zák. se
považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či
navazuje na činnost hlavní.
Žalovaná je podnikatelským subjektem, který provozuje svou činnost zejména v
oblasti zemědělské produkce, včetně prodeje nezpracovaných zemědělských výrobků
za účelem zpracování nebo dalšího prodeje. Rostlinný materiál (chmelinka),
který v rámci své podnikatelské činnosti žalovaná po sklizni chmele skladovala
na poli za účelem jeho dalšího využití jako prostředku ke zkvalitnění půdy, je
věcí použitou při její provozní činnosti ve smyslu § 420a odst. 1 písm. a) obč.
zák. Uskladnění rostlinného materiálu za účelem zmenšení jeho objemu a váhy
tlením je činností, která bezprostředně navazuje na činnost hlavní, a byla-li
škoda na zdraví žalobce způsobena tímto materiálem, byla způsobena věcí
použitou při provozní činnosti žalované ve smyslu § 420a odst. 1 písm. a) obč.
zák.
Podle ust. § 420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji
způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním
poškozeného.
Ke zproštění odpovědnosti může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž
byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní
provozní činnost. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je
okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí
s organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené
zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být
provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při
vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech
jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde
v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc
(vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost,
nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu
neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či
nemohlo být zabráněno.
V daném případě zahoření či samovznícení mělo původ v samotném materiálu
(chmelince), k jehož charakteristickým vlastnostem patří určité
projevy, jakými je i samovznícení za určitých podmínek. Tento rostlinný
materiál je vedlejším produktem provozu žalované při výrobě chmele, jež je
jednou z hlavních podnikatelských činností žalované, a je jí využíván k dalšímu
zpracování či použití. Nejde tudíž o škodu, jež by byla způsobena nějakou
neodvratitelnou událostí vně provozu žalované ve smyslu ust. § 420a odst. 3
obč. zák. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není
naplněn.
Zmatečnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v neurčitosti jeho
výroku. Pokud by byl výrok rozsudku odvolacího soudu skutečně neurčitý, s čímž
se však dovolací soud neztotožňuje, šlo by o tzv. jinou vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), a nikoli o zmatečnost ve smyslu ust. § 229 o. s. ř. (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.). Výrok rozsudku na peněžité plnění musí být přesný, určitý a
srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po materiální stránce. V daném případě
odvolací soud ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 11.700,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení a že se zamítá úrok z prodlení 1%
z částky 23.400,- Kč do zaplacení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Z toho naprosto jednoznačně a srozumitelně vyplývá, jakým způsobem
odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků řízení.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu se
zásadou vyjádřenou v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř., když na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl bez jakéhokoli dalšího dokazování k jinému skutkovému
zjištění než soud prvního stupně ohledně skutečnosti, zda v době škodné
události byla na okraji pole umístěna varovná značka. Jak vyplývá z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, bylo zjištěno, že „v listopadu 2000 byla deponie
chmelinky opatřena výstražnou tabulí, která byla několikrát poražena, odcizena,
musela se tam osazovat nová“. K úrazu došlo 1. 5. 2001 a „ačkoliv žalovaná
věděla, že tato výstraha je nedostatečná, neboť byla několikrát poražena i
odcizena, neudělala žádné další kroky….“ Z toho vyplývá, že soudy obou stupňů
při svém rozhodnutí vycházely v tomto směru ze shodného skutkového zjištění, že
v době úrazu žalobce žádné označení či výstraha, která by upozorňovala na možné
nebezpečí, zde nebyla. Nedůvodně tedy žalovaná namítá jinou vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to se týká i její
námitky, že rozsudek soudu prvního stupně je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.
Soud provedl obsáhlé dokazování a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které
skutečnosti byly mezi účastníky nesporné a ze kterých důkazů učinil
jednotlivá skutková zjištění, i závěr o skutkovém stavu a nebyl zde důvod ke
zrušení rozsudku odvolacím soudem pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované do výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zamítl podle
§ 243b odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšný žalobce má
proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 5.760,- Kč
(odměna z částky určené podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 617/2004 Sb., snížená na polovinu podle § 18
odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. 618/2004 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně senátu