USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti žalovanému: DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Kapucínské náměstí 100/6, Brno, IČO 00047708, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 17/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2021, č. j. 1 Co 21/2021-565, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
zamítl žalobu na zaplacení částky 250 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se žalobce po vícerém doplnění žaloby a částečném zpětvzetí žaloby po žalovaném domáhal zaplacení předmětné částky za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv tím, že žalovaný zařadil žalobce do evidence svých dlužníků a na schůzích samosprávy bytového družstva a na nástěnkách v žalobcově bydlišti žalobce označoval za dlužníka a za osobu porušující pravidla bytového družstva, a dále že měl žalovaný výrazný podíl na tom, že v lednu 2010 byl žalobce v důsledku neplatných právních úkonů protiprávně připraven o členský podíl v bytovém družstvu, neboť zaregistroval dohodu o převodu členských práv a povinností ze dne 11.
1. 2010 jako platnou. Při posouzení žalobcem tvrzeného protiprávního zásahu do osobnostních práv tím, že žalovaný „zaregistroval“ dohodu o převodu členských práv a povinností jako platnou, neshledal soud prvního stupně důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, ve spojení s usnesením ze dne 19. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2018, a kde byla řešena otázka, zda žalobce je členem bytového družstva a nájemcem předmětného družstevního bytu č.
8. V tomto řízení pak byla mimo jiné jako předběžná otázka posuzována platnost související dohody o převodu členských práv a povinností, ohledně níž vrchní soud dospěl k závěru, že byla platná. Dovolání žalobce proti rozhodnutí vrchního soudu v této věci bylo odmítnuto. Jestliže tedy byla předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností zhodnocena jako platná, je zřejmé, že nemohlo dojít k žádnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv její „registrací“. Soud proto žalobu co do požadované náhrady nemajetkové újmy ve výši 170 000 Kč zamítl jako nedůvodnou.
Ohledně požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč za protiprávní zásah žalovaného do jeho osobnostních práv tím, že žalovaný „v období od června 2008 do 2010 označoval žalobce za dlužníka“, pak měl soud za prokázané, že žalobce nájemné za užívání předmětného družstevního bytu dle nájemní smlouvy uzavřené za podmínek upravených ve stanovách bytového družstva neplatil pravidelně měsíčně, opakovaně mu vznikal nedoplatek, který hradil převážně až na výzvu s poučením o možnosti vyloučení z družstva, případně musel pronajímatel proti žalobci podat i žalobu na zaplacení dlužného nájemného a poplatku z prodlení.
Žalobce neprokázal, že ve skutečnosti žádný dluh na nájemném neměl, protože započetl svoje pohledávky vyplývající ze zhodnocení předmětného bytu na údajné závazky vůči žalovanému. Bylo-li neplacení nájemného projevem špatné platební morálky člena bytového družstva – nájemce, pak není zveřejnění zprávy o neplatiči nájemného a výši jeho dluhu bytovým družstvem ostatním členům konkrétního družstva protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobce, neboť se nejedná o nepřípustnou formu veřejné kritiky, ale o informaci potřebnou k řádnému hospodaření družstva.
Jelikož byla zveřejněna pravdivá informace, nešlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv a žaloba byla i v tomto rozsahu zamítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 1 Co 21/2021-565, potvrdil napadený rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Uvedl, že akceptovatelný je i postup soudu prvního stupně, který přerušil řízení do vyjasnění otázky členství žalobce v žalovaném družstvu (vázaného na platnost převodu členských práv a povinností dohodou uzavřenou dne 11.
1. 2010), jestliže žalobce jeden z nároků (zásah do svých práv) odvozoval právě od registrace této dohody, kterou měl a stále má za neplatnou. Odvolací soud dále uvedl, že byť žalobcova nesouhlasná polemika k platnosti převodu členských práv a povinností žalobce v družstvu a její posouzení v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cmo 95/2018 představuje stěžejní argumentační materii v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, tuto otázku již nelze znovu přezkoumávat, když předmětné rozhodnutí č. j.
8 Cmo 95/2018-1104 je v právní moci a obstálo jak před Nejvyšším soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2120/2019), tak i Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1146/20). Správný závěr soudů pak odvolací soud doplnil odkazem na § 230 obchodního zákoníku a přiléhavou judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že nabyvatel se ve vztahu k převodci a ke třetím osobám stává členem družstva (nabývá členský podíl) již uzavřením smlouvy o převodu členského podílu, ve vztahu k družstvu se nabyvatel stává členem teprve okamžikem, kdy je družstvu předložena smlouva o převodu členského podílu, případně kdy družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členského podílu a písemný souhlas nabyvatele členského podílu.
Došlo-li tedy k převodu členských práv již uzavřením dohody, pak (pouhou) její registrací žalovaným nemohlo dojít k zásahu do práv žalobce, protože registrace dohody družstvem nemá vliv na platnost převodu členských práv mezi smluvními stranami. Samotnou registrací družstvu předložené dohody tedy nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce. Ohledně tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce tím, že žalovaný zařadil žalobce do evidence svých dlužníků, odkázal odvolací soud na zcela správný závěr soudu prvního stupně a doplnil, že pro toto řízení je podstatné nikoli to, zda závazky byly vytvořeny „uměle“ (jak namítá žalobce), ale pouze to, zda byl žalobce označován žalovaným jako dlužník důvodně, tedy zda v rozhodném období (2008-2010) měl vůči němu dluh, což bylo jednoznačně prokázáno platebním rozkazem Městského soudu v Brně ze dne 25.
3. 2010, č. j. 243 C 236/2009-10. Proto nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázku, zda v případě, že bytové družstvo svým protiprávním jednáním (tj. protiprávním nepřevedením bytu do vlastnictví člena družstva) členu bytového družstva uměle „vytvořilo“ závazky, které by mu za normálních okolností nevznikly, lze následné zveřejnění informací o údajných dluzích člena bytového družstva považovat za jednání zasahující do osobnostních práv člena bytového družstva.
Dále je otázkou hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, také otázka, zda ze strany bytového družstva dochází k zásahu do osobnostních práv člena družstva v případě, že družstvo na základě neplatných právních úkonů protiprávně připraví člena o členský podíl tím, že zaregistruje zjevně neplatnou smlouvu o převodu členských práv a povinností jako platnou. Další nastolenou otázkou pak dle dovolatele je, zda absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností souvisejících s členstvím v bytovém družstvu, a v případě úplatného převodu absence ujednání o výši úplaty (ceny převodu) způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností či nikoliv.
Dovolatel rovněž uvádí, že k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe mělo dojít v otázce, zda změny v textu písemné smlouvy jsou pro účastníky závazné, pokud s nimi neprojevili souhlas a pokud změněnou smlouvu nepodepsali, zda je bytové družstvo povinno zajistit přezkum jemu předložených smluv o převodu členství a zda za škodu způsobenou porušením této povinnosti bytové družstvo odpovídá. Podle názoru žalobce došlo v projednávaném případě také k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje s právním názorem soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti dovolatele žalovaným, neboť žalobce byl žalovaným označován jako dlužník důvodně, když v rozhodném období let 2008-2010 měl vůči žalovanému dluh.
Pokud jde o tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce registrací neplatné dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 11. 1. 2010, pak na řešení dovolatelem vznesených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a jejich řešení tedy nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.), neboť tyto otázky byly již vyřešeny v rámci řízení ve věci vedené pod sp. zn. 8 Cmo 95/2018.
Dovolací soud pouze odkazuje na své závěry uvedené v usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2120/2019, a pro úplnost dodává, že dovolatelova ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1146/20. Skutkový závěr o dluhu dovolatele v období let 2008-2010 učinil soud prvního stupně na základě řady důkazů. Dovolatel ani existenci dluhu vůči žalovanému nepopíral, pouze namítal, že jde o uměle vytvořené závazky, které by nevznikly, pokud by žalovaný převedl dovolateli byt do jeho vlastnictví.
Jak ovšem konstatoval odvolací soud, není podstatné, jakým způsobem dovolatelovy závazky vznikly, ale jestli byl dovolatel žalovaným označován jako dlužník důvodně, tedy jestli v rozhodném období žalobce vůči žalovanému závazky měl či nikoli. Neplatil-li dovolatel nájemné, pak není zveřejnění zprávy o jeho neplacení nájemného a výši jeho dluhu ostatním členům družstva protiprávním zásahem do osobnostních práv dovolatele, neboť se nejedná o nepřípustnou formu veřejné kritiky, nýbrž o informaci týkající se hospodaření bytového družstva.
Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaný vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány paušální náhradou za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení je splatná v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).