USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatele P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem
Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120
00, za účasti 1) T. B., narozeného XY, bytem XY, 2) DRUŽBY, stavebního bytového
družstva, se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, PSČ 602 00, identifikační
číslo osoby 00047708, 3) E. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Františkem Marťánem, advokátem, se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, PSČ
639 00, a 4) M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem
Marťánem, advokátem, se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, PSČ 639 00, o
určení členství v družstvu a určení, že navrhovatel je nájemcem družstevního
bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j.
8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1104, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 8.
2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2018, č. j. 19 Cm
61/2012-1023, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, č. j. 19 Cm
61/2012-1033:
1) určil, že navrhovatel je členem DRUŽBA, stavebního bytového družstva
(dále jen „družstvo“) [výrok I.],
2) určil, že navrhovatel je nájemcem ve výroku označeného bytu (výrok
II.), a
3) rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[2] K odvolání druhého, třetího a čtvrtého účastníka Vrchní soud v
Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně
tak, že v celém rozsahu zamítl návrh na zahájení řízení (první výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního
stupně ve věci samé, neboť předchozí usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
20. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 23.
11. 2016, č. j. 29 Cdo 3279/2015-788, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení; Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. 8 Cmo
65/2015-846, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, č. j.
19 Cm 61/2012-643.
[4] Navrhovatel podal proti prvnímu a druhému výroku v záhlaví
označeného usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle
§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o.
s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovoláním uplatněné námitky jsou pouhou polemikou (nesouhlasem) s
hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem; hodnocení důkazů však – se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96).
[6] Předkládá-li dovolatel otázku, zda „změny v textu písemné smlouvy
jsou pro účastníky závazné, pokud s nimi neprojevili souhlas a pokud změnu
smlouvy nepodepsali,“ přehlíží, že odvolací soud označil dovolatelem podaná
tvrzení ohledně toho, proč podepsal (údajně nevyplněnou) dohodu o převodu
členských práva a povinností (sepsanou na formuláři družstva), za „naprosto
nevěrohodná“ a neuvěřil ani tvrzením, jimiž se dovolatel snažil ozřejmit, proč
nechal svůj podpis na (údajně nevyplněné) dohodě o převodu členských práva a
povinností úředně ověřit.
[7] Z toho se podává, že odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na
závěru, podle něhož jsou pro smluvní strany „závazné“ i změny, s nimiž strany
neprojevily souhlas, nýbrž na závěru, že dovolatel s T. B. uzavřel dohodu o
převodu členských práv a povinností. Řešení dovolatelem předestřené otázky se
tedy nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím, a
proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod
číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [8] Totožný závěr je na místě také ve vztahu k dovoláním otevřené
otázce, zda „se přijetí návrhu (...) obsahující modifikace obsahu (...)
považuje za odmítnutí návrhu a za nový návrh.“ Rovněž zde totiž dovolatel
vychází z alternativního skutkového stavu, neboť odvolací soud hodnotil
provedené dokazování tak, že lze jen „stěží uvěřit“ tvrzení dovolatele, podle
nichž dohodu o převodu členských práv a povinností zneužil P. N. [9] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda
„absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a
povinností (...) způsobuje absolutní neplatnost,“ odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ani tato námitka způsobilá založit
přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž uzavřel, že se dovolatel v poměrech
projednávané věci „musel dohodnout, za jakých podmínek k převodu dojde včetně
toho, zda půjde o převod bezplatný, nebo úplatný, a v případě, že půjde o
úplatný převod, jaká bude výše úplaty a kdy a jak k úplatě dojde.“ I tato
otázka je tedy vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, a proto se ani řešení otázky následků absence
ujednání o (bez)úplatné povaze dohody převodu členských práv a povinností
(resp. absence ujednání o stanovení ceny nebo způsobu jejího určení) nemůže
projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu. [10] Nejinak je tomu, předkládá-li dovolatel otázku, zda soud může „za
platnou označit smlouvu o převodu členských práv a povinností, jejíž obsah
soudu není znám.“ I v tomto případě dovolatel pomíjí závěry odvolacího soudu,
který vzal za prokázané, že navrhovatel uzavřel s T. B. úplatnou smlouvu o
převodu členských práv a povinností (ačkoli se přesný obsah dohody nepodařilo
zjistit), a tak dovolatel také zde v zásadě jen polemizuje s hodnocením důkazů
ze strany odvolacího soudu. [11] A konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky, zda „v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné
nabýt členský podíl v bytovém družstvu od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele.“ Odvolací soud totiž výslovně uvedl, že závěr ohledně platnosti
smlouvy o převodu členství v družstvu uzavřené mezi navrhovatelem a T. B. se
„plně uplatní“ i při posouzení smlouvy o převodu členství v družstvu uzavřené
mezi T. B. a manželi K. Napadené rozhodnutí tedy není vystavěno na závěru, že
by manželé K.
nabyli družstevní podíl od „nevlastníka“, a proto se ani řešení
této otázky (stejně jako v případě předchozích námitek dovolatele) nemůže
projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu