29 Cdo 4934/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně C systém Morava s. r. o., se sídlem v Ostravě, Josefa Kotase 1184/7,
PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 28627873, zastoupené Mgr. Petrem
Knittlem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00,
proti žalovanému Ing. T. B., o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 62/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2014, č.
j. 5 Cmo 408/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. června 2013, č. j. 15 Cm
62/2012-106, zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání (výrok I.), zamítl
žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok),
změnil jej ve výroku III. co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V průběhu odvolacího řízení vyhověl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.
prosince 2013, č. j. 5 Cmo 408/2013-133, návrhu původní žalobkyně (společnosti
CS Data s. r. o., identifikační číslo osoby 61973629), aby do řízení na její
místo vstoupila společnost C systém Morava s. r. o., identifikační číslo osoby
28627873.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání, které
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly v projednávané věci splněny
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., je v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že rozsudek pro
uznání podle posledně označeného ustanovení lze vydat pouze tehdy, jsou-li
splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. Ty jsou přitom
splněny (v případě, že soud současně vyhoví žalobě platebním rozkazem) pouze
tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky
vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy jen tehdy, bylo-li v
žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo
ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §
172 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp.
zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník
2009, pod číslem 37, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn.
23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013, sp. zn. 26
Cdo 1221/2013; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Má-li dovolatelka za to, že předpoklady pro vydání platebního rozkazu byly v
projednávané věci splněny, přehlíží, že v žalobě není popsáno jednání, jehož se
žalovaný měl dopustit a jímž měl porušit závazek převzatý dohodou ze dne 2.
dubna 2010; obecná tvrzení, že žalovaný „vykonával činnost“ a „byl v pracovním
poměru“, nelze považovat za vylíčení všech pro rozhodnutí věci významných
skutečností ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jejichž právní posouzení
by vedlo samo o sobě k závěru, že nárok uplatněný žalobou je po právu (neplyne
z nich porušení závazku převzatého dohodou ze dne 2. dubna 2010, a to ani při
akceptaci dovolatelkou předestíraného názoru na výklad této dohody).
Vyložil-li odvolací soud článek I. odst. 5 dohody ze dne 2. dubna 2010 (v němž
se žalovaný zavázal „po dobu platnosti této dohody neúčastnit se na podnikání
třetí osoby se stejným předmětem podnikání jako právnické osoby, které jsou
účastníky této dohody“) tak, že účastí na podnikání třetí osoby nelze rozumět
pracovní poměr žalovaného, postupoval v souladu s výkladovými pravidly určenými
§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásadami pro
výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84 [k
obvyklému významu obratu „účastnit se na podnikání jiné osoby“ srov. např. i §
56 odst. 2, § 136 odst. 1 písm. c) či § 196 odst. 1 písm. c) obch. zák.].
Jelikož závěr, podle něhož žalovaný neporušil převzatý závazek, obstojí jako
samostatný důvod k zamítnutí žaloby (jíž se dovolatelka domáhá zaplacení
smluvní pokuty za porušení tohoto závazku), není dovolání přípustné ani pro
přezkoumání závěru odvolacího soudu, podle kterého byla dohoda neplatná z
důvodu nedodržení formy určené v § 132 odst. 3 obch. zák.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo
1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posledně označené otázky (formy dohody
ze dne 2. dubna 2010) za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (ani
případná nesprávnost výkladu § 132 odst. 3 obch. zák. odvolacím soudem by
nevedla ke zrušení napadeného rozhodnutí) a napadené rozhodnutí na jejím
vyřešení (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako
celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo
910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod
číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 234f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z části první, článku II., bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu