25 Cdo 2401/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: Č. r. s., zastoupený advokátem, proti žalované: V. a k. K. V., a. s.,
zastoupené advokátem, o 286.079,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2007, č. j. 14 Co
440/2006-363, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 25.959,85 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce (rybářské sdružení) se domáhal náhrady škody, způsobené vypouštěním
nedostatečně čištěných vod do řeky B. ze strany žalované, v jehož důsledku
došlo k úhynu ryb v jeho rybářském revíru.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 9 C
296/99-109, uložil žalované a P., v. o. s., (původní druhé žalované) společně a
nerozdílně zaplatit žalobci 365.909,- Kč s příslušenstvím, ohledně části
příslušenství žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2003, č. j. 14 Co 839/2002-131,
rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že
vlastnictví k volně žijícím rybám se nabývá ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č.
102/1963 Sb. až jejich ulovením, proto žalobci nemůže vzniknout škoda vyčíslená
jako souhrn hodnot uhynulých, avšak neulovených ryb; v úvahu přichází jen ušlý
zisk, a je tedy na žalobci, aby takovou škodu tvrdil a prokázal.
Poté, co žalobce vzal ve vztahu k P., v. o. s., a ohledně částky 70.000,- Kč
žalobu zpět, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č.
j. 9 C 296/99-326, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 9.830,- Kč s
příslušenstvím, ohledně 286.079,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že žalobce dne 7. 10. 1997 zjistil úhyn velkého počtu ryb na řece B.
ve městě O. v oblasti od mostu vedoucího směrem na M. Rozhodující příčinou
úhynu ryb byl kyslíkový deficit způsobený odpadními vodami vypouštěnými
žalovanou a P., v. o. s. Znalec vyčíslil hodnotu uhynulých ryb na 286.079,- Kč,
ušlý zisk žalobce za roky 1998 a 1999 na 79.830,- Kč; P., v. o. s., žalobci
mimosoudně nahradila ušlý zisk v rozsahu 70.000,- Kč. Soud prvního stupně vázán
právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení
dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za dosud neuhrazený ušlý zisk v rozsahu
9.830,- Kč vzniklý žalobci v příčinné souvislosti s vypouštěním znečištěných
odpadních vod do řeky B., nikoli však za škodu spočívající v samotné hodnotě
uhynulých ryb; pro stručnost odkázal na odůvodnění zrušujícího usnesení
odvolacího soudu a na v něm vyslovený závazný právní názor týkající se
vlastnického práva k volně žijícím rybám.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14
Co 440/2006-363, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
rybářské právo ve smyslu § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve
znění účinném ke dni 7. 10. 1997 (dále též jen „zákon“), patří státu, který
jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům; zákon ani
jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb,
upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého
vlastnictví nabývá až ulovením, tj. originárním způsobem. Jak dovozuje
právnická literatura, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v
tekoucích vodách možné a volně žijící ryby ve vodních tocích se pokládají za
„věc ničí“. Je tedy zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících v řece B.
nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce, jestliže je k okamžiku
úhynu nevlastnil, neboť je neulovil a nenabyl tak do svého vlastnictví.
Skutečnost, že žalobce vypouštěl do vodního toku násadu pořízenou za vlastní
prostředky, nelze považovat za výkon vlastnického práva, neboť tím žalobce
plnil povinnost, která pro něj vyplývala z § 6 odst. 1 a § 9 zákona. Neobstojí
ani úvahy žalobce o přeměně vlastnického práva na právo rybářské, jestliže to
první je institutem soukromého práva, zatímco to druhé institutem práva
veřejného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož odvolací soud „řešil právní
otázku, dosud komplexně nedořešenou stávající judikaturou dovolacího soudu i
judikaturou soudů nižších stupňů, v rozporu s ústavně zaručeným hmotným
právem“, byť otázka vlastnictví k volně žijícím rybám již byla dovolacím soudem
řešena; přesto by mohla být jeho původní argumentace překonána s přihlédnutím
nejen k neustále se rozvíjející legislativě v dané právní oblasti, ale též k
aktuálním názorům odborné veřejnosti. Rekapituluje skutkové a právní závěry
nalézacích soudů a tvrdí, že v řízení dokazuje své vlastnické právo k uhynulým
rybám (jako součásti rybí obsádky chované na havárií dotčeném úseku B.), které
odvozuje od vlastnického práva k rybím násadám, jež vzniklo jejich zakoupením
od původního vlastníka (chovatele, který rybí násady odchoval v uměle
vytvořených sádkách). S právní otázkou vlastnictví k rybím násadám před jejich
vypuštěním do chovného úseku vodního toku se však odvolací soud přezkoumatelným
způsobem nevypořádal, přestože takto chované ryby a jejich přírůstky tvoří rybí
obsádku (rybí společenstvo) předmětného úseku toku, lze ji považovat za věc
hromadnou a i přes kvantitativní změny poměrně stabilní - před vtokem B. do O. je totiž po celé šíři toku příčný jez svou výškou bránící i náhodné migraci
pstruha obecného a lipana podhorního. Výkladem § 132 odst. 1 obč. zák. lze
dospět k jednoznačnému závěru, že vlastnické právo k žalobcem zakoupeným rybím
násadám zaniká toliko způsoby tam uvedenými, nikoli tedy vypuštěním do vodního
toku, na kterém hospodaří; ani zákon č. 102/1963 Sb. nestanoví jiný způsob
zániku vlastnického práva k vypuštěným rybám a pokud by tím měl být okamžik
ulovení ryby, nelze přehlédnout, že vlastnické právo žalobce k takové rybě
existovalo v době bezprostředně časově předcházející havárii; originárním
způsobem nabytí vlastnického práva tedy sice dochází k neodvozenému vzniku
vlastnického práva k věci novému subjektu s důsledkem zániku vlastnictví
předchozího vlastníka, nicméně stane se tak až na základě relevantní právní
skutečnosti, v daném případě až okamžikem ulovení ryby podle § 6 zákona osobou
oprávněnou k výkonu rybářského práva. Žalobce namítá, že odvolací soud se na
jedné straně dovolává plnění jeho povinnosti vynakládat vlastní prostředky na
nákup ryb a zarybnění vodního toku podle zákona, na druhé straně mu však bez
zákonného podkladu upírá právo na ochranu před neoprávněným zásahem škůdce do
rybářského práva i nárok na odstranění následků způsobených deliktním jednáním
žalované; jeho vlastnické právo k rybím násadám, resp. ke každé rybě z těchto
násad, je naším právním řádem chráněno stejně, jako vlastnické právo kterékoli
jiné fyzické či právnické osoby.
Žalobce tedy dovozuje své vlastnické právo k
uhynulým rybám z vlastnického práva k rybí násadě postupně vypouštěné do
předmětného úseku vodního toku, býval by byl a je připraven tato svá tvrzení
prokázat důkazy, nebyla-li by mu tato možnost odepřena odvolacím soudem pouhým
odkazem na nemožnost nabytí vlastnictví k rybám jinak, než jejich ulovením; s
těmito námitkami se měly soudy obou stupňů vypořádat při vědomí, že součástí
soudní ochrany je mimo jiné též právo na to, aby v řízení o konkrétní věci byla
věc přezkoumána vždy individuálně a obecné právní závěry konkretizovány tak,
aby se na danou věc daly aplikovat. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k
závěru o neexistenci vlastnictví žalobce k volně žijícím rybám, dále namítá, že
odvolací soud se řádně nevypořádal s tvrzením, že majetkové právo žalobce bylo
do výše žalované částky zasaženo i bez přihlížení k namítanému vlastnictví. Limitace náhrady škody toliko ušlým ziskem bezdůvodně zvýhodňuje žalovanou jako
škůdce na úkor žalobce jako poškozeného, neboť je zcela opomíjen fakt, že k
obnovení stavu před předmětnou škodnou událostí bude žalobce nucen vynaložit
další finanční prostředky, úsilí a práci, které však již jednou, leč díky
deliktnímu jednání žalované marně, vynaložil. Právní stav, kdy zákon svěřoval
výkon rybářského práva žalobci, ukládal mu povinnosti na jeho náklady, avšak
výslovně neposkytoval relevantní ochranu proti škodlivým následkům deliktního
jednání škůdce, byl překonán až přijetím zákona č. 99/2004 Sb.; ovšem i přes
absenci takové právní úpravy neměl odvolací soud odepřít žalobci právo na
spravedlivý proces tím, že nenalezl psané právo, které ve společnosti
objektivně existuje, byť není zachyceno v písemné podobě v rozhodném období
roku 1997; legislativní mezera měla být odvolacím soudem odstraněna analogickým
použitím ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. (§ 853 obč. zák.). Odvolací soud
zabránil v přezkumu skutečné škody na rybí obsádce, jejíž uhynulá část byla
zjištěna a oceněna znalcem v penězích jako úhyn přímý. Na podporu svých tvrzení
žalobce odkazuje na článek JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. „Několik poznámek o
rybách, zvířatech a náhradě škody na nich (opožděná pocta dr. M. T.)“ otištěný
v časopise Právník v roce 2007, a článek JUDr. A. Š. „Ve spleti paragrafů aneb
k náhradě škody na rybách“ otištěný v časopise Rybářství v roce 2007, z nichž
vyvozuje, že škoda na rybí obsádce rybářského revíru je zásahem do rybářského
práva státu svěřeného v plném rozsahu zákonem žalobci, kdy toto rybářské právo
je kvazivlastnickým právem věcné a tudíž i majetkové povahy a žádná právní
norma neodpírá žalobci takové právo vlastnit, nakládat s ním a domáhat se jeho
ochrany; hodnotu rybářského práva je pak možné i znalecky vyčíslit v penězích
podobně jako jiná práva, takže deliktním jednáním žalované hospodářská hodnota
tohoto práva v určitém čase a místě nepochybně klesla o úhyn dotčené části rybí
obsádky; uživatel rybářského revíru má právo na náhradu škody na rybách i ve
volně tekoucích vodách.
Jelikož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož rozsudek odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení ze shora
uvedených důvodů, žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí dovolání, neboť z § 6 zákona nelze
dospět k jinému závěru, než že vlastnické právo k rybám vzniká až jejich
ulovením. Žalobce tím, že ryby vypustil do vodního toku, pozbyl vlastnické
právo k nim tímto opuštěním a ryby se tak staly věcí ničí (vůli žalobce ryby
opustit lze dovodit i ze srozumění samotného žalobce, který rybářské právo
vykonává tím, že vydává fyzickým osobám rybářské lístky, na základě nichž jsou
fyzické osoby oprávněny lovit ryby v tekoucích vodách); k přivlastnění
konkrétní ryby pak nedochází se souhlasem žalobce, nýbrž skutečností, že rybář
konkrétní rybu ulovil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
(odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o věci
samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, neboť byl vázán právním názorem
odvolacího soudu vyjádřeném ve zrušovacím usnesení), není důvodné.
V projednávané věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že nárok
žalobce na náhradu škody, vyčíslené hodnotou uhynulých volně žijících ryb ve
vodním toku v rybářském revíru spravovaném žalobcem, není dán, neboť volně
žijící ryby ve vodních tocích v době jejich úhynu nenáležely do vlastnictví
žalobce, proto nelze vznik skutečné škody na jeho straně dovodit.
Žalobce v dovolání podrobuje kritice rozhodnutí odvolacího soudu z vícero
hledisek. Převážná část argumentace směřuje do právního posouzení otázky
vlastnictví k rybám žijícím ve vodních tocích; své vlastnické právo k nim
žalobce dovozuje z vlastnictví rybích násad a má za to, že vypuštěním do
chovného úseku vodního toku, na kterém hospodaří, nezaniká. Dovolává se právní
úpravy obsažené v zákoně č. 99/2004 Sb. a odstranění její absence v zákoně č.
102/1963 Sb. analogickým použitím § 442 odst. 1 obč. zák.; poukazuje též na
odborné články JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. Tvrdí dále, že i volně žijící
ryby na chovném úseku řeky B. tvoří poměrně stabilní rybí společenstvo, neboť
před vtokem B. do O. je po celé šíři toku příčný jez svou výškou bránící i
náhodné migraci ryb. Žalobce namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu mu
byl odepřen nárok na odstranění škodlivých následků způsobených deliktním
jednáním žalované.
Otázka vlastnictví dosud neulovených volně žijících ryb ve vodních tocích byla
v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem, že za situace, kdy
zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis výslovně neřeší vlastnictví volně
žijících ryb, stanoví pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého
vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle
zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění
přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona, na rozdíl od ryb v rybnících není
vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné, takže neulovené ryby ve vodních
tocích se pokládají za věc ničí; proto úhyn dosud neulovených ryb žijících ve
vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení
majetkového stavu oprávněného subjektu rybářského práva o hodnotu uhynulých
ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila
jeho majetkový stav); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.
2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 234/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1307/2003, publikovaný pod C 2560 v Souboru civilních
rozhodnutí NS, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn.
6 A 78/94, publikované v časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998).
Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchýlit, a to ani z hlediska
námitky, že konkrétní situace na vodním toku se prakticky rovnala tomu, že o
tekoucí vodu nešlo.
Odvolací soud tak v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího
soudu posoudil uplatněný nárok, jehož skutkovým vymezením byl vázán, jako
neopodstatněný za situace, kdy předmětem řízení zůstala částka představující
skutečnou škodu v podobě součtu hodnot uhynulých ryb k datu havárie (tato
žalobcova skutková tvrzení nepochybně vyplývají též např. z jeho vyjádření ze
dne 17. 6. 2002 založeného na č. l. 126-128 spisu, vyjádření ze dne 8. 6. 2006
založeného na č. l. 293-298 spisu, ze znaleckého posudku RNDr. J. P. z ledna
1998, doplnění znaleckého posudku Ing. M. M. ze dne 5. 9. 2005) a ušlý zisk,
který - jak shora uvedeno - odškodnit lze, byl žalobci částečně mimosoudně
nahrazen (70.000,- Kč) a částečně pravomocně přisouzen (9.830,- Kč). Pak je
ovšem mylné i přesvědčení dovolatele, že jeho majetkové právo bylo bez ohledu
na otázku vlastnictví volně žijících ryb stejně zasaženo a že limitace náhrady
škody toliko ušlým ziskem bezdůvodně zvýhodňuje škůdce na úkor poškozeného,
protože bude nucen vynaložit pro obnovení stavu před předmětnou škodnou
událostí finanční prostředky, které již jednou marně vynaložil. Ustálená
judikatura totiž nepřipouští jiný závěr, než že za účinnosti zákona č. 102/1963
Sb. lze odškodnit pouze ušlý zisk (jehož náhrady se žalobci dostalo) či
zbytečně vynaložené náklady na chov ryb (jejichž náhradu žalobce v řízení
nepožadoval).
Žalobce na podporu svých tvrzení obsažených v dovolání poukazuje též na názory
JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. publikované v odborné literatuře v roce 2007 o
právní problematice náhrady škody rybářským organizacím a o rozboru právní
úpravy obsažené v zákonech č. 102/1963 Sb. a č. 99/2004 Sb., které však nejsou
pro rozhodnutí v této věci použitelné, neboť se opírají především o novou
úpravu rybářského práva. Dovolací námitka, že ochranu oprávněnému subjektu
rybářského práva před protiprávním jednáním škůdce poskytuje zákon č. 99/2004
Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských
rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, pak není pro posouzení
projednávané věci relevantní, neboť ke škodní události a z ní se odvíjejícímu
tvrzenému odpovědnostnímu vztahu došlo před účinností tohoto zákona, proto jej
nelze s ohledem na zákaz retroaktivity (pravé zpětné účinnosti) aplikovat
(srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a
v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl.
ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Konečně k tvrzení dovolatele, že před vtokem B. do O. je po celé šíři toku
příčný jez svou výškou bránící i náhodné migraci pstruha obecného a lipana
podhorního (z něhož pak dovozuje závěr, že chované ryby a jejich přírůstky lze
považovat za věc hromadnou a i přes kvantitativní změny poměrně stabilní),
dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení
přihlížet, neboť je dovolatel nevznesl v průběhu nalézacího řízení a jedná se
tedy o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím
řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav
se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení
shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalované vzniklo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní
služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1,
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za
úkon představuje částku 43.030,- Kč, po krácení 21.515,- Kč, plus 300,- Kč
paušál a 19 % DPH, celkově 25.959,85 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu