25 Cdo 2402/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce Ing. R. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o
zaplacení částky 1,810.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 21 C 248/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. května 2004, č. j. 13 Co 205/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále „KCP“), spočívajícím v tom, že
KCP zanedbala dozor nad společností P. I., a. s., s níž měl žalobce uzavřenou
smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě tato společnost spravovala jeho
prostředky a cenné papíry, dopouštěla se však při tom nezákonných postupů. Na
její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobci předáno ani
vyúčtováno, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. K 18. 5. 2001 měl
za společností P. I., a. s., pohledávku ve výši 2,010.100,- Kč z titulu
nezúčtovaného portfolia jeho cenných papírů a nezúčtované hotovosti na jeho
účtu u této společnosti. V průběhu řízení vzal žalobce svůj návrh zpět co do
částky 200.000,- Kč, která mu byla vyplacena z Garančního fondu, a řízení bylo
v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č. j. 21 C
248/2001-51, žalobu na zaplacení částky 1,810.000,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 30. 12. 2000 uzavřel
se společností P. I., a. s. (dále jen „PI“), smlouvu o správě portfolia a na
její účet poukázal částku 2,010.000,- Kč. Dne 10. 5. 2001 zahájila Komise pro
cenné papíry s PI správní řízení dle § 47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o
cenných papírech, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j.
91 K 12/2001-7, byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs s účinky ke
dni 1. 6. 2001. Dne 18. 6. 2001 žalobce uplatnil přihláškou svou pohledávku v
konkursním řízení, které dosud neskončilo. Soud dospěl k závěru, že žalobce v
řízení neprokázal vznik škody. Žalobce je konkursním věřitelem úpadce PI,
uplatnil vůči němu svůj nárok ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání, a
jeho pohledávka nebyla popřena. V konkursu mají být uspokojeny pohledávky
věřitelů proti úpadci a vzhledem k tomu, že konkursní řízení vedené na majetek
PI dosud neskončilo, není ani známo, zda pohledávka žalobce vůči úpadci bude
uspokojena a v jaké výši, popř. zda mu bude poskytnuta náhrada z garančního
fondu obchodníků s cennými papíry. Škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, mu
ke dni vyhlášení rozsudku nevznikla, přičemž okolnost, že žalobce nemůže svými
pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody, a žaloba je proto
předčasná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2004,
č. j. 13 Co 205/2004-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Smlouvou o správě
portfolia uzavřené dne 30. 12. 2000 mezi žalobcem a PI byl založen právní
vztah, v jehož rámci se musí v prvé řadě žalobce vypořádat se svým dlužníkem.
Právě k tomuto vypořádání směřuje konkursní řízení na majetek PI, v němž
žalobce uplatnil svou pohledávku vůči úpadci, a teprve po skončení konkursního
řízení bude zřejmé, zda jeho nárok proti dlužníkovi bude uspokojen a v jaké
výši. Dokud nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a PI,
vyplývající ze smlouvy o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na
straně žalobce v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka i o tom, zda a kdo za ni
odpovídá. Námitku žalobce, že řízení je zatíženo vadami, neboť žalobce nebyl
řádně poučen podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., odvolací soud neshledal
důvodnou. Výzva soudu dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyla na místě, neboť
tato výzva má být užita pouze tehdy, když soud věc právně kvalifikuje jinak než
žalobce v žalobě a z tohoto důvodu vznikne potřeba doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, což však nebyl tento případ, neboť ke změně právní kvalifikace
soudem nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do
konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost
konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a
namítá, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty. Pokud by
přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu
škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost,
odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti
úpadce dle zákona o konkurzu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost
zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody.
Poukazuje na to, že prokuristovi společnosti PI bylo v r. 2001 sděleno obvinění
pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku
klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby
trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši
1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že klientům PI
vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její existenci. Jinak by
muselo být trestní stíhání zastaveno. Namítá, že PI měla žalobcovy peněžní
prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat v souladu se smlouvou o
správě portfolia, a protože se jednalo o jeho zákaznický majetek ve smyslu
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku
obchodníka s cennými papíry a není ani součástí konkursní podstaty, je správce
konkursní podstaty povinen jej vydat. Není zatím ani jisté, zda přihlašovaná
pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, a nesouhlasí s názorem, že když
přihlásil pohledávku do konkursu, škoda dosud nevznikla. Považuje za nesporné,
že ke škodě došlo, spor může být jen o její výši. Protože konkursní řízení a
řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné
škody, měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
přerušit do skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě
podané jedním z klientů PI v jiném řízení. Názor odvolacího soudu, že „závěr
soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik škody, není závěrem
právním, nýbrž skutkovým“, považuje dovolatel za nesprávný. Procesní chybu
spatřuje v tom, že soud prvního stupně tím, že dospěl k závěru, že žalobci
žádná škoda nevznikla, změnil právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových
okolností, aniž ho poučil a vyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ust. §
118a odst. 2 o. s. ř. Znemožnil mu tak argumentaci k odlišnému právnímu názoru
soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu
ust. § 241 o. s. ř. věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek
soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní
normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti
společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době
rozhodování soudu nevznikla ještě žalobci škoda, spočívající v hodnotě jeho
majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI, jejíž náhrady se na státu
domáhá.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení
otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až
do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu
škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno
najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tuto
otázku na obdobném skutkovém základě řešil dovolací soud již v jiných
rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo
2625/2003-Soubor rozhodnutí NS, sv. 31, č. C 3030, rozsudek ze dne 23. února
2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004) a nejde ani o otázku, která by odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Z hlediska § 237 odst. 3 o.
s. ř. nejde tedy o otázku zásadně právně významnou.
Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že je povinností správce portfolia
vypořádat se svým klientem prostředky mu svěřené, že žalobce má vůči němu nárok
na plnění ze závazku ve smlouvě s ním uzavřené a že mimozávazkovou odpovědnost
za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku smluvně
svěřeného do správy správce portfolia, lze vůči jiným subjektům uplatňovat až
poté, co tato újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho
zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže
být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto
nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za
škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tedy před vypořádáním
práv a pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s cennými papíry.
Konkursnímu věřiteli může škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávky
vůči úpadci, vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud
majetek žalobce do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a
žalobce by tak nebyl v postavení konkursního věřitele, svědčí mu právo na
vydání jeho majetku (tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jeho
pohledávek mimo konkursní řízení. Teprve jestliže jeho pohledávky vyplývající z
právního vztahu ze smlouvy o správě portfolia nelze jako přímé nároky proti
správci portfolia uspokojit, vzniká mu majetková újma, spočívající ve ztrátě
jeho majetku, smluvně svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že
smluvní partner žalobce, byť je v konkursu, neplní své závazky vůči němu,
neznamená vznik škody žalobce, jejíž náhrady se domáhá, a škoda také nevzniká
již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností
obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti. To platí i v případě, že
náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči
tomu, kdo je dlužníkem poškozeného. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že
pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát
odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto
předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalobci nevznikla
ještě škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávek, jež má vůči
společnosti PI, je správný, dovolací soud se ostatně k této otázce již vyjádřil
ve výše uvedených rozhodnutích.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř., dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatel namítá, že nebyl řádně poučen a vyzván k doplnění skutkových
tvrzení podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a že soud měl řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit a vyčkat do ukončení konkursního řízení,
namítá tím, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Procesní pochybení soudu však přípustnost dovolání nezakládá,
neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř.
lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, což není
tento případ. Ostatně i v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí ze dne 1. září
2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu