25 Cdo 2417/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně S. M., zastoupené advokátem, proti žalované H. R., zastoupené
advokátem, o zaplacení 147.556,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 11 C 2/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 10. ledna 2007, č. j. 26 Co 502/2006-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 26 Co
502/2006-119, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. června 2006, č. j.
11 C 2/2003-101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
ohledně 139.365,60 Kč a ohledně 7,5% úroku z prodlení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2004, č. j. 26 Co
247/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve
výroku o náhradě nákladů řízení pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 11 C 2/2003-101,
žalobu na zaplacení částky 147.556,- Kč (po úpravě žalobního petitu) zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná byla rozsudkem
téhož soudu ze dne 9. 10. 2001, č. j. 4 T 16/2000-306, který nabyl právní moci
dne 14. 11. 2001, odsouzena pro trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody a
byla jí uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 107.498,50 Kč. Nyní
žalovaná částka představuje úrok z prodlení z přisouzené náhrady škody ve výši
16% ročně za období od 24. 8. 1994 do 19. 11. 2001 a ve výši 7,5% ročně za
období od 20. 11. 2001 do 22. 11. 2005. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná se dostala do prodlení uplynutím třídenní lhůty k plnění po datu
právní moci citovaného trestního rozsudku, tj. dne 20. 11. 2001 (§ 517 obč.
zák. a § 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť teprve citovaným trestním rozsudkem byla
stanovena výše plnění. Žalobkyni proto náleží jen úrok z prodlení od posledně
uvedeného data.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j.
26 Co 502/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními
závěry soudu prvního stupně, že žalovaná se dostala do prodlení s placením
dluhu až po uplynutí třídenní zákonné lhůty od data právní moci trestního
rozsudku, tj. k 20. 11. 2001, nikoli k 24. 8. 1994, kdy jí byly vydány
restituované pozemky, k nimž se váže její trestní odpovědnost, neboť k tomuto
dni se ještě žalovaná na úkor žalobkyně neobohatila, když s nemovitostmi nijak
nenakládala, takže z nich neměla žádný užitek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že napadený rozsudek nemá
oporu v zákoně a je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou (např. R
III/1967, R 23/1993, R 27/1977, R 28/1984), podle které je pro určení okamžiku,
kdy se obviněný dostane do prodlení s náhradou škody, podstatné, kdy byl k
náhradě škody poškozeným vyzván, čímž se v trestním řízení rozumí zpravidla
uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným. Důležitým momentem je skutečnost,
kdy se škůdce o takové výzvě k náhradě škody dozvěděl. Žalobkyně žalovanou
ještě před podáním trestního oznámení ústně vyzvala, aby jí částku odpovídající
hodnotě neoprávněně získaného majetkového prospěchu vyplatila, a nejpozději se
o nároku na náhradu škody dozvěděla při prvním výslechu na Policii ČR v průběhu
roku 1998 po podání trestního oznámení ze dne 27. 7. 1998. Soudy obou stupňů
měly postupovat per analogiam podle § 564 (míněn zřejmě § 563) obč. zák. a
určit jako den, kdy se žalovaná dostala do prodlení, den následující poté, co
jí byly předmětné nemovitosti vydány, tj. 24. 8. 1994. Skutečnost, že žalovaná
byla uznána povinnou nahradit škodu v trestním rozsudku, je irelevantní ve
vztahu k okamžiku, kdy se dostala do prodlení, neboť rozsudek vydaný v rámci
adhezního řízení má pouze deklaratorní charakter a povinnost k náhradě škody
nezakládá. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 10. 1. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
pro řešení zásadně právně významné otázky okamžiku prodlení dlužníka s plněním
dluhu (povinnosti k náhradě škody), uloženého mu zaplatit soudním rozhodnutím.
Odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a
dovolání je tedy důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužník, jemuž byla uložena
povinnost k náhradě škody soudním rozhodnutím (zde výrokem trestního rozsudku
vydaného v tzv. adhezním řízení), se dostává do prodlení teprve okamžikem
uplynutí lhůty stanovené mu k plnění tímto rozsudkem (tzv. pariční lhůta).
Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s
plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z
prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je
podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení;
rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu. Osoba odpovědná za škodu (dlužník
z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně
tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o
plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení. Pokud
nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se
považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému
doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek
vyčíslen. V trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se
obviněný dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, např. při seznámení s
výsledky vyšetřování či doručením obžaloby (srov. tzv. zhodnocení NS SSR ze dne
25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, publikované pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek NS ČR ze dne 12. 11. 1992, sp.
zn. 11 To 154/92, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1993, nebo též rozsudek NS ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn.
25 Cdo 423/2005). Důkazní břemeno o tom, kdy a v jakém rozsahu byla výzva
učiněna, nese žalobce.
Doba splatnosti závazku z náhrady škody tedy není stanovena právním předpisem,
a nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení § 563 obč. zák., že dlužník
je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na
splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním
rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§ 160 o.s.ř.), která
je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§ 161
o.s.ř.); vydáním rozhodnutí se lhůtou k plnění se původní, již dříve nastalá
splatnost neodsouvá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. II. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009,
str. 1656). Rozhodnutím soudu, které dobu splatnosti stanoví ve smyslu
ustanovení § 563 obč. zák., je pak míněno zejména soudní určení doby plnění,
která byla podle § 564 obč. zák. ponechána na vůli dlužníka, nikoliv však
rozhodnutí vydané v adhezním řízení. Poškozenému proto nic nebrání, aby v
samostatném řízení požadoval navíc úrok z prodlení z částky přisouzené trestním
rozsudkem za dobu předcházející okamžiku jeho právní moci, jsou-li splněny
podmínky nároku na úrok z prodlení, tj. splatnost pohledávky nastalá před tímto
datem.
Z uvedeného je zřejmé, že posouzení otázky okamžiku splatnosti pohledávky
žalobkyně přisouzené jí rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2001,
č. j. 4 T 16/2000-306, a tedy ani počátku prodlení na straně žalované spojené s
nárokem žalobkyně na úrok z prodlení není v rozsudku odvolacího soudu správné.
Dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud posoudí, kdy se žalovaná dostala do
prodlení s plněním předmětné pohledávky a znovu potom rozhodne i o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu