25 Cdo 2549/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně L. Š. (dříve H.), zastoupené JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se
sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, proti žalované Fakultní nemocnici
Olomouc, se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 6, IČ 98892, zastoupené JUDr.
Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 25, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 62/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne
26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 820/2007-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 11. 2007, č.
j. 12 Co 820/2007-144, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2005,
č. j. 22 C 62/2003-54, se s výjimkou části výroku, jíž bylo rozhodováno o
nároku na náhradu za ztrátu na důchodu ve výši 18.000,- Kč, zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení; ve zbývajícím
rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (porucha krvetvorby, zástava
menstruace, svalová ochablost a poruchy sluchu) v celkové výši 490.000,- Kč,
která jí měla vzniknout dlouhodobým užíváním léku Mestinon na základě chybně
stanovené diagnózy ve zdravotnickém zařízení žalované v roce 1962. Požadovaná
částka sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 100.000,-
Kč, bolestného ve výši 100.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku v období od
dubna 1963 do roku 1983 ve výši 200.000,- Kč, náhrady za léky, vitamíny a
zdravotní pomůcky za tři roky zpětně ve výši 72.000,- Kč a náhrady za ztrátu na
důchodu za tři roky zpětně ve výši 18.000,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 22 C 62/2003-54,
žalobu v částce 473.663,20 Kč zamítl, ve zbývajícím rozsahu (po částečném
zpětvzetí žaloby ohledně nároku na náhradu nákladů na léky a zdravotní pomůcky)
řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za zjištěné, že
zdravotničtí pracovníci žalované v roce 1962 stanovili žalobkyni diagnózu
myastenický syndrom s doporučenou léčbou Mestinonem, který následně dlouhodobě
užívala. O nesprávnosti této diagnózy (správnou diagnózou bylo onemocnění
štítné žlázy, tzv. Hashimotova struma) se žalobkyně dozvěděla v Baťově
nemocnici ve Zlíně, kde byla v době od 29. 3. 2000 do 4. 4. 2000
hospitalizována a kde jí bylo sděleno, že lék Mestinon užívat nepotřebuje,
nicméně jí byl pro vzniklou závislost předepisován až do 24. 9. 2002.
Nejpozději ke dni 1. 3. 2001, kdy v tomto směru adresovala přípis Fakultní
nemocnici s poliklinikou v Ostravě, však žalobkyně věděla, jaká je její správná
diagnóza, i to, že lék Mestinon užívat nepotřebuje, včetně toho, kdo za škodu
na zdraví jím způsobenou odpovídá. Podala-li žalobu dne 19. 5. 2003, stalo se
tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která počala běžet dne 2.
3. 2001 a uplynula dnem 2. 3. 2003, proto je důvodná námitka promlčení vznesená
žalovanou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č.
j. 12 Co 820/2007-144, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně
považoval nárok za promlčený, neboť jestliže se žalobkyně již v dubnu 2000 v
nemocnici ve Zlíně dozvěděla o všech podstatných okolnostech pro uplatnění
nároku na náhradu škody na zdraví, začala běžet subjektivní promlčecí doba již
od tohoto data a uběhla proto ještě dříve, než určil soud prvního stupně, tj. v
dubnu 2002. Protože jednotlivé nároky na náhradu škody jsou samostatnými
nároky, běží u nich vlastní promlčecí doby, přičemž objektivní promlčecí lhůta
se u náhrady škody na zdraví neuplatňuje. S odkazem na ustálenou judikaturu ve
věcech náhrady škody na zdraví odvolací soud uvedl, že počátek subjektivní
promlčecí lhůty se u práva na náhradu škody na zdraví váže k okamžiku, kdy
poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě
(nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá.
Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby tedy není podstatné, do kdy žalobkyně
užívala lék Mestinon, ale kdy se dozvěděla o subjektu odpovědném za vzniklou
škodu, tj. kdy obdržela informace, na jejímž základě si mohla učinit úsudek o
osobě konkrétního škůdce a získat vědomost o konkrétních okolnostech
způsobilých učinit závěr o možné odpovědnosti určitého škůdce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně
posoudily námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu řízení před
soudem prvního stupně. Počátek běhu promlčecí lhůty nemůže být podle jejího
názoru počítán ode dne její hospitalizace v nemocnici, při níž se dozvěděla o
nesprávně stanovené diagnóze, neboť lhůta mohla začít běžet až poté, co
zjistila příznivé účinky na svém zdraví po vysazení léku Mestinon. Uvedla, že
vědomost nesprávně stanovené diagnózy neměla vliv na to, že jí byl uvedený lék
podáván až do 24. 9. 2002. Trvá na tom, že po celou dobu užívání léku Mestinon
neměla tušení o jeho negativním vlivu na její zdraví. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. (v tomto rozsahu je i důvodné), jinak směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu
vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod
12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto o nároku na ztrátu na důchodu (§ 447a obč. zák.) ve výši
18.000,- Kč, je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle nějž
není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Odvolací soud sice
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval však o
několika dílčích samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Byť se
jednotlivé nároky na náhradu škody odvíjejí od téže škodné události, mají
odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se přípustnost dovolání
posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v
časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném
rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do
částky 435.663,20 Kč, sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění,
náhrady bolestného, náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za vynaložené léky a
zdravotní pomůcky, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací
soud shledal dovolání přípustným podle tohoto ustanovení pro řešení otázky
počátku běhu subjektivní promlčecí doby u náhrady škody na zdraví způsobené
dlouhodobým užíváním léku na základě chybně stanovené diagnózy. Tato otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a má zásadní právní význam pro
rozhodnutí v této věci i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Úprava promlčení u práva na náhradu škody na zdraví v občanském zákoníku
zakotvuje pouze subjektivní promlčecí dobu v délce dvou let, jejíž počátek se
váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke
škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni
odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu,
tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je
možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby mohl svůj nárok na náhradu
škody uplatnit u soudu (srov. např. hodnotící zprávu publikovanou pod č. 3/1984
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je pravdou, že samostatná povaha
jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody, které se odvíjejí od téže škodné
události, se projevuje i v tom, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se
může ve vztahu k nim lišit. Vždy ovšem z logiky věci plyne, že poškozený se
nemůže o škodě dozvědět dříve, než mu vznikla, tedy dříve než nastal škodlivý
účinek, k němuž vedla škodná událost, došlo-li k ní dříve. Ostatně i pojem
události, z níž škoda vznikla, užitý v § 106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen
protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody,
ale i vznik škody samotné, přičemž i tehdy, jde-li o kombinaci obou promlčecích
dob, je pro počátek běhu subjektivní doby rozhodné, kdy se poškozený dozví o
již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a
kdo za ni odpovídá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn.
33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C
1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Žalobkyně v posuzované věci uplatňuje nárok na náhradu škody na zdraví
(sestávající z jednotlivých dílčích nároků), která jí měla vzniknout
dlouhodobým užíváním nesprávného léčiva předepsaného jí na základně chybné
lékařské diagnózy. Počátek subjektivní promlčecí doby proto nelze vázat bez
dalšího na okamžik, kdy se dozvěděla o nesprávně stanovené diagnóze, neboť ta
představuje škodnou událost, která však ještě sama o sobě její zdraví
nepoškodila. Vědomost dovolatelky o tom, že jí lék Mestinon, který dlouhodobě
užívala k léčbě údajného myastenického syndromu, poškodil zdraví (když ona sama
neměla podle svého tvrzení o jeho negativním vlivu na své zdraví tušení do
doby, než jej přestala brát), je nutné vztáhnout až k okamžiku, kdy nabyla
vědomosti o jeho negativních účincích na své zdraví. Jestliže se tedy újma na
zdraví odvozuje od nepříznivých účinků léku, nemohla se dovolatelka o škodě
dozvědět dříve, než se ukázalo, že tu takové účinky byly a že byly vyvolány
právě aplikací léku na základě nesprávné diagnózy. Pokud odvolací soud tuto
okolnost nezkoumal a pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval za
významnou pouze vědomost žalobkyně o subjektu odpovědném za nesprávnou
diagnózu, jsou jeho skutková zjištění neúplná a nesprávná, v důsledku čehož je
nesprávným i právní posouzení věci z hlediska aplikace ustanovení § 106 odst. 1
obč. zák.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl naplněn,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně v
dalším řízení nově posoudí námitku promlčení ve vztahu k jednotlivým dílčím
nárokům s tím, že běh subjektivní promlčecí doby nezačne běžet dříve, než
poškozená zjistila, že jí dlouhodobé užívání léku Mestinon poškodilo zdraví. V
tomto směru soud prvního stupně doplní dokazování, zejména zjistí, kdy
poškozená užívání léku ukončila, jaké důsledky mělo za daných okolností
dlouhodobé užívání léku na zdraví poškozené, kdy a jakým způsobem se projevily
negativní důsledky na jejím zdravotním stavu a kdy se poškozená o zdravotních
důsledcích spojených s užíváním uvedeného léku dozvěděla (nikoliv kdy znala
změnu diagnózy). V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu