25 Cdo 2569/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Č. T., a. s., a 2)
S. Š., spol. s r. o., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 21 C 170/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 15 Co 99/2003-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
odmítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce uplatnil nárok na
náhradu škody, kterou mu oba žalovaní měli způsobit provedením výkopových prací
na domě č. p. 107 v L. a v důsledku toho i na duševním zdraví při obraně
majetku žalobce. Soud dospěl k závěru, že uvedená podání postrádají vylíčení
některých skutečností rozhodných pro uplatněný nárok ve smyslu § 79 odst. 1
o.s.ř. Žalobce byl přitom soudem (zejména usnesením ze dne 22. 11. 2002)
podrobně a srozumitelně vyzván k doplnění žaloby a ke specifikaci jednotlivých
nároků, byl poučen, jak má podání doplnit a upřesnit, a byl také poučen o
následcích nesplnění výzvy soudu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2003, č. j. 15
Co 99/2003-71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
podání žalobce neobsahovala vylíčení rozhodných skutečností pro uplatněný
nárok, kterým je náhrada škody v penězích. Ani odvolání tento nedostatek
neodstranilo, je rovněž nesrozumitelné a nepřehledné, přičemž stále existují
nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř).
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání podle ustanovení § 239 odst. 3
o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že ve svých podáních velmi podrobně vylíčil
rozhodné skutečnosti, podstatné pro posouzení celé záležitosti. Předchozí
právní zástupkyně, která sepisovala žalobu, přiložila písemnosti potřebné k
rozhodnutí ve věci. Dovolatel předpokládal, že v průběhu řízení bude přesná
výše škody určena znaleckými posudky, sám dospěl nejprve k závěru, že škoda
činí 13.500.000,- Kč, nyní se domnívá, že tato částka je mnohem vyšší,
50.000.000,- Kč. Výše škody ovšem závisí na odborném posouzení a bylo na
obvodním soudu, aby ve věci jednal a případně přizval znalce k vyjádření.
Dovolatel má za to, že jeho podání byla dostatečná, jiné podklady zatím nemá a
teprve v průběhu řízení mohla být věc podrobně objasněna a rozhodnuta.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu
ustanovení § 241 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že
dovolání, které je podle § 239 odst. 3 o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Řízení před soudem se zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v § 79
odst. 1 o.s.ř., tedy mimo jiné i vylíčení rozhodujících skutečností a musí být
z něj patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Požadavek, aby ze
žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat
tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě
přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby
bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu.
Požaduje-li žalobce peněžité plnění uplatněné z důvodu náhrady škody, musí být
jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v
řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v
případech uvedených v § 153 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR
IV., na str. 702-703, který je i nadále uplatnitelný). Nemůže-li žalobce svůj
peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov.
usnesení NS ČR ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikovaný v
časopise Soudní judikatura 11/2002, pod č. 209). I v případě, že žalobce
požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu
škody) se samostatným skutkovým základem (tzv. objektivní kumulace nároků),
musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti,
kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou
částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud
tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění
jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR,
sv. 27, pod C 2261).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu
usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu
lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1
o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo
doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2
o.s.ř.).
Jak vyplývá ze spisu v posuzované věci, žalobce se podáním ze dne 23.
3. 2001 domáhal, aby byla žalovaným uložena „povinnost na vlastní náklady uvést
rodinný dům čp. 107 v L. do původního stavu a to především zpevněním podloží a
příslušnou opravou trhlin a dále povinnost vyplatit žalobci jako náhradu škody
10.000.000,- Kč“. Uvedl, že došlo k poškození jeho domu v důsledku výkopových
prací prováděných žalovanými v období ledna - dubna roku 1998 při pokládání
telefonních kabelů a že v souvislosti s tím došlo i k újmě na jeho duševním
zdraví. Usnesením ze dne 29. 6. 2001, č. j. 21 C 170/2001-17, Obvodní soud pro
Prahu 3 vyloučil řízení o žalobním návrhu na uvedení nemovitosti do původního
stavu k samostatnému řízení a usnesením ze dne 29. 6. 2001, č. j. 21 C
170/2001-18, vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení ohledně nároku na
náhradu škody 10.000.000,- Kč. Žalobce v podání ze dne 2. 8. 2001 uvedl, že
bude požadovat „všechny škody“, přičemž „život a zdraví hodnotí tak - penězi
nelze zaplatit“, „náhrady spojené s léčením i tato částka se velice těžko
určuje. Jediná možnost stát se zaváže – budu hradit všechny škody vzniklé s
léčbou K.“, ztížení společenského uplatnění „ani tuto částku nelze penězi
nahradit“ s tím, že „další škody případně doplní“. Částku 10.000.000,- Kč
žalobce označil za symbolickou a navrhl „požádat Evropskou unii za lidská práva
o odborné posouzení na náklady státu“; shodný obsah má i podání žalobce ze dne
27. 7. 2001. Na výzvu obvodního soudu ze dne 31. 1. 2002, č. j. 21 C
179/2001-36, k doplnění podání, reagoval žalobce podáním ze dne 20. 2. 2002,
jímž požaduje náhradu škody ve výši 13.500.000,- Kč, aniž by však vzniklou
škodu blíže specifikoval. Na další výzvu obvodního soudu ze dne 22. 11. 2002,
č. j. 21 C 170/2001-46, k doplnění podání, žalobce podáním ze dne 23. 12. 2002
vyčíslil náklady na zbourání a postavení nového domu částkou 50.000.000,- Kč,
škodu na zdraví – dlouhodobý stres a předpokládanou rehabilitaci částkou
50.000.000,- Kč a „náhradu za odvedenou práci na sporu“ částkou 100.000.000,-
Kč, s tím, že další požadavky doplní u soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že žaloba nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §
79 odst. 1 o.s.ř. zejména proto, že specifikace jednotlivých dílčích nároků na
náhradu škody je zcela nedostatečná. Žalobce totiž vůbec nerozlišil a ani
přibližně nevymezil, jak vysoké jsou jednotlivé nároky na náhradu škody na
zdraví, tj. kolik požaduje na bolestném, kolik na ztížení společenského
uplatnění a kolik na nákladech léčení. Navíc za situace, kdy současně vede
řízení o náhradu škody na nemovitosti uvedením v předešlý stav, nespecifikoval,
které škody mají být nadto uhrazeny ještě peněžitou částkou, ani dostatečně
nevylíčil skutkové okolnosti, na jejichž základě nárok na náhradu škody na
zdraví uplatňuje. Tyto nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes
řádnou výzvu soudu odstraněny, ačkoliv byl žalobce opakovaně poučen o
procesních následcích, brání pokračování v řízení. Usnesení odvolacího soudu je
tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda
senátu