USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. A., zastoupený Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5, proti žalovanému: statutární město Hradec Králové, IČO 00268810, se sídlem magistrátu Československé armády 408/51, 500 03 Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 211/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 330/2024-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalovaném náhrady újmy na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku pádu větve ulomené ze stromu ve vlastnictví žalovaného, který podle žalobce porušil svou prevenční povinnost při péči o strom.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 330/2024-154, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2024, č. j. 14 C 211/2022-131, kterým tento soud zamítl žalobu na
zaplacení částky 2 930 825,45 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 6. 2019 utrpěl vážná zranění způsobená (pravděpodobně) úderem větve spadlé z dubu, který rostl celým objemem na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Do dubové větve byl nejméně od 1. 5. 2019 zaklesnut vrchol sousedního topolu osiky, který rostl celým objemem na pozemku ve spoluvlastnictví pana F. a paní G. Větev dubu se nejprve nalomila, poté se zlomila, nějaký čas setrvala v koruně dubu a poté, dne 23.
6. 2019, spadla na zem. Podle odborných závěrů se dub jevil v dobrém zdravotním stavu a byl přiměřeně vitální, stabilní, bez vážnějšího narušení statických poměrů, provozně bezpečný. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaný péči o lesní porost nezanedbával, přičemž postupoval natolik pečlivě a obezřetně, jak po něm šlo rozumně požadovat. Nebýt statického selhání topolu osika a jeho zaklínění do koruny dubu, nedošlo by k nalomení dubové větve a jejímu pádu na zem. Proto nelze mezi případným protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou nalézt příčinnou souvislost.
Prevenční povinnost porušili spoluvlastníci topolu osika.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dvou otázek. 1) „Zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení příčinné souvislosti, jestliže vyloučil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou pádem větve z jeho stromu s odůvodněním, že primární příčinou poškození této větve byla událost na sousedním pozemku (pád jiné větve), a nezabýval se tak tím, zda zanedbání prevenční povinnosti žalovaného (neodstranění dlouhodobě zaklesnuté větve) nebylo další, souběžnou a pro vznik škody podstatnou příčinou?“ Aniž by uvedl, s jakou ustálenou rozhodovací praxí je napadené rozhodnutí v rozporu, dovolatel namítá, že soud příčinnou souvislost posoudil zjednodušujícím a mechanickým způsobem s tím, že příčin vzniku škody může být více a pokud je každá z nich pro vznik škody podstatná, jsou všechny z právního hlediska relevantními. 2) Odvolací soud se dále podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky rozsahu prevenční povinnosti vlastníka lesního pozemku, přičemž odkázal na judikaturu dovolacího soudu. Nesprávně pak soud posoudil i spoluzavinění poškozeného. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19).
7. Dovolání žalobce však ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti [otázka 1)] neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolatel sice v dovolání obecně namítá odklon od ustálené judikatury, avšak neuvádí (a nevyplývá to ani z obsahu dovolání), konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil. Jestliže se výše formulovanou otázkou dovolatel táže, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení příčinné souvislosti, aniž by uvedl konkrétní rozhodnutí, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, v podstatě požaduje, aby si dovolací soud sám určil tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu, což je v rozporu s ustanovením § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
8. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí v této části dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce v této části věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
9. Pakliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (absence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu, tedy ohledně otázky 2), nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud se proto nezabýval námitkami dovolatele týkajícími se protiprávnosti jednání žalovaného a míry spoluúčasti poškozeného (žalobce) na vzniklé újmě.
10. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu