25 Cdo 2592/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce R. H., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P., zastoupené
advokátem, za účasti vedlejšího účastníka K., p., a. s., o 165.792,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 122/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2006, č.
j. 10 Co 584/2005-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2006, č. j. 10 Co
584/2005-64, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. května 2005, č. j. 9
C 122/2002-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu
řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 165.792,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou jako
advokátkou dne 11. 11. 1995 smlouvu o poskytnutí právní pomoci při náhradě
škody vzniklé nemocí z povolání. Žalobu podal sám žalobce dne 3. 3. 1995 a ve
stejném roce se obrátil na žalovanou s žádostí, aby jeho věc převzala a činila
již erudované kroky. Žalovaná rozšířila dvakrát žalobu, naposledy při ústním
jednání dne 21. 2. 2000, avšak neuplatnila nárok na úroky z prodlení
příslušející k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, jež přicházely v úvahu v různé výši v závislosti na
valorizaci výpočtu průměrného výdělku a invalidního důchodu od 1. 1. 1995 do
zaplacení. Tyto úroky byly uplatněny teprve v odvolacím řízení návrhem ze dne
5. 10. 2001 adresovaným Krajskému soudu v Plzni, který toto rozšíření žaloby
nepřipustil. Po vznesení námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žalobci před podáním žaloby uběhla subjektivní promlčecí doba. Žalobce se o
tom, jakým způsobem žalovaná rozšířila žalobu, dozvěděl při ústním jednání dne
21. 2. 2000, kdy žalovaná na základě podání ze dne 18. 2. 2000 uplatnila další
nároky žalobce v souvislosti s poškozením zdraví nemocí z povolání a mimo jiné
uplatnila nárok na úroky z prodlení z žalované částky od 21. 2. 2000. Žalobce
se tedy musel již dne 21. 2. 2000 dozvědět, jakým způsobem žalovaná nároky
uplatnila a že neuplatnila nárok na úroky z prodlení z jednotlivých částek,
představujících náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti, že mu škoda
vzniká i kdo za ni odpovídá a také bylo možné již tehdy zjistit, v jakém
rozsahu neuplatněné úroky z prodlení jsou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č. j. 10
Co 584/2005-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce
nebylo důvodné, neboť otázku běhu promlčecí doby posuzoval stejně jako soud
prvního stupně. Navíc zdůraznil, že žalobce byl v řízení o náhradu škody
způsobené nemocí z povolání poučen dle § 119a odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když
neodmítl námitku promlčení žalované. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí
doby je rozhodná vědomost poškozeného o škodě a odpovědné osobě. Odpovědná
osoba nemusí být vždy totožná se škůdcem. Takové zjištění musí být úplné, aby
poškozený měl možnost objektivně zjistit všechny podstatné okolnosti pro řádné
uplatnění nároku na náhradu škody, přičemž subjektivní promlčecí doba nemůže
začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. Odvolací soud tak nesprávně
vázal začátek běhu subjektivní promlčecí doby na úkon žalované ve vztahu ke
změně žalobního návrhu. Jestliže běh objektivní promlčecí doby lze z hlediska
podmínky faktického vzniku škody vázat až na právní moc rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni o odvolání žalobce, pak je vyloučeno, aby subjektivní promlčecí
doba běžela od podání odvolání, resp. od změny žalobního návrhu, o kterých bylo
v den vzniku škody odvolacím soudem rozhodnuto. Dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a
důvodné. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolací soud v posouzení
počátku běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené neuplatněním
nároku na zaplacení úroků z prodlení advokátem v civilním řízení.
Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději
se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou
úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to
neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Z uvedeného vyplývá, že v případě práva na náhradu škody vychází občanský
zákoník z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od
okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní,
jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou
promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a
to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní
promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní.
Občanský zákoník váže promlčení práva na náhradu škody uplynutím subjektivní
promlčecí doby na časovou podmínku doby dvou let od vědomosti poškozeného o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž promlčecí doba začíná plynout dnem,
kdy se poškozený o škodě skutečně (nikoli pouze pravděpodobně) dozvěděl, tj.
kdy nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je
možné natolik objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok
uplatnit u soudu. Vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o
škodné události anebo o protiprávním úkonu, kterými byla škoda způsobena (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984).
Vznik škody, v daném případě ušlého zisku, představovaného ztrátou majetkového
přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při
obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalované při výkonu
advokacie, předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není
uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat,
protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně
plnit odmítá. Škodná událost v takovém případě nespočívá v tom, že advokát
nárok klienta uplatnil neúplně, nýbrž že ho neuplatnil včas (v poslední možné
lhůtě). Okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá,
pak nemůže předcházet okamžiku této škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1986, srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1721).
Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je nesprávný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i
toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Petr
Vojtek,v.r.
předseda senátu