USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobce: F. O., narozen XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Viktorem Pakem, advokátem
se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Břeclav,
příspěvková organizace, IČO 00390780, se sídlem U Nemocnice 3066/1, Břeclav, o
1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Břeclavi pod sp. zn.
6 C 251/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
27. 2. 2018, č. j. 17 Co 286/2017-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 6 C 251/2017-28,
odmítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy na
zdraví ve výši 1.000.000 Kč. Protože žalobce uplatněný nárok blíže
nespecifikoval, soud prvního stupně ho vyzval k doplnění žaloby podle § 43
odst. 1 o. s. ř., což žalobce neučinil.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 17
Co 286/2017-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že náhrada
nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), zahrnuje tři samostatné nároky, a sice náhradu za bolest,
ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Vzhledem k tomu, že
žalobce ani přes výzvu soudu jednotlivé nároky nijak nespecifikoval a neurčil
částky, které za každý z nich požaduje, zůstal jeho návrh na zahájení řízení
nesrozumitelný a neurčitý, a trpí tak nedostatky, pro které není možno ve věci
jednat a rozhodnout.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jež v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny: 1) zda „je nárok uplatněný žalobou charakterizován
vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a
skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak
vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení“, 2) zda
právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu, 3) zda lze
žalobní návrh, z nějž soud prvního stupně jednoznačně usoudil, jaké konkrétní
nároky žalobce uplatňuje, považovat z hlediska specifikace charakteru
uplatněných nároků za nesrozumitelný a neurčitý, a 4) zda lze z hlediska
specifikace výše uplatněných nároků považovat za nesrozumitelný a neurčitý
žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá přiznání konkrétní částky coby celkové
náhrady při ublížení na zdraví podle ustanovení § 2958 o. z., přičemž navrhuje,
aby soud rozhodl o výši dílčích náhrad podle „Metodiky k náhradě nemajetkové
újmy na zdraví“. Ve vztahu k prvním dvěma otázkám odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 (nesprávně uvedeno 25 Cdo 642/2000). V
tomto rozhodnutí, jehož závěry poté přebírá uvedené rozhodnutí Ústavního soudu,
se uvádí, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových
okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným
v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku
uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného
plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není
povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž nárok
odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť
právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Z toho tedy
vyplývá, že je povinností soudu, nikoliv žalobce, posoudit skutková tvrzení
podle předpisů hmotného práva. Z jeho žaloby je navíc jasné, že požadoval
náhradu nemajetkové újmy podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové
újmy na zdraví, a nelze tedy jeho návrh označit za nesrozumitelný a neurčitý.
Rovněž jsou v něm přesně popsány skutkové okolnosti vedoucí ke vzniku
nemajetkové újmy, tedy je díky nim vymezen žalovaný nárok. Zbylé dvě otázky
považuje žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešené. S
ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Zabýval se nejdříve
přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První otázka, v jejímž řešení žalobce spatřuje přípustnost a důvodnost
dovolání, není formulována dostatečně přesným způsobem a ani ze zbylého obsahu
dovolání nelze zformulovat její srozumitelné znění tak, aby mohla být posouzena
přípustnost dovolání k jejímu řešení. Druhá ani třetí otázka přípustnost
dovolání nezakládá, neboť jen na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Je
ustálenou soudní praxí, že účastník není povinen uplatněný nárok právně
kvalifikovat a že tato činnost přísluší soudu; napadené rozhodnutí však takto
obecně pojatou otázku výslovně neřeší, nicméně ji při svém výkladu procesních
ustanovení o náležitostech žaloby respektuje. I když soud dokáže ze žaloby
dovodit, jaké nároky účastník hodlá uplatnit, může být žaloba neurčitá právě
pro jejich nedostatečné vymezení mezi sebou navzájem a pro nevyčíslení
požadované částky, jako tomu bylo v daném případě. Dovolání je tak přípustné
jen pro řešení otázky určitosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené
ublížením na zdraví, v níž žalobce bez rozlišení jednotlivých nároků uvedených
v § 2958 o. z. požaduje zaplacení jediné peněžité částky, aniž by specifikoval,
jaké částky na ně připadají. Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolání však není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může jít i o otázku procesního práva.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně
opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud
usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud
nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích
musí být účastník poučen.
Podle § 79 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh.
Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení,
bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků
(obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá.
Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného
peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy;
vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu
škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit,
stanoví se podle zásad slušnosti.
Ustanovení § 43 o. s. ř. upravuje postup soudu v případech, kdy návrh na
zahájení řízení je neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý. V těchto případech
není možné žalobu meritorně projednat a ve věci rozhodnout. Soud musí dbát o
odstranění vad podání, a činí tak výzvou, jíž účastníka poučí, v čem vada
spočívá, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a určí k tomu přiměřenou
lhůtu; zároveň jej poučí o možných následcích neodstranění vady, tj. o
odmítnutí žaloby. Podání je neúplné, neobsahuje-li všechny náležitosti
stanovené zákonem. V případě žaloby je vedle obecných náležitostí pro každé
podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. nutné dále splnit náležitosti
stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce tak mimo jiné musí uvést i tzv.
žalobní petit, tedy čeho se domáhá. Vady podání spočívající v neurčitosti nebo
nesrozumitelnosti pak mohou spočívat i v nesprávně formulovaném petitu. Ten
totiž musí být přesný, srozumitelný a určitý. Účastník musí přesně uvést nárok,
jehož přisouzení se domáhá. To je nutné z toho důvodu, že soud musí zcela
přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat
jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, soud musí svým
rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v §
153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud by tento požadavek nebyl dodržen, mělo by to za
následek, že rozhodnutí by nebylo vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1.
9. 1998 sp. zn. I. ÚS 233/97).
V projednávaném případě není pochyb o tom, že žalobce se domáhal náhrady
nemajetkové újmy na zdraví, kterou měl utrpět při urologické operaci ve
zdravotnickém zařízení žalované. Bez ohledu na to, jak svůj nárok právně
kvalifikoval, je zřejmé, že žalobcem popisované následky (poškození zdraví,
ztráta ledviny, omezení v běžném způsobu života, snížení životního standardu
pro ztrátu původního povolání a posttraumatický stav) jsou podřaditelné pod
úpravu obsaženou v § 2958 o. z. To je kromě jiného zřejmé i z toho, že žalobce
požaduje vyčíslení výše náhrady podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě
nemajetkové újmy na zdraví (publikována pod č. 69/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), jejímž smyslem je vytvořit pro
soudní řízení lékařsky podložené východisko ke stanovení výše náhrady podle
principů přiměřenosti a slušnosti za vytrpěnou bolest a za trvalé zdravotní
následky vedoucí ke ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, a ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní
revue 2/2018). Ustanovení § 2958 o. z. i na něj navazující výkladová pomůcka
klade určité požadavky na skutkové vymezení žaloby i na znění žalobního petitu,
neboť obsahuje tři samostatné dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, z nichž
každý má za úkol odčinit jiný dopad újmy na zdraví do sféry poškozeného,
přičemž podmínky pro jejich poskytnutí se liší, stejně jako se může lišit i
okamžik jejich vzniku. Účelem bolestného je poskytnout náhradu za vytrpěné
bolesti přechodného rázu (jak fyzické, tak psychické) i za dočasné obtíže
spojené s průběhem léčby. Cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je
kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér
společenského života. Nová kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena
se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či
psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické
okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního
stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na
zdraví nad obvyklou míru.
I když zákon uvedené nároky nijak nedefinuje, má především bolest a ztížení
společenského uplatnění svůj obsah vymezený dlouholetou judikaturou i
doktrínou. Tradičně se tedy od sebe liší svou povahou, projevy i okamžikem, kdy
vznikají, případně jak se promlčují. Odlišné mohou pak být i přístupy ke
stanovení výše náhrady. Ne vždy se projeví všechny, např. poškození zdraví může
vyvolat přechodné bolestivé stavy či obtíže, aniž by se následky staly
trvalými, takže ke ztížení společenského uplatnění nedochází. To vše pak má
praktické důsledky zejména v otázkách uplatnitelnosti těchto nároků. Opačný
výklad, tedy že se jedná o jediný nárok, který je pouze vnitřně strukturovaný,
by naopak mohl poškozeného v jeho právech omezit; zejména v případech závažných
a komplikovaných újem na zdraví, které vyžadují dlouhé léčení, může
rekonvalescence a stabilizace zdravotního stavu poškozeného trvat i několik
let. Proto není důvod, aby poškozený nemohl uplatnit zvlášť nárok na bolestné,
tedy náhradu za vytrpěné fyzické i duševní útrapy spojené se samotnou škodnou
událostí a následnou léčbou hned po jejich vzniku, zatímco při akceptaci
koncepce jediného nároku by musel čekat na ustálení zdravotního stavu pro
ohodnocení celkové nemajetkové újmy. V případě jediného nároku by pak
rozhodnutí o podané žalobě na bolestné nutně muselo představovat překážku věci
rozsouzené pro případné uplatnění nároku odůvodněného ztížením společenského
uplatnění. Rovněž není důvod udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejistotě, zda
bude vůči němu nárok uplatněn a v jaké výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, č. 7/2019 Sbírky).
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné
nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a
každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi. Dovolací soud si je
vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní
péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce
nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení
důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z
hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem)
specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012,
publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže,
které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto
nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v
návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké
výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena
alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený
požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem
(rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 5. 1967, sp. zn. 5 Tz
13/67, uveřejněné pod č. 7/1968 Sbírky, trestní část, a rozhodnutí téhož soudu
ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, č. 11/1968 Sbírky, trestní část).
Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to
bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle dovolatelem zmiňované
Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje
definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši
částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o
kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět
sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže
určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků. Jestliže
žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně
nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající
v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit
postupem podle § 43 o. s. ř.
Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobce vyzval, aby žalobu
upřesnil tím, že stanoví výši jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy
na zdraví. Jestliže ani přes tuto výzvu žalobce vadu žaloby neodstranil a
setrval na závěru, že souhrnná částka je postačující, ačkoliv popis obtíží
zřejmě postihuje jak vytrpěnou bolest, tak trvalé následky (ztížení
společenského uplatnění), bylo na místě žalobu odmítnout. Je proto správné i
napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud tudíž dovolání žalobce
podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované,
která by jinak měla právo na náhradu nákladů, náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu