25 Cdo 2656/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení
69.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
14 C 213/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. března 2004, č. j. 23 Co 47/2004, 48/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č. j. 14 C
213/2002-23, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2003, č. j. 14 C
213/2002-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 69.990,- Kč s příslušenstvím,
jíž se žalobce domáhal náhrady škody za jeho věc, která byla neznámým
pachatelem odcizena ze střeženého objektu dálničního oddělení policie. Soud
vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 1999 (cca v červenci) koupil na burze na
nádraží elektrocentrálu zn. Honda EG 3000 za částku 8.000,- Kč. Dne 21. 2. 2000
byla tato elektrocentrála při domovní prohlídce v jeho bydlišti zajištěna
policejním orgánem pro podezření, že se může jednat o věc pocházející z trestné
činnosti. V době mezi 7. 3. 2000 a 8. 3. 2000 byla předmětná elektrocentrála
odcizena z oploceného a elektronicky střeženého parkoviště Dálničního oddělení
Policie ČR N. V. O tom byl žalobce vyrozuměn dne 30. 3. 2000 a v této
souvislosti do protokolu uvedl, že mu tím byla způsobena škoda ve výši 8.000,-
Kč. Usnesením Policie ČR ze dne 7. 4. 2000 byla věc trestného činu krádeže
předmětné elektrocentrály odložena podle § 159 odst. 4 trestního řádu, neboť se
nepodařilo zjistit skutečnosti, které by dostatečně odůvodňovaly závěr, že
tento trestný čin spáchala určitá osoba; toto usnesení bylo žalobci doručeno
dne 4. 5. 2000. Soud dovodil, že jde o případ podle § 49 odst. 5 zák. č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, podle nějž za škody způsobené policií
nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů odpovídá stát, vzhledem
však k vznesené námitce promlčení žalobu zamítl, neboť o škodě a o tom, kdo za
ni odpovídá, se žalobce dozvěděl nejpozději dne 4. 5. 2000, kdy mu bylo
doručeno usnesení Policie ČR o odložení věci, z nějž se dozvěděl přesné
skutečnosti týkající se odcizení elektrocentrály, kterou zakoupil na burze za
8.000,- Kč. Byl tedy obeznámen s cenou tohoto zboží na trhu, takže ještě před
vydáním tohoto usnesení znal tržní cenu typově shodného zboží a nemusel ji
zjišťovat z odborného vyjádření znalce Ing. V. K. ze dne 31. 1. 2002, v němž je
navíc uvedena prodejní cena úplně nové věci. O všech skutečnostech
zakládajících jeho tvrzené právo na náhradu škody věděl nejpozději dne 4. 5.
2000 a od tohoto dne mu počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle
§ 106 odst. 1 obč. zák., která skončila dne 4. 5. 2002, zatímco žalobce žalobu
podal až dne 4. 9. 2002.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2004,
č. j. 23 Co 47/2004, 23 Co 48/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení
uplatněného nároku. Uvedl, že vědomost o škodě ve smyslu ust. § 106 odst. 1
obč. zák. znamená prokázanou vědomost o újmě určitého druhu a rozsahu, který
lze vyčíslit v penězích. Pokud jde o ztrátu či odcizení movité věci, při určení
výše škody se podle § 443 obč. zák. vychází z ceny věci v době poškození,
přičemž žalobce nemusí zcela přesně určit obecnou cenu věci v žalobním návrhu,
neboť ocenění bývá zpravidla předmětem dokazování. Žalobce byl schopen vzniklou
újmu vyjádřit ihned poté, co byla předmětná elektrocentrála odcizena, neboť
znal cenu, za kterou tuto elektrocentrálu pořídil, a nelze tedy přisvědčit jeho
námitce, že se o škodě dozvěděl až z odborného vyjádření, které si nechal z
vlastní iniciativy vypracovat a které oceňuje jinou věc, než tu, která byla z
prostor Policie odcizena.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá, že ust. § 443
obč. zák. se na ztracenou a odcizenou věc nevztahuje, nýbrž jeho nárok je třeba
posoudit podle ust. § 442 obč. zák., podle nějž mu měla být uhrazena skutečná
škoda, která mu vznikla, a za tuto škodu je nutno považovat náklady nezbytně
nutné k novém pořízení věci, a to i tehdy, jestliže tyto náklady přesahují cenu
věci v době škody. Nikde není stanoveno, že by musel pořizovat věc použitou, a
o skutečné škodě se žalobce dověděl právě ze znaleckého posudku Ing. V. K. ze
dne 31. 1. 2002. Subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dne 4. 5. 2000,
kdy mu bylo doručeno usnesení o odložení věci, neboť v této době výši skutečné
škody neznal. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném
právním posouzení. Jde o otázku zásadního právního významu, neboť pokud v
odborném vyjádření je oceněna jiná než jemu odcizená věc, jak dovodil odvolací
soud, pak ještě ani v den podání žaloby mu nebyla známa výše skutečné škody.
Jeho nárok na náhradu škody promlčen není, neboť přesné určení ceny odcizené
věci by bylo předmětem dokazování v daném soudním řízení. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudu
prvního stupně i soudu odvolacího a odkázala na jejich odůvodnění. Zastává
názor, že dovolání není přípustné, neboť v dané věci nejde o otázku zásadního
právního významu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V daném případě se nejedná o věc, ve které by soud prvního stupně rozhodoval
poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalobce se proto posuzuje podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Přípustnost dovolání pak nastává, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §
238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně
vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání namítá po právní stránce nesprávnou aplikaci § 443 obč. zák.
a nesprávný názor na určení počátku subjektivní promlčecí doby z hlediska §
106 obč. zák.
Podle ust. § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).
Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku,
kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v
penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody
se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost
poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z
nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby
bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah
(výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu
ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k
dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj.
když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to
alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje
tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé
pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy
si poté vyžádá od odborníka informaci o prodejní ceně nové věci obdobného typu,
není rozhodující. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen
orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že
se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je
obsažen až v pravomocném rozsudku.
Právní názor odvolacího soudu na otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby
je plně v souladu s tím, co bylo shora uvedeno.
V případě náhrady za ztrátu či odcizení movité věci se vychází z ceny v době
poškození (§ 443 obč. zák.). U věci použité a částečně opotřebované je
skutečnou škodou (§ 442 obč. zák.) její obecná cena v době, kdy došlo k její
ztrátě či poškození, nikoliv pořizovací cena věci nové.
Rovněž z hlediska dalších námitek dovolatele proti právnímu posouzení je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i s publikovanou
judikaturou. Není proto důvodu pro závěr, že by toto rozhodnutí mělo po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím
důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou
stupňů, nejde o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak o právní otázku
zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné
skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.září 2005
JUDr. Marta
Škárová,v.r.
předsedkyně senátu