25 Cdo 2678/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce T. R., zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v
Podbořanech, Masarykovo nám. 14, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.917,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 27 C 56/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009,
č.j. 21 Co 461/2008-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu proti státu na zaplacení 29.917,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 1. 9. 2004 bylo vůči žalobci
zahájeno trestní stíhání pro skutky, ve kterých byly spatřovány trestné činy
krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatel
a jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, přičemž usnesení o
zahájení trestního stíhání byla doručena obhájci žalobce dne 2. 9. 2004 a
žalobci dne 3. 9. 2004 a usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona ze dne 3. 11. 2004 bylo
doručeno obhájci dne 4. 11. 2004 a žalobci dne 5. 11. 2004. Žalobce byl
následně soudem zproštěn obžaloby pro skutky, ve kterých byly spatřovány
trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona a ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že se stal
skutek, pro který byl obžalovaný stíhán. Trestní věc žalobce ohledně skutku, ve
kterém byl spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti
jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, byla postoupena Městskému
úřadu v Podbořanech, neboť by se mohlo jednat o přestupek podle zákona č.
200/1990 Sb. Škoda je představována částkou, kterou musel žalobce zaplatit
advokátovi za svoji obhajobu. Žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u
Ministerstva spravedlnosti, které žádosti nevyhovělo. Soud prvního stupně
posoudil uplatněný nárok žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, a dovodil, že nárok žalobce je nárokem na náhradu škody způsobené
zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy
nárokem z nezákonného rozhodnutí, v daném případě z usnesení o zahájení
trestního stíhání. Podle § 8 odst. 2 tohoto zákona nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, nejde-li
o případy zvláštního zřetele hodné. Uzavřel, že žalobce nesplnil podmínku
využití řádné procesní obrany, jež je jedním ze základních předpokladů vzniku
nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a ani v námitkách
uváděných žalobcem nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, které by
nepodání stížnosti odůvodňovaly.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č.j. 21 Co 461/2008-44,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně posoudil projednávanou věc správně a
nelze mu vytýkat protiústavnost ani nezákonnost, ba ani alibistický a přehnaně
formalistický a pozitivistický přístup. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom,
že právo na náhradu škody lze uplatnit pouze za určitých podmínek a v daném
případě tyto podmínky splněny nebyly.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam
spatřuje dovolatel v otázce, zda podání stížnosti proti zahájení trestního
stíhání je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody
proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. v případě, že obviněný byl obžaloby
zproštěn nebo došlo k zastavení trestního stíhání. Dovolatel opětovně
zdůrazňuje, že v třídenní lhůtě nemohl stížnost proti usnesení o zahájení
trestního stíhání jakkoli odůvodnit, že podání stížnosti by bylo pouhou
formalitou, odsouzenou k neúspěchu, neboť policejní orgán vydání předmětného
usnesení konzultuje s dozorujícím státním zástupcem, který zahájení trestního
stíhání fakticky potvrzuje. Dovolatel označuje aplikaci ustanovení § 8 odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb. ze strany soudů za přehnaně formalistickou a
pozitivistickou. Odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, který dovodil, že obviněnému, který byl v trestní
věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nelze
nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jenom proto, že proti
usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Navrhuje proto, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí spočívá především na závěru, že odpovědnost státu
za škodu není v daném případě dána proto, že žalobce nepodal stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento závěr je v souladu s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2010. Tento
názor je založen na úvaze, že je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve
využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky
nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v
tom nebránily žádné závažné důvody. Toto rozhodnutí postupem podle § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, odstranilo nejednotnost v
posuzování uvedené otázky, jež se projevila odlišným názorem ojediněle
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1548/2006, na který dovolatel odkazuje. Dovolací soud nemá důvod se od
rozhodnutí velkého senátu v nyní projednávané věci odchýlit.
Přesvědčení dovolatele, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné,
nečiní samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není
podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku. Při splnění ostatních
zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody
využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto.
Ostatně pokud by stížnost žalobce proti usnesení o vznesení obvinění byla
úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by mu ani nevznikly,
popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl
podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu