28 Cdo 1548/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a JUDr. Josefa Rakovského,
v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody ve výši 35.684,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 151/2004,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci
ze dne 31.1.2006, č.j. 12 Co 1108/2005-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 31.1.2006, č.j.
12 Co 1108/2005-56, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 2.8.2005, č.j.
15 C 151/2004-45, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k
dalšímu řízení.
Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit částku
35.684,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Uvedl, že usnesením Okresního ředitelství Policie
ČR v Š. ze dne 12.6.2002, č.j. ORSU-421/OHK-2002-10, bylo proti němu zahájeno
trestní stíhání pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního
zákona, podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., porušování povinností při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin poškození a
zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. c) tr. zák.
Usnesením okresního státního zastupitelství v Š. ze dne 11.2.2003, č.j. 1 Zt
101/2001-58, bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, protože skutek nebyl
trestným činem, s výjimkou trestného činu zneužití záznamu na nosiči informací
podle § 257a odst. 1 písm. c) tr. zák., pro nějž byl žalobce rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 23.5.2003, č.j. 1 T 26/2003-377, zproštěn
obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.
Podle žalobce bylo trestní stíhání vedeno nedůvodně, a proto mu vznikl nárok na
náhradu škody sestávající z výdajů na obhajobu, které podle advokátního tarifu
činily částku 35.684,- Kč a které by jinak nemusel vynaložit. Stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nepodal, neboť jak z obsahu
spisu, tak i z dalšího postupu státního zástupce bylo zřejmé, že by případná
stížnost byla zamítnuta, protože zákonem předpokládaná odůvodněnost podezření
vyplývala z vysvětlení podaných před zahájením trestního stíhání.
Žalovaná namítala, že nárok na náhradu škody může být přiznán jen
tehdy, jestliže poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí
opravný prostředek, kterým v projednávané věci byla stížnost proti usnesení o
zahájení trestního stíhání. Tvrzení žalobce, že případná stížnost by byla
stejně zamítnuta, považovala žalobkyně za hypotetické, protože v žalobcově věci
bylo předtím již jednou usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 2.8.2005, č.j. 15 C
151/2004-45, žalobu zamítl. Dovodil, že jestliže byl obviněný zproštěn
obžaloby, nebo řízení proti němu zastaveno, má zásadně nárok na náhradu škody
bez ohledu na to, zda v době zahájení trestního stíhání zde byly skutečnosti
odůvodňující jeho zahájení podle § 160 odst. 1 trestního řádu. V rozhodované
věci však přiznání práva na náhradu škody brání podle soudu prvního stupně
skutečnost, že žalovaný nevyužil možnosti podat stížnost proti usnesení o
zahájení trestního stíhání, což je předpokladem vzniku nároku podle § 8 odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb. Důvodem zvláštního zřetele hodným podle uvedeného
ustanovení pak podle soudu prvního stupně nemůže být domněnka žalovaného, že
případná stížnost by byla zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.1.2006,
č.j. 12 Co 1108/2005-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se
ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním názorem soudu prvního stupně s
tím, že důvodem zamítnutí žaloby bylo nesplnění jedné ze zákonných podmínek pro
vznik nároku,
a proto nemohlo dojít k porušení Ústavou zaručeného práva na rovnost účastníků
řízení, které mělo podle žalobce spočívat v tom, že na rozdíl od státu nemá
obviněný v trestním řízení v případě úspěchu ve sporu (zastavení trestního
stíhání nebo zproštění obžaloby) nárok na náhradu nákladů na obhajobu.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam má
podle žalobce spočívat v posouzení otázky náhrady nákladů obviněného v trestním
řízení
a s tím spojené aplikaci principu kontradiktornosti trestního řízení a rovnosti
jeho účastníků. Konkrétně namítal, že odvolací soud dospěl k restriktivnímu
výkladu pojmu „případy zvláštního zřetele hodné“ ve smyslu § 8 odst. 2 zákona
č. 82/1998 Sb., neboť případná stížnost proti usnesení o zahájení trestního
stíhání by v jeho případě byla pouhou formalitou, která by mu přivodila pouze
další náklady a která by nevedla k zrušení uvedeného usnesení. Dále uvedl, že
stížnost není, na rozdíl od odvolání, jediným prostředkem kontroly správnosti
usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť tu provádí z úřední povinnosti
(srov. § 174 odst. 2 písm. e/ trestního řádu) státní zástupce, a proto nelze
očekávat, že by nezákonné usnesení bylo ponecháno v platnosti. Žalobce by v
případné stížnosti nemohl za tehdejší situace uvést žádné skutečnosti, které
neuvedl už v předchozím řízení, s výjimkou toho, že se necítí vinen. Podle
žalobce by ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. mělo být vykládáno v
souladu s jeho smyslem, jímž je snaha poskytnout náhradu za způsobenou škodu,
odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací, podle níž by stát
měl nést náklady trestního řízení nikoli proto, že usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo nezákonné (ostatně v žalobcově věci bylo trestní stíhání
zastaveno z jiných důvodů, než pro které mohl stížnost podat), nýbrž pro
neúspěch státu ve věci. Uvedený závěr vyplývá podle dovolatele z ustanovení čl.
37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni. Zatímco
obžalovaný, který byl v trestním řízení uznán vinným, musí uhradit státu
náklady trestního řízení, nese obviněný, který byl obžaloby zproštěn nebo proti
němuž bylo stíhání zastaveno, náklady na obhájce sám, pokud nejde o obhájce
ustanoveného podle § 38 a násl. tr.ř. (srov. § 151 odst. 1 a 2 tr.ř.).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být pří¬pustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj.
pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména
tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem
řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázka,
zda obviněný, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž
bylo trestní stíhání zastaveno, má právo na náhradu škody (představované
vynaloženými náklady na realizaci práva na obhajobu) způsobené mu nezákonným
usnesením o zahájení trestního stíhání, ačkoli proti němu nepodal stížnost,
nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a proto je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Právní stav před novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb.
Podle § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 31.12.1993, nasvědčují-
li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a není-li důvod pro
postup podle § 159 odst. 2 a 3, zahájí vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán
neprodleně trestní stíhání. Trestní stíhání se zahajuje usnesením (tzv.
usnesení o vznesení obvinění). Uvedené ustanovení bylo novelou č. 292/1993 Sb.
změněno takto: Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný
čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí
vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, […]. Trestní stíhání zahajuje tím, že
této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako
obviněného, a učiní o tom záznam (tzv. sdělení obvinění, které nebylo
rozhodnutím a nebyla proti němu přípustná stížnost). Uvedené znění platilo do
31.12.2001 (novela č. 265/2001 Sb.)
Již v rozsudku ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaném jako R
35/1991, tehdejší Nejvyšší soud ČSR dovodil, že ten, proti němuž bylo trestní
stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby, má podle ustanovení § 1 až § 4
zákona č. 58/1969 Sb. [dnes § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb.] zásadně právo na
náhradu škody, způsobené usnesením o vznesení obvinění. Takové právo nemá pouze
ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a kdo byl obžaloby zproštěn nebo
proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný
trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný
čin byl amnestován. K uvedenému závěru dospěl, protože je-li trestní stíhání
zastaveno nebo dojde-li ke zproštění obžaloby, je třeba bez ohledu na důvod
zastavení či zproštění vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal a
usnesení o vznesení obvinění nemělo být proto vydáno. Zastavení trestního
stíhání a zproštění obžaloby mají tedy vždy, bez ohledu na důvody, které k nim
vedly, z hlediska ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb. [dnes § 8 zákona č.
82/1998 Sb.] stejný význam jako zrušení či změna usnesení o vznesení obvinění
(srov. cit. rozsudek). Z uvedeného rozhodnutí vychází konstantní judikatura
Nejvyššího soudu vztahující se ke znění § 160 odst. 1 trestního řádu od
1.1.1994 do 31.12.2001 (srov. např. rozsudky NS ze dne 24.4.2003, sp. zn. 25
Cdo 2060/2001, nebo ze dne 31.3.2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dovodil analogické použití ustanovení §
7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy obviněný byl
obžaloby zproštěn nebo řízení proti němu zastaveno, ačkoli samo sdělení
obvinění bylo aktem z hlediska trestního řádu zcela zákonným, neboť podmínky
pro tento úkon byly splněny. Uvedený výklad tak umožňuje přiznat obviněnému,
který byl v trestním řízení úspěšný, náhradu nákladů obhajoby v trestním
řízení, na niž mu přímo podle právní úpravy trestního řízení nárok nevzniká
(srov. § 151 odst. 1 tr.ř.). Jedná se přitom o výklad ústavně konformní, jak
plyne např. z nálezu ze dne 28.8.2007, sp. zn. IV. ÚS 642/2005, v němž Ústavní
soud uvedl: „Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním
řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže
zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže nejenom
jako nezákonný, a takto je jinými orgány veřejné moci v jiném řízení
deklarovaný, ale též v případě, kdy je trestní řízení samo zastaveno anebo
byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn. […] Již samotné trestní stíhání výrazně
zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré
pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze
pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z
něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným
činem. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 Ústavní soud vyšel z přesvědčení, že
samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat dokonce vznik nemateriální újmy.
Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s
trestním stíháním jednotlivce vznikla.“
Právní stav po novele trestního řádu č. 265/2001 Sb.
K právní úpravě usnesení o zahájení trestního stíhání.
Podle § 160 odst. 1 trestního řádu ve znění od 1.1.2002 se trestní stíhání
zahajuje usnesením, tedy stejnou formou rozhodnutí jako tomu bylo před
1.1.1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li prověřováním podle § 158
tr.ř. zjištěné
a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně
odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán
neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Podle § 160
odst. 7 tr.ř. je proti usnesení o zahájení trestního stíhání přípustná
stížnost, o které rozhoduje dozorující státní zástupce.
Uvedenou novelou zák. č. 265/2001 Sb. byla změněna pouze forma zahájení
trestního stíhání, nikoli jeho podstata (srov. Šámal, P., Trestní řád.
Komentář. Díl I. 5. vyd., Praha, C.H. Beck 2005, str. 1211). Z ustanovení § 160
odst. 1 tr.ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou
postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být konkrétními zjištěnými
skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla
spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Přitom však závěr, že byl
tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani hodnověrný.
(srov. cit. dílo, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se totiž
rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze
přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za
možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení
vzniká právo účinně se hájit.
V době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání proto může nastat situace,
kdy dosud zjištěné skutečnosti budou nasvědčovat tomu, že byl spáchán trestný
čin a že jej spáchal obviněný, a tedy státní zástupce ke stížnosti obviněného
nebo i v rámci dozorových oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. e) tr.ř. usnesení
nezruší s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání je v souladu se
zákonem. Přesto v důsledku dokazování v dalším průběhu trestního řízení bude
obviněný zproštěn obžaloby, nebo bude trestní stíhání proti němu zastaveno.
K aplikaci ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění do 26.4.2006, tj. v době
vzniku škody, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému
rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek
podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. S
ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vycházející
z názoru, že ačkoliv bylo trestní stíhání zastaveno nebo došlo ke zproštění
obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení o vznesení
obvinění, resp. sdělení obvinění) je usnesením předběžné povahy, reflektujícím
dosažený (nebo i nedosažený) zákonem předvídaný stupeň pravděpodobnosti
spáchání trestného činu určitou osobou, a dále s ohledem na skutečnost, že
uvedené rozhodnutí je rozhodnutím výrazně zasahujícím do soukromého a osobního
života obviněného, nutno uzavřít, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání
zastaveno nebo který byl zproštěn obžaloby, musí mít nárok na náhradu
materiální újmy způsobené mu trestním stíháním, jehož vedení se až v průběhu
tohoto stíhání ukázalo nedůvodným. Uvedené jinými slovy znamená nutnost
analogické aplikace § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která
nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení o vznesení
obvinění, resp. sdělení obvinění) odvozuje ze skutečnosti, že obvinění nebylo
prokázáno, ačkoli samotné usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení
o vznesení obvinění, resp. sdělení obvinění) mohlo být z hlediska trestního
řízení aktem zákonným. Z analogické aplikace § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 cit.
zákona pak plyne, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby
nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené
mu trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního
stíhání nepodal stížnost.
Ostatně jestliže trestní řád nestanoví ani nepředepisuje pravidla obrany, potom
nevyužití dílčího oprávnění může být i důsledkem zvolené procesní taktiky
obviněného, resp. jeho obhájce, a tím i výkonem ústavně chráněného práva na
obhajobu podle č. 40 odst. 2, 3 Listiny. Navíc podle trestního řádu je podání
stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání právem (a nikoli
povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro
obviněného negativní důsledky. Proto se také nemůže stát (orgány činné v
trestním řízení), který se svým sporem neuspěl, zbavit odpovědnosti za škodu
představovanou náklady na obranu sloužící k efektivní ochraně práv a
sestávající z celé řady úkonů advokáta. Obviněného tak nelze nutit, aby podával
proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky v každé procesní situaci
zjevně neúspěšnou stížnost jenom proto, aby měl zajištěn nárok na náhradu škody
(resp. nákladů na obhajobu) v případě, že bude obvinění zproštěn. Konečně pro
závěr o právu na náhradu škody, aniž by byla podána stížnost proti usnesení o
zahájení trestního stíhání, svědčí i zákonná povinnost státního zástupce
kontrolovat zákonnost uvedených usnesení z úřední povinnosti (srov. § 174 odst.
2 písm. e/ tr.ř.).
Uvedený výklad o neaplikovatelnosti podmínky upravené v § 8 odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb. podporuje rovněž skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. byl vydán v
době, kdy se trestní stíhání zahajovalo sdělením obvinění, proti němuž nebyla
přípustná stížnost, a proto zákonodárce nemohl při formulaci ustanovení § 8
odst. 2 cit. zákona pamatovat na teprve pozdější právní úpravu počítající se
zahájením trestního stíhání usnesením. O tom, že zákonodárce neměl v úmyslu
učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou přiznání nároku na náhradu
škody za všech okolností, svědčí i dikce cit. ustanovení, která umožňuje od
této podmínky odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že formalistická aplikace dotčeného ustanovení
§ 8 odst. 2 cit. zákona by ve skutečnosti vedla ke zvýšení nákladů trestního
řízení a tím i výše škody hrazené státem, nehledě na prodloužení délky řízení,
zakládající rozpor se zásadou rychlosti trestního řízení při šetření ústavou
zaručených práv a svobod účastníků (srov. § 2 odst. 4 druhá věta tr.ř.)
Shora uvedený výkladový postup spočívající v omezení věcného rozsahu hypotézy
právní normy v případě, kdy je text zákona v rozporu s jeho účelem (tzv.
teleologickou redukci), používá ve své konstantní judikatuře rovněž Evropský
soud pro lidská práva (ESLP) např. při rozhodování o přípustnosti stížností.
Ustanovení čl. 35 (dříve čl. 26) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, podle něhož soud smí posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních
opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva
[…], vykládá ESLP konstantně tak, že vyčerpány musí být jen ty prostředky,
které jsou efektivní a dostatečné pro zajištění ochrany práv stěžovatele (srov.
např. rozsudek ESLP ze dne 18.6.1971 ve věci sp. zn. 2832/66, 2835/66, 2899/66
de Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii), přičemž nemusí být vyčerpány opravné
prostředky, které stěžovateli neskýtají žádné vyhlídky na úspěch (srov. např.
rozsudek ESLP ze dne 26.5.1994 ve věci sp. zn. 16969/90 Keegan proti Irsku).
Z důvodů shora uvedených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b
odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu