25 Cdo 2704/2024-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Jaroslav Kopřiva, IČO 61111601, se sídlem Strašnov 80, zastoupený Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem U Železné lávky 568/10,?Praha 1, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, o zaplacení 145 882 Kč s příslušenstvím a 11 495 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 278/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 30 Co 85/2024-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 30 Co 85/2024-137, potvrdil rozsudek ze dne 7. 11. 2023, č. j. 8 C 278/2022-108, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu na zaplacení 145 882 Kč s příslušenstvím a 11 495 Kč a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o nároku na doplacení pojistného plnění za ušlý zisk vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované utrpěl újmu na zdraví a v důsledku toho byl v pracovní neschopnosti. Žalobou pak uplatnil zisk, který mu měl ujít z rámcové smlouvy uzavřené s třetí osobou s tím, že v důsledku pracovní neschopnosti nemohl sám řídit nákladní vozidlo a plnit zakázky sjednané podle rámcové smlouvy. Žalovaná mu před podáním žaloby část zisku kompenzovala, a to s ohledem na výpočet založený na jeho daňových přiznáních. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci nárok podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a podle § 2951 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevznikl. S předmětným nákladním vozidlem v rámci podnikatelské činnosti žalobce jezdil jeho zaměstnanec (a to před i po pracovní neschopnosti žalobce) a plnil jiné zakázky. Jinak řečeno, vozidlo bylo celou dobu vytíženo a žalobce by s ním nemohl plnit údajně sjednané zakázky podle rámcové smlouvy pro třetí osobu, ani kdyby nebyl v pracovní neschopnosti. Proto mu zisk z rámcové smlouvy nemohl ujít.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzením otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce trvá na tom, že vozidlo pořídil s tím, že s ním bude jezdit on sám. V důsledku úrazu však vozidlo musel využít jiným způsobem. Závěr nalézacích soudů, že vozidlo žalobce pro tvrzenou zakázku nevyužil ze svého podnikatelského rozhodnutí, je v rozporu s provedenými důkazy. Nalézací soudy neprovedly žalobcem navržené důkazy, nesprávně zjistily skutkový stav, a proto dospěly k nesprávným právním závěrům. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak neobsahuje vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), ani zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v úplné absenci uvedených zákonných náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
4. Dovolatel v dovolání nevymezuje dovolací důvody a ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tedy proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části), nýbrž se vyžaduje zdůvodnění, která ze zákonem stanovených podmínek přípustnosti dovolání je naplněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Žalobce sice v dovolání hovoří o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak, žádné takové otázky však v textu dovolání neformuluje.
Z dovolání není zřejmé, jaká otázka má být otázkou neřešenou, jakým způsobem ji měl posoudit odvolací soud a proč by takové posouzení mělo být nesprávné. Dovolatel neoznačil žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která by nadále měla podle něj být
posuzována jinak, ani neuvedl, jaké jiné právní posouzení uplatněného nároku konvenující pohledu dovolatele by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Lze dodat, že z logiky věci nemůže být v dovolání stejná právní otázka označena za dosud neřešenou a současně za dovolacím soudem řešenou, která má však být nadále posuzována jinak. Není a ani nemůže být úkolem dovolacího soudu vymezovat přípustnost dovolání či domýšlet dovolací důvody, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a rovnosti účastníků řízení. Kromě toho je dovolací soud vymezením dovolacích důvodů vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a nemůže překročit jimi daný rámec; pokud ovšem tento rámec nastaven není, trpí v tomto rozsahu dovolání vadami (jejich odstraňování postupem podle § 43 o. s. ř. je vyloučeno ustanovením § 243b o. s. ř.), které brání jeho projednání.
5. Označuje-li žalobce důkazní řízení ve věci za neúplné, neboť odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, popř. tvrdí, že některé skutkové závěry nalézacích soudů nemají oporu v dokazování, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Ve svém důsledku navíc tato výhrada směřuje pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
6. Nad rámec shora uvedeného se dále sluší uvést, že napadl-li žalobce
rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 7. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu