25 Cdo 2749/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č., a. s.,, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 Co 130/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března
2004, č. j. 20 Co 64/2004-167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2003, č. j. 30 C
130/97-138, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu důvodný s tím, že o výši
škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. V řízení bylo
nesporné, že žalobce, který je samostatně hospodařícím rolníkem, zasel na jaře
1994 na pěstební ploše 392,5 ha odrůdu jarní pšenice Saxana a při sklizni se
zjistilo, že u klasů se nevyvinuly obilky, čímž se výrazně snížila produkce
této odrůdy. Z celkově vzniklé škody žalobce požaduje poměrnou část s ohledem
na podíly ostatních imitentů. Soud vyšel ze zjištění, že porosty pšenice byly
dokonale založené a vyrovnané, bez kořenového poškození, pouze sporadicky
napadeny fusariosou, která nebyla v klasech zjištěna, žalobce při pěstění
pšenice postupoval agrotechnicky správně a obvyklé příčiny vedoucí ke sterilitě
klasu byly vyloučeny. V řízení nebyla přesně zjištěna doba kvetení klasů,
zřejmě se pohybovala od konce 1. dekády června do 2. dekády července, přičemž v
době od dubna do počátku srpna elektrárny T. a P., provozované žalovanou,
produkovaly v době provozu imise ze spalovacích procesů, konkrétně škodlivé
spady SO2, kdy i přes jejich kolísající koncentrace se jednalo o stav, který
může vést k poškození rostliny, a kritická hranice spadu SO2 v době kvetení
pšenice je způsobilá vyvolat u rostliny šokový stav, v jehož důsledku nedojde k
opylení rostliny. Žalobce ani jeho agronom nemohli poškození rostliny poznat
dříve než při sklizni, neboť opticky se klas (byť je sterilní) jeví jako
zdravý. K poškození rostlin prokazatelně došlo nejpozději v 1. dekádě července,
tj. 10. 7. 1994, povědomost o vzniku škody, resp. její výši se žalobce dozvěděl
po obdržení dodatku znaleckého posudku VURV dne 8. 2. 1997. V důsledku
poškození klasu pšenice byl výnos ze sklizně mnohonásobně nižší, než by bylo za
normálního průběhu jejího pěstování obvyklé, poškozené klasy se musely s
vynaložením dalších nákladů sklidit a bylo je možno použít pouze jako krmivo. Soud dospěl k závěru, že škoda, spočívající ve snížení výnosu z pšenice, jež
vznikla žalobci (oproti předpokládaným 5,46t sklidil 1,04t), je v příčinné
souvislosti s exhalacemi, zejména spady SO2, které vyvolaly hluchotu klasu,
když k četnějším inverzím docházelo na jaře a v létě roku 1994 též v důsledku
sucha a tropických teplot na přelomu června a července. Žalovaná odpovídá za
škodu podle § 420a obč. zák., žalobce si škodu sám ani zčásti nezavinil a
žalované nesvědčí žádný důvod ke zproštění její odpovědnosti. Svoji činnost
provozovala i v kritické dny kvetení, tj. v období, kdy latentní stav ze spadů
byl příčinou postižení rostlin, a tvrzení, že v některé dny nepřekročily
exhalace SO2 přípustnou hranici či byly nulové, je vzhledem k objektivní
odpovědnosti žalované irelevantní. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud
neshledal důvodnou (§ 106 obč. zák.) vzhledem k tomu, že žalobce se o škodě,
tj. o její odhadované výši a tom, kdo za škodu odpovídá, dověděl až z dodatku
posudku VUVR v P., který měl k dispozici od 8. 2. 1997, a škoda mu vznikla v 1.
dekádě srpna 1994, kdy měla být zdravá pšenice sklizena. Samotný proces počátku
škodné události (dovršený až v srpnu) počal nejpravděpodobněji 1. až 6. 7. 1994. Vzhledem k datu podání žaloby dne 1. 7. 1997 byla tedy objektivní i
subjektivní promlčecí doba v zachována.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004,
č. j. 20 Co 64/2004-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem
o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci. V řízení bylo zjištěno, že
škoda na porostech pšenice v roce 1994 vznikla v příčinné souvislosti s
provozní činností žalované (provozu elektráren T. a P.) v důsledku působení
kritických hodnot SO2, žalovaná proto nese objektivní odpovědnost podle ust. §
420a odst. 1 a 2 písm. b) obč. zák. za škodu vzniklou žalobci, a liberační
důvody podle odst. 3 tohoto ustanovení nebyly v řízení prokázány. Soud prvního
stupně rovněž správně posoudil otázku promlčení nároku, když počátek běhu
objektivní promlčecí doby stanovil v první dekádě srpna 1994 (sklizeň), kdy byl
dovršen proces škodní události, započatý v době od 1. do 6. 7. 1994. Vzhledem k
tomu, že ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. událost, z níž škoda vznikla,
zahrnuje nejen kvalifikovanou událost, ale i vznik škody, je zřejmé, že teprve
od okamžiku, kdy byl ukončen proces působení škodní události, tj. od okamžiku,
kdy se ustálily poměry v tom smyslu, že porosty pozbyly své kvality, došlo ke
vzniku škody, a od této doby lze odvozovat počátek běhu objektivní promlčení
doby. S ohledem na specifický charakter vzniku škody nelze dovodit
oddělitelnost jednotlivých škodních událostí a nelze proto přisvědčit
žalovanému, že objektivní promlčecí doba se váže k samostatným dílčím nárokům
na náhradu škody a že je třeba stanovit její počátek od jednotlivých dnů, kdy v
průběhu květu pšenice na ni působily imise a poškodily ji.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily
dobu, kdy škoda vznikla, neboť v řízení bylo nesporné, že ke škodě došlo
působením exhalace na porosty jarní pšenice v době jejího kvetení, tedy
nejpozději na konci června 1994, a v žádné jiné fázi růstu obilí nemohou
exhalace poškodit tvorbu zrn. Protože příčinou škody je poškození rostlin v
době květu, nemá právní názor soudů obou stupňů o vzniku škody v první dekádě
srpna oporu v předložených důkazech. V době sklizně nemohly totiž negativní
vlivy působit na tvorbu zrn. S poukazem na R 38/1975 dovolatelka dovozuje, že
běh promlčecí doby se týká jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody, neboť
k poškození obilí došlo v době kvetení, jež je pro celý porost delší než pro
jednotlivou rostlinu, která kvete jen v určitou denní dobu a pro zbytek dne
jsou klasy uzavřené a pro exhalace nedostupné. K události, z níž škoda vznikla,
docházelo tedy jen v těch denních hodinách, kdy pšenice kvetla a kdy současně
byly zvýšené koncentrace imisí. V době kvetení byly také dny, kdy koncentrace
škodlivin nebyly tak vysoké, aby mohly kvetoucí klas poškodit, a navíc byly
dny, v nichž exhalace z provozů žalované nebyly součástí imisního zatížení
porostů jarní pšenice. Takový průběh vzniku škody nelze proto dle dovolatelky
považovat za jediný nedělitelný nárok, jak uvažovaly soudy obou stupňů. „K
nutnosti oddělitelnosti škodních událostí v případě vzniku škody působením
exhalací“ navrhuje výslech znalce RNDr. J. P., CSc. Dále vznáší námitky proti
tomu, že soud prvního stupně označil provoz elektráren za provoz zvlášť
nebezpečný, a uvádí, že pro posouzení podle § 432 obč. zák. není opora v
zákoně. Namítá, že soud s odkazem na znalecký posudek Ing. S. učinil nesprávný
závěr, že jedinou příčinou poškození odrůdy pšenice Saxana byl vliv exhalací,
zejména SO2, ačkoliv ve znaleckém posudku se uvádí, že vliv oxidu siřičitého
byl rozhodující. Nešlo tedy o výlučný vliv, a i z dalších důkazů se podává, že
na výměře odrůdy pšenice Saxana se projevil soubor negativních vlivů, z nichž
nejvýraznější se jeví vliv exhalací, dále extrémní teploty a mokré depozice. Dovozuje, že nárok na náhradu škody je promlčen, když k poškození pšenice došlo
v době jejího kvetení a žaloba byla podána 1. 7. 1997 až po uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby, a soudy obou stupňů nesprávně posunuly okamžik
vzniku škody až na první dekádu srpna roku 1994. Poukazuje na to, že
subjektivní promlčecí doba nemůže nikdy skončit později než lhůta objektivní a
s koncem běhu objektivní lhůty končí také běh lhůty subjektivní. Dovolatelka
dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by k zatížení pozemků žalobce
došlo působením právě jejích zdrojů, neboť v regionu existují i jiné zdroje
exhalací, a uvádí, že její zdroje ani jednou v době od dubna do srpna 1994
nepřekročily povolené emisní limity.
Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, který zařadil provozy dovolatelky mezi provozy zvláště
nebezpečné, bez řádného podkladu vyloučil z příčin vzniku škody všechny
negativní vlivy vyjma působení SO2, chybně stanovil dobu vzniku škody na
období, kdy již imise nemohly poškodit tvorbu zrn, považoval nárok na náhradu
škody vznikající a narůstající pokračováním činnosti za nedělitelný celek a
chybně stanovil počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Uvádí, že v
současnosti jsou proti ní uplatňovány nároky na náhradu škod vzniklých za
podobných okolností a rozhodnutí soudu bude mít vliv i na tyto kauzy. Rozhodnutím odvolacího soudu je zavázána k náhradě škody, nárok na níž je již
zcela nebo částečně promlčen a jejíž příčina vzniku nebyla exaktně dokázána a
doložena. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, za něhož jedná osoba s právnickým
vzděláním ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., věc projednal a
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., není důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolací soud v otázce počátku běhu
objektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku za nižší
výnos zemědělské plodiny v důsledku působení exhalací, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla zatím vyřešena. S tím, jak po právní stránce byla tato
otázka odvolacím soudem posouzena, se dovolací soud ztotožňuje.
Škoda na zemědělské výrobě, jejíž náhrady se žalobce domáhá a jež
spočívá v nižším výnosu zemědělské plodiny v důsledku škodné události (působení
exhalací na kvetoucí pšenici), má povahu ušlého zisku, neboť v důsledku škodné
události (působení exhalací) se majetek poškozeného nezhodnotil, ač se to dalo
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (klasy zůstaly hluché, nevyvinuly se
u nich obilky místo aby došlo k vývinu a růstu zrn).
Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ust. § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody
promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne,
kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na
zdraví.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je
vázán na událost, z níž škoda vznikla. Zcela správně odvolací soud při aplikaci
§ 106 odst. 2 obč. zák. vycházel ze zásady, že pojem události, z níž škoda
vznikla, zahrnuje nejen právně kvalifikovanou událost, která vedla ke vzniku
škody, ale i vznik škody samotné. Škodnou událostí byl v daném případě chemický
vliv provozu elektráren žalované (působení exhalací) na osetý druh pšenice v
době jejího kvetení. Ke škodě samotné, tj. k nižšímu výnosu pak došlo při
sklizni obilí, neboť do té doby u poškozených i nepoškozených klasů docházelo k
růstu a zrání, avšak teprve při sklizni nastala situace, že sklizené obilí pro
svou nekvalitu nepřineslo žalobci očekávaný výnos. Škodou, za níž žalobce
požaduje náhradu, je nižší výnos obilí při sklizni z jeho pozemků a nikoliv
proces poškození osetých rostlin v průběhu jejich růstu. Z hlediska § 106 odst.
2 obč. zák. nelze událost, z níž škoda vznikla, ztotožňovat jen se škodnou
událostí (působení exhalací), neboť tak by objektivní promlčecí doba mohla
začít běžet dříve, než ke škodě na majetku vůbec došlo, popř. škoda by mohla
vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout
vůbec (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 29/90, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. 25 Cdo 699/99 a ze dne 30. 4.
2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001). Je-li ušlým ziskem nižší výnos zemědělské
plodiny, nemůže ke ztrátě zisku dojít již v okamžiku, kdy na rostoucí plodinu
působí škodlivé vlivy, nehledě k tomu, že v té době ani nemohl být nějaký zisk
z výnosu této plodiny při běžném sledu událostí očekáván.
Odvolací soud tedy při výkladu ust. § 106 odst. 2 obč. zák. nepochybil,
a názoru v dovolání, který vznik majetkové újmy poškozeného zaměňuje se
škodlivým působením, tedy s příčinou vzniku této újmy, nelze přisvědčit.
S názorem dovolatelky nelze souhlasit ani v otázce, zda nárok žalobce
na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku, tvoří nedělitelný celek nebo zda
se jedná o samostatné dílčí nároky na náhradu postupně vznikajících škod z více
oddělitelných škodních událostí.
Byla-li celková škoda způsobena opakovaným či pokračujícím působením
téže škodné události, může se jednat buď o nedělitelný nárok nebo o více
samostatných nároků; o samostatné nároky na náhradu škod se jedná, jestliže
vedle již vzniklé škody vznikly později z téže škodní události další následky,
které znamenají další škodu, jejíž náhradu nebylo možno dříve požadovat,
protože ještě tyto následky (tj. škoda) neexistovaly (srov. např. R 38/1975).
Tak tomu v daném případě nebylo, a to už vzhledem k tomu, že majetková újma
(ušlý zisk), jenž spočívá v nižším výnosu sklizené plodiny, nevznikala žalobci
postupně během růstu plodiny, nýbrž ztráta ve výnosu nastala při sklizni
plodiny.
Nedůvodně pak dovolatelka namítá, že soud zařadil její provoz mezi
provozy zvláště nebezpečné ve smyslu ust. § 432 obč. zák. Odvolací soud
uplatněný nárok posoudil podle ust. § 420a obč. zák., a stejně tak soud prvního
stupně, i když soud prvního stupně se vskutku dopustil nepřesnosti, když v
odůvodnění svého rozhodnutí užil též termín „provoz zvláště nebezpečný“ pro
provozy žalované. Tento termín nevhodně užitý soudem prvního stupně však neměl
vliv na jeho právní posouzení nároku.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen
pro řešení právních otázek, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že
skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávné. Pokud
dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů
při právním posouzení věci, a namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že k
zatížení pozemků žalobce došlo působením právě jejích provozů, nejedná se o
námitku proti právnímu posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), nýbrž o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), a jak vyplývá přímo z ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento
důvod uplatnit, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., což není tento případ.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
dovolací soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, věta před
středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu