25 Cdo 2757/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce D. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému Družstvu Březovice, se sídlem v
Březovicích 33, IČO: 25742892, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 236/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 31 Co 525/2009-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1.661.371,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 31
Co 525/2009-227, odmítl odvolání žalobce do vyhovujícího výroku, ohledně
59.533,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení, a ohledně 1.601.838,- Kč jej potvrdil. Rozhodl tak o
nároku žalobce na náhradu škody za neoprávněné užívání jeho pozemků p. č., v k.
ú. Kruh v Podbezdězí, žalovaným za období od roku 1995 do 1. 10. 2006. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdci účastníků se v
minulosti dohodli na užívání předmětných pozemků, že žalované družstvo vzniklo
dne 4. 3. 1999 a že po smrti právního předchůdce žalobce (9. 9. 2002) se na
základě dohody ze dne 16. 2. 2005 o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k předmětným pozemkům stal jejich výlučným vlastníkem žalobce,
který je tak aktivně legitimován až ode dne úmrtí zůstavitele (9. 9. 2002), a
žalovaný jako uživatel předmětných pozemků je ve sporu pasivně legitimován až
ode dne jeho zápisu do obchodního rejstříku (4. 3. 1999). Na rozdíl od soudu
prvního stupně však odvolací soud neposoudil užívání pozemků žalovaným s tichým
souhlasem žalobce jako nájemní vztah uzavřený konkludentním způsobem, k jehož
ukončení by bylo třeba podání výpovědi. K ukončení užívání pozemků podle
odvolacího soudu došlo na základě výzvy ze dne 18. 5. 2006, kterou se žalobce
jako výlučný vlastník předmětných pozemků domáhá po žalovaném jejich vyklizení
do 1. 10. 2006; do tohoto okamžiku tedy žalovaný neporušil žádnou právní
povinnost a pozemky užíval se souhlasem žalobce. Jestliže však po 1. 10. 2006
pozemky nadále užíval a nevyklidil je, jednal protiprávně a žalobci ušel zisk
za rok 2007 ve výši 67.500,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně 59.533,- Kč rozsudek
soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu
řízení a ohledně 1.601.838,- Kč potvrzen, podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje
je podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Brojí proti závěru
odvolacího soudu, že žalovaný užíval pozemky do 1. 10. 2006 oprávněně, a tvrdí,
že neuzavřel nájemní smlouvu ani v ústní formě. Namítá, že se soudy
nevypořádaly s důkazy navrhovanými žalobcem včetně doplnění dokazování
prohlášením matky žalobce, a proto je rozsudek odvolacího soudu též
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné
posouzení „existence či neexistence právního titulu žalovaného k užívání
pozemků žalobce“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním prvně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
Námitkami opírajícími se o vlastní interpretaci v řízení provedených důkazů,
jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu ohledně absence porušení
právní povinnosti ze strany žalovaného, resp. otázky, zda a kdy byla uzavřena
nájemní smlouva, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž především
skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je
tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř. Také v případě námitek proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a
hodnocení provedených důkazů, se nejedná o posouzení věci po právní stránce,
nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů,
tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pochybení při
hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci. Obdobné platí
pro namítané vady řízení (že soud neprovedl navrhovaný důkaz výpovědí matky
žalobce), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k
vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v
dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o
procesní otázky zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu
prvního stupně a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím nebylo
změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle
§ 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9.
2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání směřující do zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu rovněž
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo, a
žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu