25 Cdo 2776/2025-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: MARIS s.r.o., IČO 47123435, se sídlem Odborů 10/289, 120 00 Praha 2, zastoupená Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem Masarykovo nábřeží 250/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: M. K., zastoupená Mgr. Přemyslem Hoke, LL.M., advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4, o 636 287,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 207/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 25 Co 70/2025-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 686 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Přemysla Hoke, LL.M.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o nároku na náhradu škody odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2007 nabyla od M. B. pozemek parc. č. XY, zapsaný na XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „pozemek“). Součástí smlouvy bylo ujednání, že převáděná nemovitost není zatížena věcnými břemeny. Při rekonstrukci však žalobkyně zjistila, že na pozemku je položen optický kabel společnosti CETIN a.s., s níž následně vedla neúspěšný soudní spor o jeho odstranění.
V tomto řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 159/2021 žalovaná jakožto původní vlastník pozemku (na M. B. jej převedla kupní smlouvou ze dne 24. 3. 1999), v podání ze dne 20. 12. 2021 uvedla, že s položením předmětného kabelu souhlasila. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud věc právně posoudil podle § 2910 a § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, vzniklo na předmětném pozemku k telekomunikačnímu vedení zákonné věcné břemeno a žalovaná jeho položení nemohla nikterak ovlivnit.
Prohlášení žalované ze dne 20. 12. 2021 na vznik věcného břemene nemělo žádný vliv. Žalobkyni nemohla vzniknout škoda ani prohlášením v kupní smlouvě s M. B., že na převáděných nemovitostech neváznou věcná břemena ani jiné právní vady, neboť nebyla účastnicí tohoto smluvního vztahu. Žalobkyni pak nevznikla škoda, neboť v řízení uplatňovala pouze očekávané náklady na přeložení telekomunikačního vedení, ale dosud žádné finanční prostředky nevynaložila. Soud uzavřel, že nebyly splněny základní předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, neboť nebyl shledán ani vznik škody, ani porušení povinnosti žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila citací § 237 o. s. ř. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje svoji předchozí argumentaci se závěrem, že jí žalovaná způsobila škodu tím, že dne 20. 12. 2021 učinila v jiném řízení prohlášení, které je v rozporu se společným prohlášením v kupní smlouvě z roku 2007, což vedlo k neúspěchu žalobkyně v řízení, v němž se domáhala proti společnosti CETIN a.s. odstranění kabelu. Škodu spatřuje v nákladech, jež bude nutno vynaložit na uvedení pozemku do stavu, ve kterém se měl nacházet při koupi, tedy v nákladech na přeložení kabelu.
V rozporu s územním rozhodnutím byl navíc kabel položen přes celý pozemek, ačkoliv mělo jít pouze o odbočku. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, které by prokázaly nevěrohodnost prohlášení ze dne 20. 12. 2021. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatelka je přesvědčena, že škoda spočívá v rozdílné ceně pozemku, jaká by byla s kabelem a bez něj a v nákladech na přeložení kabelu. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, a protože nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolání neobsahuje obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani neoznačila žádný dovolací důvod. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tedy proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části), nýbrž se vyžaduje zdůvodnění, která ze zákonem stanovených podmínek přípustnosti dovolání je naplněna a jakým konkrétním způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 949/2023, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Žalobkyně v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, avšak žádné otázky v textu dovolání neformuluje. Z dovolání není zřejmé, jaká otázka má být otázkou neřešenou, jakým způsobem ji měl posoudit odvolací soud a proč by takové posouzení mělo být nesprávné či v jakých rozhodnutích by měla spočívat rozporná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka neoznačila ani žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která by nadále měla podle ní být posuzována jinak. Otázku podmínky přípustnosti dovolání si přitom není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, k nimž dovolatelem vymezená přípustnost dovolání náleží, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (viz např.
usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 949/2023). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).