25 Cdo 949/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobců: a) R. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Marcelou Královcovou, advokátkou se sídlem Čapkova 499/8, Letovice, b) M. F., narozená XY, bytem tamtéž, proti žalované: obec Skalice nad Svitavou, se sídlem úřadu Skalice nad Svitavou 48, o nejasné podání, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 Nc 6501/2022, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2022, č. j. 37 Co 285/2022-67, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce a) proti usnesení ze dne 13. 10. 2022, č. j. 37 Co 285/2022-67, jímž Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 Nc 6501/2022-40, o odmítnutí podání obou žalobců ze dne 25. 7. 2022, neboť nebyly odstraněny vady podání bránící pokračování v řízení, nemá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tedy proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části), nýbrž se vyžaduje zdůvodnění, která ze zákonem stanovených podmínek přípustnosti dovolání je naplněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu je třeba připomenout, že k přípustnosti dovolání by nepostačovalo ani uvedení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku podmínky přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, k nimž dovolatelem vymezená přípustnost dovolání náleží,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ostatně povinnost zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 o. s.
ř.) směřuje právě k tomu, aby dovolání bylo podáno kvalifikovaně a se splněním všech zákonem předepsaných náležitostí. Dovolatel nevymezil podmínku přípustnosti dovolání, ačkoli uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neuvedl ovšem, o jakou otázku jde, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit a v čem případný rozpor spočívá; o tuto náležitost již dovolání vzhledem k uplynutí dovolací lhůty nemůže být doplněno (srov. § 241b odst. 3 věta první o.
s. ř.). Vymezení podmínky přípustnosti nelze přitom dovodit ani z obsahu dovolání, ve kterém dovolatel vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudu prvního stupně při odstraňování vad žaloby tím, že v podstatě jen jednou větou obecně namítá, že byl soudem nedostatečně poučen tak, aby to odpovídalo jeho rozumovým schopnostem; takto pojatá nekonkrétní námitka vady procesního postupu nalézacího soudu však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá a nepostačuje ani k vymezení podmínky přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto z těchto důvodů dovolání žalobce a) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).