25 Cdo 2787/2014

25 Cdo 2787/2014

25 Cdo 3588/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobců a) Krajského regionálního centra Jihomoravského kraje, IČO 75833468, se

sídlem Brno, Josefská 612/15, a b) Krajského regionálního centra Jihočeského

kraje, IČO 75084881, se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1847/5,

zastoupených Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové,

Velké náměstí 135/19, proti žalovanému ROCCO a.s., IČO 61503533, se sídlem

Praha 3, Domažlická 1161/5, o zaplacení 157.797,- Kč s příslušenstvím, o vydání

věci, eventuálně o zaplacení 128.013,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 580/2013, o dovolání žalovaného proti

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, a

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č.j. 31 Co

59/2014-24, takto:

I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2787/2014 a 25 Cdo

3588/2014 se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 25 Cdo 2787/2014.

II. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3.

2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, se zamítá.

III. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2.

2014, č.j. 31 Co 59/2014-24, se zamítá.

Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 28. 1. 2014, č.j. 6 C 40/2014-7,

zastavil řízení o zaplacení částky 157.797,- Kč s příslušenstvím mezi žalobcem

a) a žalovaným. Usnesením téhož soudu ze dne 16. 1. 2014, č.j. 6 C 580/2013-17,

bylo zastaveno řízení mezi žalobcem b) a žalovaným o vydání věci, eventuálně o

zaplacení částky 128.013,- Kč s příslušenstvím. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou

identická. Soud řízení zastavil podle § 104 odst. 1 věty první zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro nedostatek

podmínky řízení, který nelze odstranit. Vyšel ze zjištění, že žalobu podanou

dne 2. 3. 2010 podepsal za žalobce J. Š. Jménem žalobce, jakožto organizační

jednotky sdružení České účetní rady, je oprávněn jednat statutární orgán –

Krajský účetní rada, kterého jmenuje Český účetní rada. Obě funkce byly v době

podání žaloby reprezentovány J. Š., který však vykonával trest odnětí svobody.

S ohledem na ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu

odnětí svobody, J. Š. podle názoru soudu pozbyl nástupem do výkonu trestu

odnětí svobody oprávnění jednat za žalobce. Soud tak uzavřel, že žaloba nebyla

podána osobou oprávněnou jednat za žalobce ve smyslu § 21 o. s. ř. Jelikož

statutární orgán žalobce je reprezentován stejnou fyzickou osobou jako ten, kdo

jej do funkce jmenuje (J. Š.), jedná se o neodstranitelnou podmínku řízení,

neboť neexistuje jiná osoba, která ke dni zahájení řízení mohla za žalobce

jednat, soud tedy řízení rovnou zastavil, aniž se pokusil z důvodu

hospodárnosti vady podmínky řízení odstranit.

K odvolání žalobce a) změnil Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 3.

2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28.

1. 2014, č.j. 6 C 40/2014-7, tak, že se řízení nezastavuje. K odvolání žalobce

b) změnil Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 2. 2014, č.j. 31 Co

59/2014-24, usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 16. 1. 2014, č.j. 6

C 580/2013-17, tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou

opět identická. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení

ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000, publikované v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 379, a usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn.

26 Cdo 299/2008) a vyšel z názoru, že procesní úkon právnické osoby jako

účastníka řízení se považuje za úkon učiněný osobou oprávněnou jednat za

právnickou osobu také tehdy, pokud takový procesní úkon dodatečně schválí osoba

oprávněná za právnickou osobu jednat, a to i v případě, že v době, kdy byl

procesní úkon učiněn, nebyla žádná osoba oprávněná jednat za právnickou osobu.

Dále dovodil, že pro nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci osoby

oprávněné jednat za právnickou osobu podle § 21 o. s. ř. nelze řízení zastavit,

jelikož by takový postup byl odepřením spravedlnosti, a upozornil na institut

ustanovení opatrovníka právnické osobě podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že

řízení lze zastavit pro nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku

nebo vadě průkazu k jednání za právnickou osobu jen v případě, že poté, co

fyzická osoba oprávněná za právnickou osobu jednat podle § 21 o. s. ř.,

popřípadě jiný oprávněný zástupce právnické osoby, neschválí žalobu nebo jiný

návrh na zahájení řízení podaný osobou, která oprávnění jednat za právnickou

osobu neměla nebo nedoložila. S ohledem na skutečnost, že v daném případě byl

žalobci zástupcem pro řízení ustanoven advokát (podle § 30 odst. 2 o. s. ř.),

který jménem žalobce, právnické osoby, rozšířil žalobu a podal odvolání proti

usnesení o zastavení řízení, je zřejmé, že žalobu jako procesní úkon žalobce

schválil. Případný nedostatek podmínky řízení, spočívající v absenci osoby

oprávněné jednat jménem žalobce podle § 21 o. s. ř., byl tak zhojen.

Okresní soud Praha – východ, po vrácení obou věcí k dalšímu řízení, tyto spojil

svým usnesením ze dne 1. 4. 2014, č.j. 6 C 40/2014-18, ke společnému řízení pod

sp. zn. 6 C 580/2013.

Žalovaný napadl obě uvedená usnesení odvolacího soudu dovoláním s totožnou

argumentací. Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§

241a odst. 1 o. s. ř.) a jejich přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř.,

když má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá, že

odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně interpretoval a aplikoval

stávající judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 21 o. s. ř., na

kterou odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí. Interpretoval ji příliš

extenzivně a v rozporu s danými skutkovými okolnostmi. V usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000, šlo o posouzení nedostatku

(vady) náležitostí plné moci či pověření osoby oprávněné jednat za právnickou

osobu. V usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008, pak byla řešena

situace, kdy statutární orgán právnické osoby dodatečně schválil procesní úkon

osoby neoprávněné jednat za právnickou osobu. Skutkové okolnosti v právě

řešeném případě jsou však zcela odlišné, když statutární orgán právnické osoby

ani dodatečně procesní úkon (žalobu) ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně

neschválil. Samotná skutečnost, že byl žalobci ustanoven advokát, který ve věci

učinil procesní úkony – rozšíření žaloby a podání odvolání, neznamená, že

statutární orgán právnické osoby dodatečně procesní úkon schválil. Dále se

dovolatel ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže v

době podání žaloby neexistovala osoba oprávněná jednat za žalobce, nelze

nedostatek podmínky řízení následně zhojit ani ustanovením opatrovníka podle §

29 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru dovolatele měl žalobce postupovat podle § 29

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a požádat soud o ustanovení

opatrovníka pro učinění úkonu a řízení jím zahájené. Proto tedy navrhuje, aby

dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodnutí soudu prvního

stupně potvrdil.

Žalobce b) se k dovolání vyjádřil tak, že s argumenty žalovaného nesouhlasí a

plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II.

bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší

soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění

účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Z důvodu skutkové souvislosti obou věcí, spojil je dovolací soud podle § 243b

o. s. ř. a § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil obě žalovaným podaná

dovolání a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem

řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním

ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání jsou taktéž přípustná podle

§ 237 o. s. ř., neboť otázka následného schválení procesního úkonu osoby

neoprávněné jednat za právnickou osobu ve smyslu § 21 o. s. ř. v daných

skutkových souvislostech nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.

Dovolání žalovaného však nejsou důvodná.

Především je nutno uvést, že odvolací soud rozhodl ve výroku svých usnesení

správně. Vskutku však lze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud

částečně nesprávně aplikoval závěry stávající judikatury ohledně otázky

následného schválení procesního úkonu osoby neoprávněné jednat za právnickou

osobu ve smyslu § 21 o. s. ř. na skutkové okolnosti daného případu.

Podle § 21 odst. 1 o. s. ř. za právnickou osobu jedná

a) její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná

za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen,

nebo

b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo

c) vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky,

o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, jde-li o věci

týkající se tohoto závodu (složky), nebo

d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.

Podle § 21 odst. 2 o. s. ř. se ustanovení odstavce 1 nepoužije, stanoví-li

tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby. Podle §

21 odst. 4 o. s. ř. nemůže za právnickou osobu jednat ten, jehož zájmy jsou v

rozporu se zájmy právnické osoby. Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí

své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat

jen jediná osoba (§ 21 odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 29 odst. 2 o. s. ř. ustanoví předseda senátu opatrovníka též právnické

osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu

není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou

za ni jednat (§ 21), je-li tu nebezpečí z prodlení.

Podle § 30 odst. 1 o. s. ř., účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl

soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho

žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že

může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle

odst. 2 mu předseda senátu ustanoví v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z

řad advokátů, vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení

zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem).

V usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008, shrnul Nejvyšší soud

svou dosavadní relevantní judikaturu následovně: „Jak uvedl Nejvyšší soud v

usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000, publikovaném v Souboru

civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 379, nedostatek nebo vada průkazu k

jednání za právnickou osobu je – obdobně jako nedostatek procení plné moci –

nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit. Podle usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon 60/97, publikovaném ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 1998, jestliže opravný prostředek

podala za právnickou osobu osoba, která nebyla oprávněna za ni jednat (§ 21 o.

s. ř.), a jestliže statutární orgán právnické osoby ani dodatečně tento

procesní úkon neschválí, soud řízení o takovém podání zastaví. Uvedený závěr je

použitelný i pro podání žaloby. Pro daný případ z toho vyplývá, že pokud

odvolací soud vycházel z toho, že podle Statutu a Hlavního organizačního řádu

žalobce byl osobou oprávněnou jednat jménem žalobce, resp. podat žalobu, jen

generální ředitel, který ke dni 18. 1. 2006 nebyl jmenován (správnost tohoto

závěru nepovažuje dovolací soud za účelné přezkoumávat), pak přehlédl, že dne

9. 7. 2007 generální ředitel žalobce P. J. udělil plnou moc k zastupování v

této věci advokátovi JUDr. J. Š. Ten podal odvolání proti rozsudku soudu

prvního stupně, kterým brojil proti zamítnutí uvedené žaloby. Z obsahu tohoto

úkonu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že generální ředitel žalobu ze dne 18.

1. 2006 schválil. Důvod k zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení,

spočívající v tom, že žaloba nebyla podána osobou oprávněnou jménem žalobce

jednat, tedy ke dni rozhodování odvolacího soudu, dán nebyl.“

Závěr, který odvolací soud učinil především s odkazem na výše citované usnesení

Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 299/2008), tedy že procesní úkon právnické

osoby jako účastníka řízení se považuje za úkon učiněný osobou oprávněnou za

právnickou osobu jednat také tehdy, pokud takový procesní úkon dodatečně

schválí osoba oprávněná za právnickou osobu jednat, a to i v případě, že v

době, kdy byl procesní úkon učiněn, nebyla žádná osoba oprávněná jednat za

právnickou osobu podle § 21 o. s. ř, lze obecně považovat za správný. Pokud

však v posuzovaném případě došel k závěru, že žalobu jako procesní úkon žalobce

učiněný osobou neoprávněnou jednat za žalobce schválil svými úkony následně

ustanovený zástupce podle § 30 o. s. ř., který byl ustanoven právě na základě

žádosti této osoby neoprávněné, není jeho úvaha správná.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 299/2008 vychází ze skutkového stavu,

kdy byla žaloba podána osobou neoprávněnou jednat za žalobce a zároveň v době

podání žaloby žádná osoba oprávněná neexistovala. Až po podání žaloby došlo u

žalobce k řádnému jmenování statutárního orgánu, který udělil procesní plnou

moc advokátovi, jehož následně učiněným procesním úkonem byla konkludentně

schválena podaná žaloba, a tedy odstraněn nedostatek podmínky řízení. Byla tak

reálně projevena vůle osoby oprávněné jednat za žalobce. Naproti tomu v právě

řešeném případě žádná osoba oprávněná jednat za žalobce není a již od podání

žaloby nebyla, přesto soud dovodil, že úkony ustanoveného zástupce podle § 30

o. s. ř. lze považovat za schválení podané žaloby.

Institut zástupce ustanoveného účastníku soudem podle § 30 o. s. ř. je

faktickým projevem a konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc v

řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované

pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.) a slouží k

ochraně zájmů účastníka s ohledem na jeho osobní a především majetkové poměry.

Soud může ustanovit účastníku zástupce pouze na žádost účastníka. Za podmínek

stanovených v § 30 odst. 2 o. s. ř. ustanoví soud jako zástupce advokáta.

Advokát v postavení ustanoveného zástupce má totožné postavení jako za situace,

kdy mu účastník udělí procesní plnou moc pro zastupování. Vztah mezi zástupcem

a zastoupeným se tedy v obou případech liší v zásadě pouze právním důvodem

vzniku zastoupení (smlouva x soudní rozhodnutí), jinak je obsahově totožný a

advokát je zastupovanému účastníku povinen poskytnout právní služby za stejných

podmínek a obdobným způsobem jako účastníku, který si jej zvolil zástupcem.

Jakmile soud zjistí, že pominuly podmínky pro ustanovení zástupce nebo nebyly

nikdy dány, zruší usnesení o ustanovení zástupce.

Jestliže byl tedy v daném případě žalobci – právnické osobě ustanoven zástupcem

advokát podle § 30 odst. 2 o. s. ř. na základě žádosti učiněné fyzickou osobou,

která nebyla oprávněna jednat za žalobce, nemohou být z logiky věci následně

učiněné procesní úkony takto ustanoveného zástupce považovány za úkony osoby

oprávněné jednat za právnickou osobu, neboť zde chybí jeden ze základních

předpokladů pro ustanovení zástupce – žádost účastníka. Úkony takového zástupce

nemohou mít za následek schválení žaloby podané osobou neoprávněnou jednat za

právnickou osobu. Jakmile soud zjistí, že zástupce byl ustanoven na základě

žádosti osoby neoprávněné jednat za žalobce, je namístě usnesení o ustanovení

zástupce zrušit.

Přes výše uvedené se Nejvyšší soud naopak ztotožňuje se závěrem soudu

odvolacího, že v daném případě nebylo správné zastavit řízení pro nedostatek

podmínky řízení tak, jak to učinil soud prvního stupně. Jestliže za právnickou

osobu podá žalobu osoba neoprávněná za ni jednat, mohou z pohledu soudu nastat

zásadně dvě situace. První situace nastane, jestliže soud zjistí, že zde je

nějaká osoba oprávněná jednat za právnickou osobu. V takovém případě postupuje

podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a pokusí se odstranit nedostatek podmínky řízení,

a to zpravidla pomocí výzvy této oprávněné osobě. Oprávněná osoba může s

podanou žalobou vyslovit souhlas nebo souhlas vyplyne z konkludentního jednání

této osoby (např. začne bez dalšího činit procesní úkony ve věci, udělí

procesní plnou moc zástupci). Pokud oprávněná osoba žalobu neschválí, je

namístě zastavit řízení pro nedostatek podmínky řízení. Druhá situace nastane,

jestliže soud zjistí, že žádná osoba oprávněná jednat za právnickou osobu není

nebo bude sporné, kdo takovou osobou je. Na tuto situaci dopadá ustanovení § 29

odst. 2 o. s. ř. a pokud je zde nebezpečí z prodlení, soud musí ustanovit

právnické osobě opatrovníka. Je tedy zřejmé, že řízení lze zastavit pro

nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku oprávnění osoby jednat za

právnickou osobu ve smyslu § 21 o. s. ř. pouze za situace, když zde je osoba

oprávněná jednat za právnickou osobu, ale úkon učiněný osobou neoprávněnou

neschválí. Pokud však objektivně žádná osoba oprávněná jednat za právnickou

osobu neexistuje, není možné zastavit řízení pro nedostatek podmínky řízení s

odůvodněním, že nedošlo ke schválení úkonu oprávněnou osobou. Lze souhlasit s

odvolacím soudem, že takový postup by byl odepřením spravedlnosti. K ochraně

zájmů a práv právnické osoby – účastníka řízení, jestliže nemůže před soudem

sama vystupovat, slouží institut opatrovníka, kterého soud za splnění podmínek

§ 29 odst. 2 o. s. ř. musí ustanovit. Není-li nebezpečí z prodlení, soud vyčká,

až bude ustanovena osoba oprávněná za právnickou osobu před soudem jednat nebo

až si právnická osoba platně zvolí zmocněnce s procesní plnou mocí, popřípadě

řízení podle § 109 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přeruší (srov. Drápal, L., Bureš,

J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009,

s. 187 -188, body 1. - 5.).

Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním

napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a

jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2015

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu