25 Cdo 2789/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marty
Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. P. V.,
advokátovi, o 159.299,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 490/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 12. 4. 2006, č. j. 11 Cmo 410/2005-65, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j. 11 Cmo
410/2005-65, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, č. j. 13 Cm
490/2004-44, uložil žalovanému zaplatit částku 8.900,- Kč, co do částky
150.399,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce uzavřel se žalovaným, jenž je advokátem, smlouvu o právní pomoci
spočívající v řešení event. sporů z podnikatelské činnosti žalobce. V rámci
této právní pomoci sepsal žalovaný dne 4. 8. 2000 žalobu proti dlužníkovi
žalobce a jeho dvěma ručitelům (dále jen „dlužníci“) na zaplacení dlužného
nájemného ve výši 28.156,- Kč za pronájem notebooku a smluvní pokuty ve výši
116.143,50 Kč. Žalobu podal u Obvodního soudu pro Prahu 4, který ho přípisem ze
dne 9. 1. 2001 vyzval k doplnění žaloby a poté usnesením ze dne 22. 3. 2001
žalobu odmítl z důvodu neodstranění vad. Tvrzení žalovaného, že dne 29. 3. 2001
vypracoval odvolání proti tomuto usnesení a odeslal je Obvodnímu soudu pro
Prahu 4, nebylo v řízení prokázáno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný odpovídá za škodu podle § 24 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť
si počínal v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii tím, že
porušil své povinnosti při chránění oprávněných zájmů klienta. V době, kdy soud
vyznačil žalobci právní moc na usnesení o odmítnutí žaloby, došlo již k
uplynutí promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce vůči jeho dlužníkům. Soud
dovodil, že s výjimkou přisouzené částky není splněn předpoklad vzniku škody,
neboť k promlčení nároku žalobce proti jeho dlužníkům nedošlo, když nikdo z
nich námitku promlčení nevznesl, a proto nárok žalobce trvá i nadále a lze jej
kdykoli uplatnit. Ke vzniku skutečné škody by došlo až uplatněním námitky
promlčení některým z dlužníků. Soud přihlédl i k tomu, že žalovaný poté nabídl
žalobci bezplatné právní zastoupení, uplatnění nároku na náhradu škody vůči
dlužníkům žalobce v trestním řízení a především podání žaloby na zaplacení
smluvní pokuty. Žalobce tedy věděl o možnostech řešení vznikající potenciální
škody a nepřispěl k jejímu odvracení či zmírnění (§ 384 obch. zák.). Žalobci
tak vznikla škoda pouze ve výši částky zaplacené žalovanému za právní
zastoupení, když nedošlo k naplnění smyslu poskytování právní pomoci.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č. j. 11
Cmo 410/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku tak,
že uložil žalovanému zaplatit částku 150.399,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dospěl k
závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu jsou dány. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že pro vznik škody není rozhodný až okamžik vznesení
námitky promlčení ve sporu, neboť žalobce nelze spravedlivě nutit k zahájení
sporu ohledně promlčené pohledávky, když výsledek sporu je nejistý, a s takovým
sporem by nepochybně byly spojeny nemalé náklady. Škoda by tak byla podstatně
vyšší než škoda požadovaná v tomto sporu. Byly proto splněny předpoklady pro
odpovědnost žalovaného za škodu v plném rozsahu s tím, že škoda nemusí spočívat
pouze ve zmenšení stávajícího majetku poškozeného, ale též v tom, že nedojde k
rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, ač se to dalo očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že mezi jeho jednáním a vzniklou
škodou neexistuje příčinná souvislost, a naopak je zde spoluzavinění žalobce
jako poškozeného na vzniku škody. Odvolacímu soudu vytýká, že v otázce vzniku
škody nesprávně dovodil, že škoda žalobci vznikla samotným faktem, že proti
nároku žalobce vůči jeho dlužníkům mohla být vznesena námitka promlčení.
Nesprávný právní názor odvolacího soudu spatřuje v jeho závěru, že ke škodě
došlo tím, že – ač se to dalo očekávat – nedošlo k rozmnožení majetkových
hodnot poškozeného. V této souvislosti uvádí, že i v případě úspěšnosti žaloby
proti dlužníkům žalobce by vzhledem k osobním a majetkovým poměrům dlužníků byl
nárok žalobce nevymahatelný. Žalobce se tak spokojil se žalobou vůči
dovolateli, vědom si toho, že pravděpodobnost plnění je výrazně vyšší než u
původně žalovaných. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto. Považuje napadený rozsudek za věcně správný, neboť škoda
vznikla již okamžikem promlčení nároku a nelze po něm spravedlivě požadovat,
aby s velkým rizikem podával žalobu, v níž by takto promlčený nárok uplatnil a
vystavil se tak nebezpečí neúspěchu ve věci za situace, kdy by námitka
promlčení byla vznesena. Škoda nemusí spočívat pouze ve zmenšení stávajícího
majetku poškozeného, ale též v tom, že nedojde k rozmnožení jeho majetkových
hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí předpokládat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, jenž je osobou s právnickým vzděláním ve smyslu
ust. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust.
§ 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že odpovědnost za škodu způsobenou
advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z objektivní
odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody, a správně dovodily porušení povinnosti advokáta využít všechny zákonné
prostředky k ochraně zájmů klienta, čímž došlo k naplnění první podmínky vzniku
odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci podle § 24 odst. 1 zák. č.
85/1996 Sb.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že škodnou událostí v projednávané
věci není samotné zmeškání lhůty pro podání odvolání proti usnesení, jímž byla
žaloba odmítnuta, nýbrž promlčení nároku žalobce na plnění vůči jeho dlužníkům,
čímž dochází k zásadnímu oslabení jeho subjektivního práva a v případě vznesení
námitky promlčení ze strany dlužníků k jeho faktické nevymahatelnosti. Vznik
škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění
proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu řádně a včas uplatněno a nelze
je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil
námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Zcela správný je názor
odvolacího soudu, že otázku důvodnosti i existence práva žalobce na plnění
proti jeho dlužníkům i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení o
náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti
dlužníkům proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena.
Námitka promlčení může sice být dlužníky úspěšně uplatněna jen v soudním řízení
vedeném proti nim o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní
řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by se soud v jiném řízení
nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je
totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá
jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu
ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s
ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho
dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně
dovolal promlčení. Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní i
námitka promlčení vznesená proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně
i dosavadní judikatura (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1986 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 1721.)
Škoda nemusí spočívat pouze ve zmenšení majetkových hodnot poškozeného, jak
ostatně konstatoval i odvolací soud, ale též v tom, že nedojde k rozmnožení
jeho majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh
okolností. Případný vznik škody představované ztrátou majetkového přínosu, jenž
poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat, nebýt pochybení žalovaného
při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné osoby (tj. poškozeného)
proti osobě povinné nemůže již být uspokojen ani vymáhán.
Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je ovšem zjištění, že nebýt
pochybení advokáta, pak by k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníky došlo,
tedy že toto pochybení je hlavní a rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy.
Je proto třeba zodpovědět otázku, zda by v případě, že by žalovaný své
povinnosti při výkonu advokacie neporušil, skutečně došlo k rozmnožení
majetkových hodnot žalobce v rozsahu požadované náhrady a zda by jeho nárok
vůči jeho věřitelům při pravidelném běhu okolností bylo možno vymoci, a to
zejména vzhledem k osobním a majetkovým poměrům dlužníků, a zda by tedy k jeho
uspokojení vůbec mohlo dojít. Žalovaný žalobci odpovídá za škodu pouze v
rozsahu, v jakém žalobce skutečně přišel o plnění od svých dlužníků.
Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je nesprávný. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu