ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem
Brno, třída kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému JUDr. M. K., zastoupenému
JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 6/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013,
č.j. 68 Co 513/2012-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
59.435,20 Kč k rukám JUDr. Jitky Mothejzíkové, advokátky se sídlem Praha 1,
Vodičkova 28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 11.209.962,63 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody, kterou měl žalovaný jako rozhodce způsobit vydáním
rozhodčího nálezu dne 1. 10. 2007 pod sp. zn. RR 01/2007, jenž byl následně
soudem jako nezákonný zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 6. 2012, č.j. 19 C 6/2010-110,
zamítl žalobu na zaplacení 11.209.962,63 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že rozhodčím nálezem sp. zn. RR
01/2007 vydaným rozhodcem JUDr. Milanem Kocourkem dne 1. 10. 2007 bylo Ing. J. K. uloženo zaplatit žalobci RADEX, s.r.o., částku 10.000.000,- Kč s
příslušenstvím. Rozhodčí nález žalovaný odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že
dopisem ze dne 5. 9. 2006 odstoupila společnost FISEP, s. r. o., od kupní
smlouvy, protože pozemek, jenž byl předmětem prodeje, byl dotčen jinými právy
třetích osob. Ing. K. jako vlastník předmětného pozemku prohlásil, že převáděná
nemovitost není zatížena žádnými jinými právy třetích osob. Předmětný pozemek
žalobce získal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1999 od předchozího
vlastníka Elektromontážního závodu – Odehnal spol. s r.o., na nějž byl
prohlášen konkurs. Žalovaný jako rozhodce dospěl k závěru, že obě sporné
strany, tj. žalobce a RADEX, s.r.o., uzavřely platně zprostředkovatelskou
smlouvu o prodeji předmětného pozemku včetně ujednání o smluvní pokutě a o
řešení ze smlouvy vzniklého sporu výhradně v rozhodčím řízením před ad hoc
jediným rozhodcem – prof. JUDr. Antonínem Kandou, DrSc. Z důvodu úmrtí prof. K. se strany dodatkem ke smlouvě dohodly o nahrazení původního rozhodce novým –
žalovaným. Povinnost žalobce zaplatit smluvní pokutu dovodil rozhodce z čl. V
bodu 2 smlouvy o zprostředkování, neboť uzavření kupní smlouvy bylo znemožněno
postupem konkursního správce společnosti Elektromontážní závod – Odehnal, spol. s r. o., který označil prodej pozemku za neúčinný a zahrnul jej do konkurzní
podstaty. Žalobce zaplatil společnosti RADEX, s. r. o., 10.000.000,- Kč jako
jistinu a 300.000,- Kč jako poplatek za rozhodčí řízení, dále úroky z prodlení
z částky 10.000.000,- Kč za dobu od 3. 2. 2007 do 16. 10. 2007 a náklady
exekučního řízení ve výši 673.698,63 Kč. Za právní zastoupení zaplatil Mgr. Václavu Kotkovi 145.800 Kč. V následném sporu mezi žalobcem a Mgr. Vladimírem
Partlem, správcem konkursní podstaty úpadce Elektromontážní závod – Odehnal, s. r. o., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č.j. 34 Cm 7/2007-60,
vyloučil předmětný pozemek z konkursní podstaty s tím, že právo uplatnit
neúčinnost právního úkonu k datu soupisu pozemku bylo promlčeno. V následném
řízení o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 303/2007 bylo rozsudkem ze dne 22. 6. 2009 žalobě
vyhověno a rozhodčí nález byl zrušen s odůvodněním, že nález žalobce zavázal k
plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 12. 5. 2010, č.j. 23 Co 95/2010-150, rozsudek obvodního soudu potvrdil se
závěrem, že vyšly najevo okolnosti, které nemohly být použity v rozhodčím
řízení a které mohly pro žalobce přivodit příznivější výsledek. Soud prvního
stupně vyšel z ustanovení § 420 odst. 1, 3 obč. zák. a ustanovení § 31 písm. a), e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 29. 12. 2011 a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
Bylo sice prokázáno, že v souvislosti s vydaným rozhodčím
nálezem z majetkové sféry žalobce ubyla částka 11.209.962,63 Kč, i to, že
žalovaný v rozhodčím řízení vydal rozhodčí nález, který byl zrušen pravomocným
soudním rozhodnutím. Rozhodčí nález však nebyl nezákonným rozhodnutím. Podle
soudu nelze sankcionovat rozhodce za jeho právní názor s výjimkou případu, kdy
by takovým rozhodnutím byl spáchán trestný čin. Podle soudu žalovaný v
rozhodčím řízení postupoval podle zákona, rozhodoval podle právního stavu
platného v době rozhodnutí a s přihlédnutím k důkazům, které byly stranami
navrženy a byly v době jeho rozhodování k dispozici, v odůvodnění vysvětlil
důvod jeho vydání. Soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu je podle
soudu vyloučen, přičemž rozhodce s ohledem na svoji rozhodovací pravomoc nemůže
být pohnán k odpovědnosti za právní názor, který ve věci aplikoval a na jehož
základě vydal rozhodčí nález, byť by šlo o stanovisko po právní stránce odlišné
od názoru obecných soudů. Soud odkázal na závěry rozhodnutí Městského soudu v
Praze ze dne 12. 5. 2010, č. j. 23 Co 95/2010-150, jenž posoudil předpoklady
pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím
řízení tak, že rozhodce v době rozhodování neměl k dispozici podstatný důkaz –
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2008, č.j. 34 Cm 7/2007-60, jenž
nabyl právní moci až dne 28. 3. 2009. Uzavřel, že žalovaného nelze činit
odpovědným za újmu vzniklou žalobci. Výlučným důvodem pro zrušení rozhodčího
nálezu byla nově zjištěná existence rozhodnutí, jež žalobce nemohl bez své viny
použít v řízení před rozhodcem a jež mohlo pro něj přivodit příznivější
rozhodnutí ve věci, tedy byly dány důvody, pro které lze v občanském soudním
řízení žádat o obnovu řízení. Kupní smlouva o prodeji pozemku uzavřená žalobcem
tak nevykazovala žádné právní vady a nebyl důvod pro to, aby od ní kupující
odstoupil, ani aby se žalovaný domáhal zaplacení smluvní pokuty. Na straně
žalovaného tak chybí podle soudu porušení povinnosti a příčinná souvislost se
škodou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č.j. 68
Co 513/2012-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Za správný označil závěr soudu prvního stupně, že
odpovědnost rozhodce za škodu podle § 420 obč. zák. není vyloučena, je však
třeba splnit předpoklady jejího vzniku, k čemuž– ve vztahu k jednání rozhodce –
nedošlo. Odkázal na ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 31. 3. 2012 a možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem na návrh kterékoliv strany
pouze z taxativně vymezených důvodů. Zdůraznil, že hodnotit věcnou správnost
rozhodnutí rozhodce, tedy správnost jím provedeného zhodnocení dokazování,
správnost jeho skutkových zjištění a právního posouzení věci soudu zásadně
nepřísluší. Uvedl též, že v rozhodnutí soudu, jímž byl předmětný rozhodčí nález
zrušen, nebylo vysloveno, že by výlučným důvodem pro zrušení nálezu byla
existence důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení.
Ve vztahu k částkám, jež žalobce vydal na náklady exekuce, nesvědčí nic z
provedených důkazů o příčinné souvislosti mezi jejich vynaložením a vydáním
rozhodčího nálezu, neboť nebylo ani tvrzeno, ani potvrzeno, že by žalobci něco
bránilo v dobrovolném plnění. Uzavřel, že žalovaný se nedopustil jakéhokoli
protiprávního jednání tím, že v mezích svých kompetencí rozhodl na podkladě
ujednání stran o podřízení se rozhodčímu řízení. Odmítl též ztotožnění
odpovědnosti rozhodce a odpovědnosti advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, neboť pravomoc rozhodce rozhodovat ve sporu je založena svobodným
projevem vůle dvou (více) stran závazkového vztahu a plyne ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce rozsáhlé dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., a uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za dovolací důvod označuje
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V postupu soudu prvního
stupně shledává vadu řízení spočívající ve vložení zásadního vyjádření
protistrany do soudního spisu v mezidobí od odročení jednání soudu za účelem
vyhlášení rozsudku do okamžiku vyhlášení rozsudku, aniž by byl žalobce o nových
argumentech informován a mohl se k nim vyjádřit. Uvedená vada řízení nemohla
být podle dovolatele odstraněna ani v řízení před odvolacím soudem, v jehož
rámci se dovolatel s předmětným vyjádřením seznámil. Dovolatel následně vznáší
řadu hmotněprávních otázek, které byly podle jeho názoru odvolacím soudem
nesprávně právně posouzeny. Uvedené otázky se zaměřují na odpovědnost rozhodce
za způsobenou škodu v souvislosti s vydáním rozhodčího nálezu, který je v
rozporu s hmotným právem a byl následně soudem zrušen. Má za to, že soud v
rámci řízení o odpovědnosti rozhodce může přezkoumávat správnost rozhodčího
nálezu jako otázku předběžnou, a dovozuje analogii s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu o odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou jeho klientovi
porušením ustanovení zákona o advokacii. V dovolání rekapituluje skutkový a
právní základ žaloby, shrnuje námitky uplatněné v rozhodčím řízení a v řízení
před soudem prvního stupně, zejména že rozhodce porušil svoji povinnost tím, že
neaplikoval normy použitelného hmotného práva a nepostupoval v souladu s
ustanoveními § 18 a § 19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Podle názoru
dovolatele není rozhodce z právního pohledu osobou „sui generis“, která má
nějaké výsadní postavení, a vztahují se na ni právní předpisy, které se
vztahují na kohokoli jiného. Dále vytýká vady postupu rozhodce v rozhodčím
řízení, opomenutí podstatných skutečností, zejména přezkoumání oprávněnosti
postupu správce konkursní podstaty. Pochybení rozhodce shledává v nepřerušení
rozhodčího řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v souvislosti s řízením
o vyloučení pozemku z konkursní podstaty a nezkoumání samotného důvodu pro jeho
zahrnutí správcem do konkursní podstaty. Postup rozhodce shledává účelovým a
svévolným, neboť rozhodl na základě pouhého odstoupení od kupní smlouvy ze
strany kupujícího, aniž by zkoumal právní vadu předmětného pozemku. Právní
závěry soudů obou stupňů označuje za nekonzistentní a vnitřně rozporné, neboť
směšují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a důvody, pro které by měl být
rozhodce odpovědný za vzniklou škodu. Tvrdí, že rozhodce měl při rozhodování
sporu vzít v úvahu právní předpisy na ochranu spotřebitele a dobré mravy, tedy
poskytnout slabší straně (žalobci) zvýšenou ochranu, což však neučinil a
rozhodl v rozporu s jednoznačným textem zákona a zjištěným skutkovým stavem. Uvádí, že společnost RADEX, s.r.o., je v úpadku, nemá žádný majetek, a není tak
schopna dovolateli smluvní pokutu vrátit. Je přesvědčen, že odpovědnost
rozhodce podle občanského zákoníku je zcela nezávislá na skutečnosti, zda je
rozhodčí nález následně soudem zrušen či nikoli.
Uzavírá, že nárok společnosti
RADEX, s.r.o., na smluvní pokutu vůbec nevznikl, neboť v době, kdy společnost
FISEP, s.r.o., od kupní smlouvy na předmětnou nemovitost odstoupila, smlouva
žádnou právní vadou netrpěla, a nároky třetích osob byly pouze hypotetické. Navíc ujednání o smluvní pokutě shledal Městský soud v Praze absolutně
neplatným podle § 39 obč. zák. Závěrem vytýká odvolacímu soudu, že nevyužil
ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a současně rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání označuje dovolatelem uplatněnou výtku procesní
vady za nedůvodnou. Ke vzneseným hmotněprávním otázkám žalovaný uvádí, že vydal
předmětný rozhodčí nález na základě důkazů, které sporné strany v průběhu
rozhodčího řízení navrhly a které měl v době vydání rozhodčího nálezu k
dispozici, a že rozhodl v souladu s platným právem. Souhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nelze sankcionovat rozhodce za jeho právní názor. Uvádí,
že výjimku z odpovědnosti rozhodce za porušení zákona tvoří tehdejší znění § 31
zákona o rozhodčím řízení, tj. případ, kdy rozhodčí nález je zrušen z důvodu,
pro který by v občanském soudním řízení bylo možné navrhnout obnovu řízení,
tedy důvod, který není na straně rozhodce, a nespočívá v jeho pochybení.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř, není však důvodné.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), se strany mohou
dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou určitých sporů, k
jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu má rozhodovat
jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.
Podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti; odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil.
V rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, Nejvyšší soud
konstatoval, že vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je
přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce,
a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem
zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum správnosti rozhodčího nálezu, tj.
správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v
rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost,
pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.
Ústavní soud se v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, přiklonil k
jurisdikční koncepci rozhodčího řízení jako nalézání práva postupem analogickým
a ekvivalentním soudnímu řízení a v souladu s platným právem. Jinými slovy
vyjádřeno, rozhodce je bezprostředně vázán platným právem a jeho povinností je
platné právo aplikovat. Neznamená to ovšem, že soudy mohou do rozhodčího řízení
libovolně zasahovat. Rozsah kontrolní funkce ze strany soudu musí být pečlivě
vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že v řízení před
rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly
setřeny výhody rozhodčího řízení (rychlost, hospodárnost), a tak i jeho
praktická využitelnost. Výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je taxativní
a neobsahuje důvod spočívající v rozporu s hmotným právem nebo s veřejným
pořádkem. Ústavní soud uzavřel, že otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů
soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro
zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního.
Zákonná možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem ve smyslu § 31 zákona o
rozhodčím řízení představuje pouze zpětnou kontrolu zaměřenou na řešení otázek,
zda byly splněny základní podmínky pro to, aby byl spor v rozhodčím řízení
projednán a autoritativně rozhodnut, a nikoli, jak je uvedeno výše, přezkum
věcné správnosti rozhodnutí. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem tak není
v rámci právního řádu chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako
přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci
soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti.
Otázkou zůstává, zda soud může v řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu
způsobenou rozhodčím nálezem, který byl následně soudem zrušen z důvodu
uvedeného v § 31 písm. f), resp. g) zákona o rozhodčím řízení, meritorně
přezkoumávat postup rozhodce, a tudíž zjišťovat porušení právní povinnosti, v
daném případě postup v rozporu s procesním právem a posouzení věci v rozporu s
hmotným právem, jako otázku předběžnou, pokud samotný zákon o rozhodčím řízení
s takovým důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu nepočítá.
Zákon o rozhodčím řízení jako „lex specialis“ upravující postavení rozhodců,
samotné rozhodčí řízení, rozhodčí rozhodnutí i okolnosti, vedoucí ke zrušení
rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, neupravuje
výslovně odpovědnost rozhodců. V této souvislosti přichází v úvahu pouze obecná
odpovědnost upravená v ustanovení § 420 obč. zák. K předpokladům této
odpovědnosti patří porušení určité právní povinnosti, tedy protiprávní úkon,
existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou
škodou, přičemž zavinění na straně škůdce se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč.
zák.).
S přihlédnutím k závěrům shora uvedeným má dovolací soud za to, že při
posouzení nároku na náhradu škody uplatněného proti rozhodci nelze zcela
vyloučit oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení.
Odpovědnost rozhodce však lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné
odpovědnosti podle § 420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní
jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně
vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení, např.
tehdy, jestliže nebyla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k
uplatnění jejích procesních práv nebo se procesním postupem rozhodce
(rozhodčího soudu) jedna ze stran dostala do nerovného postavení vůči druhé
straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23
Cdo 2570/2007).
V projednávaném případě byl rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v
ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3.
2012, tj. na základě závěru, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském
soudním řízení žádat o obnovu řízení. Lze ztotožnit se závěrem odvolacího
soudu, že za této situace se při rozhodování sporu stranami určený rozhodce
nedopustil protiprávního jednání, jež by vedlo ke vzniku tvrzené škody.
K námitce dovolatele směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení, vytýkající odvolacímu soudu, že nezohlednil sociální situaci žalobce a
okolnosti případu a neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., lze uvést, že
nepřiznání náhrady nákladů řízení podle shora uvedeného ustanovení přichází v
úvahu pouze ve výjimečných případech a z důvodů hodných zvláštního zřetele,
přičemž se zohledňují všechny okolnosti konkrétní věci. Je třeba přitom vzít na
zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také
uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů
oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Nesmí jít tudíž
o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Odvolací
soud odůvodnil svůj závěr tak, že nebyly tvrzeny takové majetkové, sociální či
osobní poměry žalobce, které by postup podle § 150 o. s. ř. odůvodňovaly.
Naopak nepřiznání nákladů řízení žalovanému, který řízení nevyvolal, nechal se
zastoupit advokátem a byl v řízení úspěšný, nepovažoval odvolací soud za
spravedlivé. Takovouto úvahu nelze považovat za principiálně chybnou. Odvolací
soud svůj postup řádně odůvodnil, a proto v něm nelze shledat prvky libovůle
vedoucí k nesprávnosti nákladového výroku. Dovolatelem citovaná judikatura
Ústavního soudu, která se týká případů zneužití práva na zastoupení advokátem
nebo zastupování veřejnoprávních korporací (státu, obcí) na daný případ
nedopadá. V této souvislosti lze naopak poukázat na nález ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3819/13, v němž Ústavní soud dovodil, že z článku 37 odst. 2 a 3
Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým
vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je
garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Prostřednictvím termínu
„účelně“ vynaložené náklady nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z
hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její
právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat
tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s
odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní
zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se
již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení
nákladů řízení.
Uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn,
proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle § 243d písm.
a) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k
výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se
skládají z odměny advokáta ve výši 48.820,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1,
§ 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za
jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty
podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 59.435,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu