25 Cdo 280/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Z. C., zastoupené JUDr. Ladislavem Lackem, advokátem, se sídlem Praha
1, Opletalova 1535/4, proti žalované Ch. B., zastoupené JUDr. Josefem
Podhorským, advokátem, se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, o náhradu škody
na zdraví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 173/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2012,
č. j. 23 Co 377/2012-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně, jež byla napadena agresivním beranem, který dírou v plotě vnikl ze
sousedního pozemku ve vlastnictví žalované na pozemek žalobkyně, a utrpěla
přitom závažná poranění, se domáhala na žalované odškodnění bolesti ve výši
488.640,- Kč, náhrady nákladů léčení ve výši 25.636,- Kč a náhrady nákladů na
vypracování znaleckého posudku ve výši 2.605,- Kč.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 31. 1 2012, č.j. 5 C 173/2009-132,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 272.561,- Kč s příslušenstvím, co
do částky 244.320,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná řádně nezajistila svůj pozemek u
domu v P. nad S., odkud v dopoledních hodinách dne 19. 9. 2007 utekl dírou v
plotě nebezpečný beran, jehož agresivita byla žalované známa, a napadl
žalobkyni. Žalovaná byla proto v trestním řízení uznána vinnou pro trestný čin
ublížení na zdraví (trestní rozsudek nabyl právní moci 17. 6. 2008, návrh
žalované na povolení obnovy řízení byl pravomocně zamítnut a zamítnuta byla
rovněž její ústavní stížnost). Při stanovení výše bolestného vyšel soud ze
znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., který bolestné hodnotil
v základní výměře 1018 body a bodové ohodnocení zvýšil podle § 6 odst. 1 písm.
b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) na dvojnásobek;
důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky soud
neshledal. Opodstatněným shledal nárok na náhradu nákladů vynaložených na
vypracování znaleckého posudku, jakož i nárok na náhradu nákladů léčení.
Konstatoval, že náklady na pobyt žalobkyně ve zdravotnických zařízeních
nehrazený z prostředků veřejného zdravotního pojištění byly s ohledem na
zdravotní stav žalobkyně po úrazu a její věk vynaloženy účelně.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č.j. 23
Co 377/2012-189, zamítl návrh žalované na přerušení odvolacího řízení, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud podle § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř. neshledal důvody pro přerušení řízení, které navrhovala žalovaná s
odůvodněním, že podala (další) návrh na obnovu trestního řízení vedeného pod
sp. zn. 3 T 30/2008. Konstatoval, že o návrhu žalované na obnovu řízení nebylo
dosud rozhodnuto, a proto je ve smyslu § 135 odst. o. s. ř. vázán pravomocným
rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že je dána odpovědnost
žalované za škodu vzniklou na zdraví žalobkyně, neboť žalovaná porušila obecnou
prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., stejně jako povinnost vlastníka
pozemku plynoucí z ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. Ztotožnil se rovněž se
závěrem soudu prvního stupně stran výše škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Důvody dovolání dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b)
a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí založeno na
neúplných a nesprávných skutkových zjištěních a že o stejném skutkovém základu
rozhodl odlišně než jiný senát téhož soudu pod č.j. 24 Co 274/2012. Namítá, že
nemůže být dána její odpovědnost za škodu způsobenou beranem, když berana nikdy
nevlastnila a o jeho umístění na svém pozemku nevěděla. Zabezpečení svého
pozemku proti případnému úniku zvířat považuje za dostatečné, poškozený plot,
kterým beran utekl na sousední pozemek, vystavěl vlastník sousedního pozemku, a
proto byl povinen udržovat jej v řádném stavu. Znaleckému posudku vytýká, že se
nezabýval zdravotním stavem poškozené před úrazem, domnívá se, že v rámci
bodového ohodnocení měl být zohledněn její vysoký věk, který nepochybně
ovlivnil délku a způsob léčení. Poukazuje na to, že žalovaná trpěla
osteoporózou, takže měla křehčí kosti a jejich zlomeniny se pomaleji hojí, za
což nemůže žalobkyně nést odpovědnost. Za nesprávnou označila odvolacím soudem
vyslovený závěr o vázanosti trestním rozhodnutím, zdůraznila, že soud v
občanskoprávním řízení je vázán pouze výrokem trestního soudu, nikoli jeho
odůvodněním a důkazy, které trestní soud provedl, a namítla, že není pravdou,
že by její jednání bylo trestním soudem „kvalifikováno v příčinné souvislosti s
těžkým zraněním“, neboť soud neshledal důvod k použití § 224 odst. 2 tr. zákona
a shledal její nedbalost nevědomou. Rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem i
rozhodovací praxí soudů spatřuje v závěru, že za škodu vzniklou v příčinné
souvislosti s jednáním žalované je třeba považovat rovněž náklady vynaložené
žalobkyní na pobyt ve zdravotnickém zařízení, jehož provoz není hrazen z
prostředků veřejného zdravotního pojištění. Dále zpochybňuje zjištění týkající
se úrazového děje, namítajíc, že „beran neútočí do výšky“. Nesouhlasí rovněž s
výši nákladů řízení, k jejichž náhradě byla zavázána, s tím, že k rozšíření
žaloby, a tudíž k navýšení peněžitého plnění, které je předmětem sporu, došlo v
rozporu s procesními předpisy, a že žalované neměla být s ohledem na výsledek
sporu uložena náhrada jeho nákladů v celém rozsahu. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu i
rozsudku soudu prvního stupně, a poté oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval
samostatným usnesením.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem,
rozhodoval o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o
nároku žalobkyně na bolestné ve výši 488.640,- Kč, nároku na náhradu nákladů
léčení ve výši 25.636,- Kč a nákladů na vypracování znaleckého posudku (2.605,-
Kč). Byť jsou tyto dílčí nároky odvozeny z téže události (škoda na zdraví),
mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je
proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že
byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na
náhradu nákladů léčení ve výši 25.636,- Kč a nákladů na vypracování znaleckého
posudku ve výši 2.605,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalované je v této části
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr
měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku
50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o
první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním
významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka však žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu shora
uvedeném ve svém dovolání nevymezuje. Pokud zpochybňuje zjištěný skutkový stav,
předkládajíc vlastní verzi skutkového stavu a namítajíc, že o výskytu berana na
svém pozemku nevěděla, že nebyl jejím vlastnictvím, že úrazový děj proběhl
jinak a že pozemek byl dostatečně zabezpečen, uplatňuje po obsahové stránce
dovolací důvod nesprávného zjištění skutkového stavu, k němuž se však při
zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Totéž platí i pro namítanou nevěrohodnost
znaleckého posudku a nesprávnost z něj učiněných skutkových zjištění.
Poukaz na usnesení č.j. 12 Co 274/2012-160 rovněž přípustnost dovolání
nezakládá. Jednak jde o usnesení zrušující (tj. reagující na konkrétní procesní
situaci nastalou v jiném řízení), tedy nikoli věcně odlišné. Jednak přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit pouhá existence
jiného, byť i odlišného rozhodnutí, nýbrž pouze námitka spočívající v tvrzení,
že konkrétní právní otázka je soudy rozhodována rozdílně a v dovoláním
napadeném rozhodnutí byla vyřešena nesprávně; takovou námitku však dovolání
neobsahuje.
Věk poškozené a jeho případný vliv na délku, způsob a složitost léčení nelze v
žádném případě vykládat k její tíži. Naopak, jak správně konstatoval odvolací
soud, je namístě zohlednit vyšší míru strádání spojeného s komplikovanou a
zdlouhavou léčbou poškozené, která utrpěla úraz ve věku 86 let. Příčinnou
souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody nelze vylučovat jen z
toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý
zdravotní stav poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990,
sp. zn. 1 Cz 59/90, uveřejněný pod č. 21/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto závěr odvolacího soudu, že osteoporóza žalobkyně nevylučuje
odpovědnost žalované, je v souladu s konstantní judikaturou, od níž nemá
dovolací soud důvod se odchylovat.
Soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že pravomocným rozsudkem
byla žalovaná uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1 tr. zákona, spočívajícího v tom, že řádně nezajistila svůj pozemek, v
důsledku čehož dne 19. 9. 2007 dírou v plotě utekl na pozemku chovaný beran na
sousední pozemek, kde napadl žalobkyni, jíž způsobil těžká zranění (v rozsudku
blíže specifikovaná), která žalobkyni dlouhodobě podstatně omezovala v obvyklém
způsobu života, minimálně v době od 19. 9. 2007 do 11. 1. 2008, tedy jinému z
nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví. Jestliže na základě tohoto
skutkového zjištění dovodil odvolací soud, že je vázán rozsudkem trestního
soudu v tom smyslu, že žalovaná se dopustila zaviněného protiprávního jednání a
v příčinné souvislosti s ním vznikla žalobkyni škoda na zdraví, pak tento závěr
je v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 135 odst. 1 o. s.
ř. (srov. např. č. 22/1979 s. 194 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jsou-li ve výrokové části trestního rozsudku popsána konkrétní zranění, která
poškozený v příčinné souvislosti s jednáním odsouzeného utrpěl, je pro následné
občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal
a jaká újma na zdraví byla v příčinné souvislosti s tímto skutkem poškozenému
způsobena, včetně závěru, že šlo o protiprávní jednání zaviněné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004). Okolnost, zda
byl skutek kvalifikován podle § 224 odst. 1 nebo 2 tr. zákona a zda byla
žalovaná shledána vinnou z trestného činu spáchaného ve formě nedbalosti
nevědomé, není pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu relevantní.
Námitka, že nebylo v moci žalované (dovolatelky) zajistit oplocení jejího
pozemku, neboť nebyla vlastníkem poškozeného plotu, skrze který beran vnikl na
pozemek žalobkyně, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Povinnost vlastníka
pozemku zabránit vnikání chovaných zvířat na sousední pozemek plyne z
ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák., přičemž volba přiměřených opatření je na
vlastníkovi pozemku, na němž jsou zvířata chována (srov. např. Zprávu o
zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv z 23. 6. 1987, Cpj
203/86, publikovanou pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 19
Co 2071/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, s. 297, č. 9/1999).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani
dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu
vytýkat, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (v daném případě měla vada řízení spočívat jednak v
připuštění změny žaloby, a jednak v neprovedení dalších důkazů k prokázání
zdravotního stavu poškozené před úrazem). Nicméně lze podotknout, že soud
prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, dostatečně
objasnil, proč považuje provedené dokazování za dostatečné pro zjištění
okolností rozhodných pro stanovení výše bolestného, stejně tak odvolací soud
srozumitelně vyložil, proč pokládal za splněné zákonné podmínky pro změnu
žaloby v průběhu řízení.
Pokud dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s uloženou povinností k náhradě nákladů
řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
v dovolacím řízení nevznikly náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti
žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu