25 Cdo 2800/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) J. H., b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému U.
„P. T.“, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. (P. z. u, s.
a.), zastoupeného Č. k. p., o zaplacení 3.684.021,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 116/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 10.
2006, č.j. 15 Co 166/2006-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali na žalovaném náhrady škody, která jim vznikla v
souvislosti s dopravní nehodou, při níž dne 21. 9. 1999 žalobce a) jako
cyklista narazil do stojícího nákladního automobilu provozovaného žalovaným a
utrpěl vážné poškození zdraví, žalobkyně b) pak utrpěla škodu tím, že musela
vynakládat zvýšené náklady na výpomoc v domácnosti.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 6 C 116/2001-230,
žalobu na zaplacení částky 3.557.871,- Kč žalobci a) a 116.550,- Kč žalobkyni
b) zamítl, zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně b) na zaplacení další
částky 9.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
zjistil, že dne 21. 9. 1999 po 14. hodině došlo na silnici I/3 v T. k dopravní
nehodě způsobené tím, že žalobce při jízdě na kole pod vlivem zhoršených
povětrnostních podmínek (vítr, déšť) si stáhl čepici přes oči, sklonil hlavu a
v tomto „bezhlavém“ stylu jízdy narazil do zadní části stojícího nákladního
vozidla (kamionu) žalovaného, jehož řidič zastavil, aby se zeptal na cestu.
Rozhodnutím P. ČR byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 2 a § 11 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., jenž spočíval v tom, že žalobce se plně nevěnoval
řízení jízdního kola, narazil do stojícího nákladního vozidla a způsobil si
těžké zranění s trvalými následky. Soud prvního stupně poukázal na svou
vázanost uvedeným rozhodnutím o přestupku dle § 135 odst. 1 o.s.ř. a dovodil,
že řidič kamionu neporušil žádnou povinnost, že škoda sice byla vyvolána
zvláštní povahou provozu nákladního automobilu ve smyslu § 427 obč. zák., že
však nebyla způsobena okolností mající původ v provozu tohoto automobilu dle §
428 obč. zák., že výlučnou příčinou nehody byl způsob jízdy žalobce, a že
žalovaný proto za škodu vzniklou žalobcům neodpovídá.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č.j. 15 Co 166/2006-295, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a námitky vznášené žalobci
neshledal opodstatněnými.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu
prvního stupně) vytýkají nesprávný výklad a aplikaci § 135 o. s. ř. a § 428 a
§ 441 obč. zák. Konkrétně žalobci namítají, že vázanost soudu rozhodnutím o
přestupku dle § 135 odst. 1 o. s. ř. znamená pouze, že se žalobce dopustil
přestupku, nikoli však, že se přestupku nedopustil také druhý účastník
silničního provozu a že je žalobce za vzniklou škodu odpovědný výlučně sám. V
daném případě po nedostatečném vyšetřování na místě bez účasti zraněného
žalobce uzavřely orgány policie nehodu v neprospěch žalobce. V řízení o náhradu
škody se tedy soud měl zabývat otázkou zproštění se odpovědnosti žalovaným a
spoluzaviněním poškozeného žalobce. Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů
konstatovaly, že se žalovaný odpovědnosti zprostil, aniž by splnění této
podmínky zkoumaly. Podle jejich názoru způsob jízdy či jiné chování poškozeného
nemůže být důvodem úplného zproštění provozovatele. Tím může být jen vynaložení
veškerého úsilí, které lze na provozovateli požadovat, přičemž důkazní břemeno
leží na něm. Dovolatelé poukazují na „Rozhodnutí R 3/84“ v němž se uvádí, že
je-li protiprávní úkon poškozeného jen jednou z příčin škody vyvolané zvláštní
povahou provozu a bylo-li třeba hledat další příčinu na straně provozovatele,
potom může poškozený nést škodu jen poměrně. Dovolatelé jsou rovněž
přesvědčeni, že pokud řidič zastavil za snížené viditelnosti vozidlo bez vážné
příčiny za (byť mírnou) zatáčkou, pravděpodobně v připojovacím pruhu či na jeho
hranici, na frekventovaném místě, pak nejen že nevynaložil veškeré úsilí k
zabránění nehody, ale naopak vytvořil podmínky pro vznik nehody. Dovolatelé
nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že žalovaný (správně řidič) neporušil
žádnou povinnost. Mají za to, že nešlo o zastavení ve smyslu § 2 odst. 3
(správně § 2 bodu 33) vyhlášky č. 99/1989 Sb., jehož důvodem je neprodlené
nastoupení či vystoupení osob nebo naložení či složení nákladu, nýbrž že šlo
spíše o nouzové stání ve smyslu § 24 odst. 3 cit. vyhlášky, při němž byl řidič
povinen užít výstražného trojúhelníku, jestliže vozidlo tvořilo překážku
silničního provozu. Jelikož znalec ing. D. uvedl, že nákladní automobil
zasahoval cca 2,2 m do jízdního pruhu, šlo o překážku silničního provozu. Znalec rovněž uvedl, že užití trojúhelníku by zřejmě zabránilo nárazu cyklisty
do kamionu, nebo by alespoň nedošlo k tak fatálním následkům. Řidič kamionu tak
dle dovolatelů neučinil vše, co mohl, aby nehodě zabránil. Dovolatelé
uzavírají, že se žalovaný nemohl odpovědnosti za škodu zcela zprostit a že za
těchto okolností nepřichází v úvahu aplikace § 441 obč. zák. (věty za
středníkem) o výlučném zavinění žalobce. Proto měly soudy rozhodnout ve smyslu
§ 441 obč. zák. (věty před středníkem), jakou měrou ponese poškozený škodu,
která byla způsobena také jeho zaviněním.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen prvý
ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle
§ 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro řešení obdobných případů).
Dovolatelé odvolacímu soudu, případně též soudu prvního stupně, vytýkají, že
nesprávně posoudily odpovědnost žalovaného za škodu a spoluzavinění žalobce,
jakož i vázanost soudu rozhodnutím o přestupku.
Pokud dovolatelé zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu, předkládajíce
na základě vlastního hodnocení důkazů svou verzi průběhu dopravní nehody
(například, zda kamion stál v připojovacím pruhu), uplatňují tak skutkové
námitky uplatnitelné pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., jejž však lze užít pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových
závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992,
sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné s ustanovením § 135 odst. 1 o.
s. ř. a jeho výkladem zastávaným ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 22), neboť respektuje tam
vyslovený právní názor, že pokud okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku
škody se kromě pachatele přestupku mohla podílet svým jednáním i další osoba,
není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o
vině pachatele přestupku podle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán, že pravomocné
postižení určité osoby pro přestupek nepřináší automaticky závěr, že škoda byla
způsobena výlučně jejím zaviněním (§ 441 věta za středníkem obč. zák.), a
nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, nakolik se na vzniku škody podílelo i
jednání další osoby. Soudy obou stupňů z uvedeného právního názoru vycházely a
otázkou, zda se na způsobení dopravní nehody podílely i jiné okolnosti, se
zabývaly. Stejně tak nelze napadené rozhodnutí považovat za rozporné s právním
názorem vyjádřeným v „R 3/84“ (tj. hodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, pod poř. č. 3), v němž se
vskutku uvádí, že je-li zaviněný protiprávní úkon poškozeného jen jednou z
příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a bylo-li
třeba hledat další příčinu na straně provozovatele, potom nese poškozený škodu
jen poměrně; současně je však tamtéž uvedeno, že bylo-li zavinění poškozeného
výlučnou příčinou škody vyvolané zvláštní povahou provozu dopravního
prostředku, provozovatel se zcela zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu
nese sám poškozený. Z těchto závěrů vychází i současná soudní praxe (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1127/2007,
nebo ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 482/2008). V daném případě pak
dovolatelé nesouhlasí právě se skutkovým závěrem, že výlučnou příčinou škody
byl způsob jízdy žalobce a nijak se na ní nepodílely okolnosti mající původ v
provozu žalovaným provozovaného motorového vozidla, včetně jednání jeho řidiče.
Pokud soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily právě takový
skutkový závěr (který nepodléhá dovolacímu přezkumu), úvahy o vynaložení
veškerého úsilí k zabránění škody ze strany provozovatele zde nemají místo.
Lexikální i normativní rozlišení pojmů „zastavení“ a „stání“ je natolik
zřetelné, že zásadní právní význam nelze přiznat ani dovolateli zpochybňovanému
právnímu závěru, že situace, kdy řidič zastaví vozidlo, aby se zeptal na cestu,
je obdobná zastavení ve smyslu § 2 bodu 33 vyhlášky č. 99/1989 Sb., tj. uvedení
vozidla do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo
vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení
nákladu; nejde tedy o nouzové stání (tj. přerušení jízdy pro závadu na vozidle
nebo nákladu, v důsledku dopravní nehody, pro náhlou nevolnost apod.), při němž
je řidič, vytvoří-li tak překážku silničního provozu, povinen užít výstražného
trojúhelníku (§ 24 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb.).
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za
zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů právo a žalovanému ani
vedlejšímu účastníkovi náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr.
Robert Waltr, v. r.
předseda senátu