25 Cdo 2813/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka, v právní
věci žalobkyně K. P., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 78/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2006, č. j. 19 Co
407/2005-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2006, č. j. 19 Co
407/2005-111, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. dubna
2005, č. j. 12 C 78/2004-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí
nad Orlicí k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí, mezitímním rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j.
12 C 78/2004-79, rozhodl, že základ nároku žalující společnosti vůči žalované
je opodstatněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným
rozsudkem. Žalobkyně se domáhala na státu náhrady škody spočívající v ušlém
zisku, penále zaplaceném odběrateli, penále zaplaceném dodavatelům, penále
zaplaceném státním orgánům, škodě na zboží, nákladech soudního řízení a
vyplaceném odstupném zaměstnancům. Soud vyšel ze zjištění, že soudní
vykonavatel Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 2. 3. 2001 v rámci nařízeného
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné K. P., a. s. ve prospěch
oprávněné P., a. s., vnikl násilím do skladů, jež si žalobkyně pronajala. Tento
postup shledal soud prvního stupně nesprávným, neboť vykonavatel vstoupil do
uvedených prostor, zabavené věci pojal do soupisu a odvezl je, i když mu nebyly
nájemcem (žalobkyní) odevzdány, čímž porušil ust. § 50 odst. 1, § 55 odst. 1
vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a § 21 odst.
1 a § 27 odst. 1 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1360/95 – OOD, kterou
se vydává Řád pro soudní vykonavatele. Soud konstatoval, že do prostor, ke
kterým svědčí právo užívání třetí osobě odlišné od povinného, si osoba
provádějící výkon rozhodnutí sama nemůže zjednat přístup, i kdyby tam věci
povinného skutečně byly. Žalobkyně navíc uspěla s tzv. vylučovací žalobou a
všechny movité věci, které soudní vykonavatel dne 2. 3. 2001 sepsal s
odůvodněním, že se jednalo o majetek ve vlastnictví žalobkyně, byly z
vykonávacího řízení vyloučeny. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným
úředním postupem vykonavatele vznikla žalobkyni škoda, za kterou stát odpovídá
podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to nejen z důvodu
odnětí zboží, které nemohla zpeněžit, ale i z dalších důvodů uplatněných v
žalobě. Výší uplatněné škody se soud vzhledem k vydání mezitímního rozsudku
nezabýval.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 9. 5. 2006,
č. j. 19 Co 407/2005-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni v souvislosti s
nesprávným úředním postupem soudního vykonavatele, jenž je v rozporu rovněž s
ust. § 326 odst. 2 o. s. ř., vznikla škoda, za kterou stát nese odpovědnost,
protože byla způsobena za podmínek stanovených v zák. č. 82/1998 Sb. Námitku
žalované, že nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, odvolací
soud neshledal důvodnou, neboť soud prvního stupně zjistil všechny předpoklady
pro jeho vydání s tím, že škoda nevznikla v důsledku několika skutků a nejedná
se tedy o samostatné nároky.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodů podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání
mezitímního rozsudku, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody
sestávající z několika dílčích nároků, které jsou skutkově samostatnými nároky,
u nichž jsou rozdílné podmínky pro vznik odpovědnosti. Dovolatelka by tak v
dalším řízení již nemohla namítat např. neexistenci příčinné souvislosti,
zavinění žalobkyně, porušení prevenční povinnosti žalobkyně u konkrétního
dílčího nároku na náhradu škody. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002. Dále odvolacímu soudu
vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých skutkových
zjištění dovodil porušení úředního postupu soudního vykonavatele a jaké
ustanovení konkrétního právního předpisu bylo porušeno, přičemž poukazuje i na
rozpory mezi některými svědeckými výpověďmi. Ze všech důkazů, dle názoru
dovolatelky, vyplývá, že soudní vykonavatel předložil správci areálu úřední
dokument, ze kterého totožnost povinné v exekuci jasně vyplývala, a i přesto
bylo vykonavateli správcem potvrzeno, že sklad je v pronájmu povinné. Takovéto
jednání třetí osoby pak nelze přičítat k tíži státu. Dovozuje, že soudní
vykonavatel postupoval s potřebnou péčí a dostatečně si ověřil, že se jedná o
místo, kde má povinná své prostory, v nichž vykonává činnost, přičemž v tomto
smyslu nebylo rozhodující, jaký má právní vztah k předmětným nemovitostem.
Informaci, že povinná má sklad v těchto nemovitostech, poskytla vykonavateli
sama oprávněná, což nelze považovat ze nepodstatnou okolnost. Povaha a smysl
výkonu rozhodnutí přitom neumožňuje provádět obsáhlé dokazování, což bylo v
této věci umocněno tím, že na majetek povinné byl prohlášen konkurs. Právní
názor, že vykonavatel neporušil žádnou právní povinnost, byl navíc vysloven i v
usnesení o přezkumu postupu soudního vykonavatele v řízení vedeném u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod. sp. zn. 11 E 2325/2000. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto,
jelikož žalovaná brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, což není přípustné,
a podmínky pro vydání mezitímního rozsudku byly splněny, neboť náhrada škody se
nesestává z dílčích nároků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro
posouzení úředního postupu vykonavatele při provádění soupisu movitých věcí v
rámci výkonu rozhodnutí, což je otázka zásadního právního významu ve smyslu §
237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a je zčásti i důvodné.
Podle § 13 odst. 1 věty první zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
(dále jen zákon), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Podle § 2 zákona se odpovědnosti podle tohoto zákona nelze zprostit.
Ustanovení § 13 tohoto zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu
na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního
postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu vyplývá, že podle konkrétních
okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí orgánu
veřejné správy, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel
předepsaných právními normami pro počínání orgánu veřejné správy nebo k
porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Protože v daném případě soudní vykonavatel provedl soupis movitých věcí dne 2.
3. 2001, je třeba správnost jeho postupu posuzovat z hlediska předpisů v tehdy
účinném znění, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle
vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen
„JŘ“), a podle instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 1360/95-OOD, kterou
se vydává Řád pro soudní vykonavatele (dále jen „ŘSV“).
Podle § 325a o. s. ř. vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo
provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu
(sídla, místa podnikání) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo
jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek; za tím účelem
je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup,
popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít.
Podle § 325b odst. 1 a 2 o. s. ř. povinný umožní tomu, kdo provádí výkon
rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci umístěny. Každý, v
jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své
místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl
prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten,
kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného
přístup.
Podle § 326 odst. 1 o. s. ř. soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného
nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by
mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí
postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu
rozhodnutí. Sepsány budou především věci, které povinný může nejspíše postrádat
a které se nejsnáze prodají; věci, které se rychle kazí, budou sepsány, jen
není-li tu dostatek jiných věcí a lze-li zajistit jejich rychlý prodej. Sepsány
nemohou být movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti. Podle § 326
odst. 2 o. s. ř. soud sepíše i věci povinného, které má u sebe někdo jiný,
avšak jen tehdy, jestliže mu takové věci budou současně odevzdány.
Podle § 50 odst. 1 JŘ sepsány mohou být movité věci, které jsou v bytě, sídle,
místě podnikání nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, jakož i
věci povinného, které má u sebe někdo jiný, jestliže byly současně vykonavateli
odevzdány. Vykonavatel nesepíše věci, o nichž je nepochybné, že na místo
soupisu byly přineseny těmi, kdo jsou tam pouze na návštěvě. Sepsány nemohou
být movité věci, které tvoří příslušenství nemovitosti.
Podle § 55 odst. 1 JŘ a čl. 27 odst. 1 ŘSV jsou-li věci povinného u někoho
jiného a ten není ochoten je vydat, nesmí vykonavatel takové věci pojmout do
soupisu.
Předpisy upravující průběh výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí počítají
tedy s tím, že do soupisu budou zahrnuty věci povinného nacházející se v jeho
sídle, místě podnikání nebo na jiném místě. Jde-li o věci v pronajatém
skladišti, je vykonavatel oprávněn zjednat si do těchto prostor povinného
přístup, a sepsat lze i věci umístěné u někoho jiného, jsou-li vykonavateli
odevzdány. V každém případě však platí, že jde o věci povinného.
Soudy obou stupňů v projednávané věci dospěly ke shodnému (dovolatelkou
nezpochybněnému) skutkovému zjištění, že soudní vykonavatel si dostatečně
neověřil existenci podmínek pro provedení soupisu movitých věcí povinné, za
použití násilí vnikl do nebytových prostor pronajatých žalobkyni (nikoli
povinné) a zde nacházející se věci žalobkyně pojal do soupisu a odvezl. V
posuzovaném případě se tedy jednalo o soudním vykonavatelem sepsané a odvezené
věci žalobkyně z prostor jí pronajatých, zatímco povinné nesvědčil žádný právní
důvod k užívání těchto nebytových prostor, neužívala je a nebyla ani vlastníkem
zabavených movitých věcí. Soudy obou stupňů tedy dospěly ke správnému právnímu
názoru, že se vykonavatel soudu v projednávané věci dopustil nesprávného
úředního postupu, jenž je objektivně v rozporu s právním předpisem.
Přestože z pohledu dovoláním uplatněných námitek týkajících se otázky
nesprávného úředního postupu byl rozsudek odvolacího soudu shledán správným,
musel dovolací soud, a to i z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)
přihlédnout k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř).
Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o
základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z
uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku,
nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního
návrhu (srov. rozsudek publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1851/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č.
C 2073). V řízení o nároku na náhradu škody podle § 18 zák. č. 82/1998 Sb.
základ věci zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti uvedených v tomto
zákoně kromě výše škody; mezitímní rozsudek lze tedy vydat, je-li vyřešeno, že
došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že vznikla škoda (majetková újma) a že
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem konkrétní majetkové újmy je vztah
příčiny a následku (příčinná souvislost). Vydání mezitímního rozsudku je dále
podmíněno tím, že se soud vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění
poškozeného (§ 441 obč. zák.) či jiných osob a tím, zda nárok případně není
promlčen (byla-li námitka promlčení vznesena) nebo nezanikl.
Odvolací soud v dané věci považoval z hlediska odpovědnosti státu podle zák. č.
82/1998 Sb. za splněnou především podmínku nesprávného úředního postupu a
potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo vyřešeno, zda jsou
splněny další předpoklady této odpovědnosti, tj. že žalobkyni vznikla konkrétní
majetková újma, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem orgánu státu.
Pokud je v řízení uplatněn nárok na náhradu škody, sestávající z několika
dílčích nároků, jež mají samostatný skutkový základ, podmínkou pro vydání
mezitímního rozsudku v takovém případě je, aby splnění všech předpokladů
odpovědnosti státu za škodu bylo zjištěno ve vztahu ke každému jednotlivému
nároku, byť jsou uplatněny v jednom řízení; v opačném případě nelze o žalobě
jako celku ani formou mezitímního rozsudku rozhodnout.
Skutkově samostatnými nároky na náhradu škody jsou takové nároky, jejichž
existence je navzájem natolik nezávislá, že každý z nich může poškozenému
vzniknout samostatně bez ohledu na vznik nároků ostatních, neboť předpoklady
jejich vzniku (zejména příčinná souvislost mezi skutkem a škodou) jsou ve
srovnání s ostatními nároky odchylné, mohou se i odchylně naplňovat a nemusí
ani být uplatněny najednou. Jestliže žalobce v projednávané věci uplatnil nárok
na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, penále zaplaceném odběrateli,
dodavatelům i státním orgánům, ve škodě na zboží, nákladech soudního řízení a
vyplaceném odstupném zaměstnancům, jedná se o skutkově samostatné nároky na
náhradu škody.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud nedostatečně posoudil podmínky pro vydání
mezitímního rozsudku a potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně za
situace, kdy podmínky pro jeho vydání nebyly dány.
Takový postup vzhledem k ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. představuje vadu,
která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je
závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu