25 Cdo 2819/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně L. O., zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem
v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO 42196451, zastoupenému Mgr. Jakubem
Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, za účasti České
podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 665/23, IČO 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o
240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
19 C 5/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2011, č. j. 69 Co 205/2010-407, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.620,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 19 C 5/2009-313, ve
spojení s usneseními ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 C 5/2009-323, 13. 4. 2010, č.
j. 19 C 5/2009-329, a 10. 9. 2010, č. j. 19 C 5/2009-375, uložil žalovanému
státnímu podniku [původně žalovaný 1)] povinnost zaplatit žalobkyni 240.000,-
Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení části příslušenství a v celém
rozsahu žalobu vůči původnímu žalovanému 2) – Olomouckému kraji, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze
skutkových zjištění, že vlastníkem lesního pozemku p. č., k. ú. Hrubá Voda
(dále též jen „pozemek“), je Česká republika a právo hospodařit na něm má
žalovaný. Pozemek je od roku 2001 součástí přírodní rezervace Hrubovodské sutě
a vede jím cyklotrasa č. 6108, která byla zřízena z iniciativy Okresního úřadu
Olomouc. Dne 1. 7. 2007 kolem 16:30 hod. tuto cyklotrasu projížděla na kole
nezletilá L. D. (dcera žalobkyně, dále též jen „poškozená“), spadla na ni část
přelomeného buku a usmrtila ji. V trestním řízení byla věc odložena, bylo však
zjištěno, že v předmětném místě se na svahu nacházelo více buků napadených
hnilobnou chorobou, nicméně pád stromu nebyl způsoben porušením pracovních nebo
technologických postupů při pracích na lesním majetku, případně zanedbáním
požadavků bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo kombinací některých
těchto skutečností. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba vůči správci
lesa je důvodná, neboť prevenční povinnost, kterou ukládá zákon v § 415 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), každému ve vztahu
ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost
užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému,
tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či
snižující možnost vzniku škody na zdraví, majetku a jiných hodnotách, a pokud
již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Přestože se jedná o lesní
pozemek, který je součástí přírodní rezervace, neznamená to, že jde o tzv. bezzásahové území, jak žalovaný tvrdil. Z omezení obsažených v § 38 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „zákon o ochraně
přírody a krajiny“), a nařízení Okresního úřadu v Olomouci ze dne 15. 3. 2001,
nevyplývá, že by žalovaný nebyl oprávněn na území přírodní rezervace provádět
jakýkoliv zásah, byť si k němu musí nejprve vyžádat souhlas příslušného orgánu
ochrany přírody. Žalovaný však do roku 2009 o souhlas nepožádal, neprováděl
pozvolnou těžbu stromů a jejich obnovu, nekontroloval zdravotní stav stromů,
čímž zapříčinil jejich onemocnění parazitní dřevokaznou houbou – troudnatcem
kopytovitým (fomes fomentarius) a zasažení hnilobou, které neodvratně ústí do
spontánní destrukce napadeného stromu rozlomením koruny nebo zlomením kmenové
části jako v tomto případě. Nákaza desítek stromů v daném místě, včetně
samotného spadlého buku, byla patrná pouhým okem bez provádění sond, neboť na
kmeni stromu se nacházely typické plodnice. V řízení nebylo prokázáno, že by
vyvrácení stromu bylo způsobeno nepředvídatelnými okolnostmi, např. silným
větrem, srážkami, naopak hydrometeorologický ústav sdělil, že v daný okamžik
bylo v lokalitě jasno, slunečno, bezvětří. Tím, že žalovaný trpěl závadný stav
porostu a neprováděl žádná opatření k tomu, aby ke škodě nedošlo, porušil
právní povinnost podle § 415 obč. zák. a odpovídá za škodu způsobenou usmrcením
nezletilé cyklistky podle § 420 obč. zák.
Soud nepřisvědčil námitce žalovaného,
že vstup do lesa je pouze na vlastní nebezpečí; spadl-li totiž strom na
cyklistku jedoucí po cestě vedoucí lesním pozemkem, tedy v místě, kde se
zvýšený pohyb osob musí předpokládat, měl žalovaný tomuto místu věnovat větší
pozornost. Soud proto žalobkyni přiznal nárok na jednorázové odškodnění podle §
444 odst. 3 písm. c) obč. zák.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j.
69 Co 205/2010-407, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni 240.000,- Kč s příslušenstvím od 22. 1. 2009 do
zaplacení a povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek, změnil jej
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další úrok z prodlení za období
od 4. 9. 2008 do 21. 1. 2009, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování
důkazů v odvolacím řízení upřesnil, že pozemek byl určen k ponechání bez zásahu
a nebyly zjištěny žádné výstražné tabule, které by upozorňovaly na nebezpečí
pádu stromu před a za místem smrtelného úrazu. Žalovaný s návrhem vedení
cyklistických tras souhlasil, pouze zřizovatele upozornil, že je třeba mít na
zřeteli bezpečnost cyklistů na lesních cestách s ohledem na nekvalitní povrch
cest a provoz lesních mechanismů, a že je třeba počítat s možností úrazu
náhodně padajícími větvemi, kmeny stromů, např. za větrného počasí. Odvolací
soud dále zdůraznil, že na kmeni předmětného buku byly registrovány plodnice
dřevokazné houby – troudnatce kopytovitého a hniloba v dutině kmene. Ztotožnil
se proto s právním posouzením věci soudem prvního stupně a s jeho závěrem, že
žalovaný nedostál povinnosti plynoucí z § 415 obč. zák. zachovat takový stupeň
opatrnosti, který lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně
požadovat; neučinil taková opatření, aby vyloučil či alespoň minimalizoval
možnost vzniku škody na zdraví, majetku a jiných hodnotách, třebaže tato
opatření na něm bylo možno spravedlivě požadovat při zachování běžné míry
opatrnosti (bedlivosti). Žalovanému jako subjektu hospodařícímu na lesních
pozemcích při alespoň občasných prohlídkách lesního porostu mohlo a mělo být
známo, že v dané lokalitě bezprostředně hrozí pád více stromů. Odvolací soud
odmítl obranu žalovaného poukazem na dodržení principů uvedených v § 38 zákona
o ochraně přírody a krajiny, a to s ohledem na význam ohroženého zájmu, tedy
život osob pohybujících se v daném území, a skutečnost, že územím vedla značená
cyklotrasa, kde lze předpokládat zvýšený pohyb osob. Třebaže se jednalo o tzv.
bezzásahové území, žalovaný mohl a měl požádat orgán ochrany přírody a krajiny
o provedení těžby vybraných stromů nebo jasným a srozumitelným způsobem
upozornit na rizika průjezdu přes danou lokalitu, vykácení lesa nebylo jedinou
možností plnění prevenční povinnosti. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu
prvního stupně, že na straně poškozené nelze dovozovat spoluzavinění podle §
441 obč. zák., neboť do lesa vstoupila po značené cyklotrase v době, kdy nebylo
možno očekávat vyvrácení stromu v důsledku počasí. Ustanovení § 19 odst. 1
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále též jen „lesní zákon“) o právu vstupovat
do lesa na vlastní nebezpečí nevylučuje odpovědnost vlastníka (správce) lesa za
škodu v případě, že ke škodě došlo v příčinné souvislosti s jeho protiprávním
jednáním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu dovolatel pokládá 1) míru,
předpoklady a podmínky existence spravedlivého požadavku generální prevence
individuálního právního subjektu, 2) zohlednění plnění povinností podle
zvláštních právních předpisů při posuzování míry spravedlivého požadavku na
dodržování generální prevence, 3) rozsah a meze odpovědnosti za škodu ve vztahu
k § 19 lesního zákona, 4) vzájemný vztah ustanovení zvláštních právních
předpisů (lesní zákon a zákon o ochraně přírody a krajiny) a ustanovení § 415 a
420 obč. zák. Dovolatel opakuje argumentaci uvedenou v odvolacím řízení a
zejména vytýká soudům příliš absolutní posuzování prevenční povinnosti bez
dostatečného zohlednění skutečností a okolností typických pro danou věc,
přestože z dokazování vyplynula specifika zbavující žalovaného odpovědnosti za
škodu. Soudy mu uložily povinnost k náhradě škody, přestože trestní řízení bylo
odloženo, aniž bylo shledáno porušení či zanedbání zákonné či smluvní
povinnosti; soudy nezohlednily ani zvláštní povahu prostředí, v němž došlo k
události, tedy to, že se pozemek nachází v přírodní rezervaci zřízené k ochraně
přirozených a přírodě blízkých lesních ekosystémů a s cílem umožnit jejich
trvalou existenci a vývoj. V rezervaci jsou možné těžební a pěstební zásahy nad
rámec schváleného lesního hospodářského plánu pouze se souhlasem příslušného
orgánu ochrany přírody, staré porosty mají být z větší části ponechávány bez
zásahu. Hospodaření dovolatele je v souladu s principy ochrany území podle
zákona o ochraně přírody a krajiny, nebylo mu prokázáno porušení právní
povinnosti, tudíž nelze dovozovat ani příčinnou souvislost mezi porušením a
škodou, přičemž řádné plnění zákonných povinností nemůže být přičítáno
dovolateli k tíži, když zákon o ochraně přírody a krajiny a občanský zákoník
mají stejnou právní sílu. Dále vytýká soudům, že nebylo prokázáno, že by
onemocnění stromu a jeho následný pád byl způsoben zanedbáním jakýchkoli
kontrolních povinností dovolatele. Tvrdí, že symptomy hniloby nemusí být ve
všech případech vizuálně zjistitelné, proto bez sondáže a důkladného rozboru
ani zkušený odborník pouhým okem nerozpozná stav stromu bez velké odchylky. Pokud by měl dovolatel naplnit prevenční povinnost v rozsahu vyžadovaném soudy,
musel by přistoupit k opatřením, tedy buď k odborné technologické kontrole
hypoteticky rizikových stromů nebo vykácení pásů lesního porostu podél lesních
cest a pěšin, jejichž realizaci považuje za absurdní a objektivně nemožnou. Tyto požadavky na něj kladené v tomto konkrétním případě ve vztahu k jeho
tvrzené povinnosti generální prevence se mu jeví jako nespravedlivé.
Dovolatel
s odkazem na § 19 lesního zákona, který upravuje právo vstupovat do lesa na
vlastní nebezpečí, a § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle nějž má
každý právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví státu, dovozuje, že je
výhradně na osobách do lesa vstupujících zvážit možná nebezpečí pohybu po
lesních pozemcích, zvláště pak v případě přírodní rezervace musí návštěvníci
brát zřetel na to, že vstupují na území, kde je prioritní ochrana přírodních
procesů. Zdůrazňuje, že poškozená nebyla ke vstupu do lesa nucena či vybízena,
jednalo se o její svobodnou vůli, případně osob ji doprovázejících. Dovolatel
popírá, že by zřídil či vyznačil nebo souhlasil s vyznačením cyklistické nebo
turistické stezky v místech, kde došlo k usmrcení poškozené, naopak upozornil
na ohrožení bezpečnosti cyklistů na lesních cestách a další realizaci tras
podmínil předchozím projednáním s lesní správou ve Šternberku, což lze označit
za jednoznačně preventivní jednání dovolatele. Provedené značení tak nemůže mít
vůči dovolateli žádné právní účinky a k odpovědnosti by měl být volán ten, kdo
trasu na pozemku zřídil, jehož však žalobkyně nežalovala. Dovolatel se domnívá,
že mu nelze vytýkat neplnění povinnosti generální prevence podle § 415 obč. zák., když plnil povinnosti uložené mu zvláštním zákonem, tedy zákonem na
ochranu přírody a krajiny. Aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy,
není-li konkrétní právní úprava, pokud však byl postup stanovený zvláštní
právní normou dodržen, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena. Tvrdí, že ze
skutkových zjištění vyplývá, že ke škodě došlo v souvislosti s typickou povahou
lesa a jeho přírodního prostředí, za což by dovolatel neměl odpovídat, proto
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že z něj nelze zjistit,
kdy a kde byla otázka zásadního právního významu řešena nejednoznačně a
nejednotně. Dovolatel pouze opakuje svoji obranu, se kterou neuspěl v jiných
čtyřech soudních sporech se shodným skutkovým základem. Podle žalobkyně soudy
věc správně posoudily po právní stránce, dovolání žalovaného tak není
přípustné; proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále též jen „o.s.ř.“) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
otázka prevenční povinnosti vlastníka lesa nebyla dosud v daných skutkových
souvislostech řešena. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 24. února 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012
– srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není důvodné.
V první řadě není opodstatněná dovolací námitka, že soudy dovodily nesprávně
odpovědnost žalovaného za škodu v rozporu s trestním řízením, v němž nebylo
zjištěno porušení či zanedbání povinnosti z jeho strany. Podle § 135 odst. 1
o.s.ř. je soud v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. Jestliže ovšem v
posuzovaném případě nebylo vydáno rozhodnutí soudu v trestním řízení o tom, že
byl spáchán trestný čin, pak ani neexistuje výrok, jímž by byl soud v řízení o
náhradu škody vázán, a byl proto za této situace oprávněn (a zároveň povinen)
učinit potřebná skutková zjištění, včetně posouzení okolností, které byly
řešeny v trestním řízení, a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř.
vyložit, jaká zjištění má za prokázaná, a na základě jakého skutkového stavu
posoudil uplatněný nárok po stránce právní. Proto odvolací soud důvodně vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování důkazů a jejich
zhodnocení upřesnil závěry soudu prvního stupně ohledně porušení povinnosti
žalovaným tak, že žalovaný neučinil potřebná opatření k zabránění vzniku škody
tím, že vůbec nekontroloval stromy rostoucí podél cyklotrasy, jejichž pád mohl
ohrozit osoby pohybující se na cyklotrase, a nepožádal orgán ochrany přírody a
krajiny o provedení těžby vybraných stromů nebo neupozornil na rizika průjezdu
danou lokalitou; na kmeni spadlého stromu i řady stromů dalších přitom byly
viditelné plodnice dřevokazné houby. Takto zjištěný skutkový stav vzhledem k
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní
posouzení rozsahu povinnosti žalovaného udržovat v odpovídajícím stavu stromy
na lesních pozemcích podél cyklotrasy, a to z hlediska porušení povinnosti tzv.
generální prevence podle § 415 obč. zák.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a
tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem
předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva,
tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v
objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve
stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i
nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či
porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který -
objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční
povinnost, kterou zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem
subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující
možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již
škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1021, nebo v časopise Soudní judikatura pod
č. 65/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
1644/2008, dovozující povinnost vlastníka pozemku řádně pečovat o porosty
rostoucí na jeho pozemku).
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z
nezpochybnitelného skutkového základu, že dcera žalobkyně byla při jízdě na
cyklostezce usmrcena částí stromu spadlou v důsledku jeho špatného stavu.
Hlavní příčinou zřícení stromu bylo jeho napadení dřevokaznou parazitní houbou
troudnatcem kopytovitým a hnilobou. Vykonával-li žalovaný práva a povinnosti
vlastníka k lesnímu pozemku ve vlastnictví státu (§ 4 odst. 1 lesního zákona),
na němž se nachází vyznačená cyklotrasa, kde došlo ke smrtelnému úrazu, důvodně
aplikoval odvolací soud ustanovení § 415 obč. zák. a správně též dovodil
porušení prevenční povinnosti ze strany žalovaného. Ten totiž v období
předcházejícím této události nikterak nekontroloval stav lesního porostu podél
cyklotrasy, o jejímž zřízení byl informován, a neprovedl ani žádná opatření k
tomu, aby zabránil ohrožení bezpečnosti osob pohybujících se na cyklotrase
pádem stromu. Neučinil-li žalovaný žádná opatření, která by zamezila nebo
snížila možnost vzniku škody, nepočínal si vzhledem ke konkrétním okolnostem
dostatečně obezřetně. Za této situace odvolací soud opodstatněně dovodil
zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu žalovaného nad majetkem, který
spravoval, byť jeho prevenční povinnost kontrolovat a udržovat stromy podél
cyklotrasy ve smyslu § 415 obč. zák. jistě nelze vykládat jako povinnost
počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil nebezpečí vzniku jakékoliv
škody.
K argumentaci dovolatele ustanovením § 19 lesního zákona lze připustit, že
vlastník lesa nemůže odpovídat za každou škodu na zdraví a majetku osob, které
do lesa vstupují, neboť je vyloučeno, aby měl pod plnou kontrolou stav
veškerého porostu v lese (podle odst. 1 věty první tohoto ustanovení každý má
právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu
lesní plody a suchou na zemi ležící klest). Toto ustanovení ovšem zároveň
nevylučuje, aby odpovědnost vlastníka lesa za škodu byla založena tam, kde s
přihlédnutím ke konkrétním poměrům a okolnostem lze vyžadovat jistou intenzitu
péče o lesní porost a předvídavost vlastníka vzhledem ke hrozícím rizikům. Zde
totiž nejde o smrtelný následek, k němuž by došlo při volném pohybu poškozené
kdekoliv v lese, nýbrž při jízdě na kole po lesní cestě, kde je určitý pohyb
osob obvyklý. Šlo-li navíc o vyznačenou cyklotrasu, musel vlastník lesa
předpokládat zvýšenou frekvenci návštěvníků a tomu přizpůsobit svou činnost
ohledně stavu a kvality porostů, které mohly bezpečnost pohybu v těchto místech
ohrozit. I když dovolatel sám nebyl zřizovatelem cyklotrasy nebo tím, kdo ji na
pozemku vyznačil, o zřízení cyklotrasy věděl a vzhledem ke svému postavení
zákonem povolaného správce státního lesa si měl být vědom i zvýšené možnosti
ohrožení osob cyklotrasu využívajících.
Nelze přitom přehlédnout, že žalovaný státní podnik je odborným a
profesionálním správcem lesních porostů, který k plnění své funkce disponuje
personálem a odbornými znalostmi i zkušenostmi, a lze na něj opodstatněně klást
požadavek, aby v rámci své specializované činnosti jednak vyhodnotil rizika,
která hrozí osobám vstupujícím na frekventovaných místech do lesa, jednak aby
byl informován o stavu porostu v takových místech, obzvláště jde-li (jak tomu
bylo v posuzovaném případě) o závažné postižení dřevokaznou houbou zjistitelné
i bez složitějších technických postupů. Souhrn těchto okolností byl důvodem ke
zvýšené obezřetnosti a důkladnější kontrole stavu porostů v blízkosti
turisticky využívané cesty. Jestliže ovšem žalovaný žádnou kontrolu neprováděl,
nezjistil závadný stav řady stromů a nepřijal žádná opatření, aby odstranil či
alespoň omezil riziko pádu stromu na cyklotrasu, porušil svou prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák., a odpovídá tak za škodu tím způsobenou podle §
420 obč. zák.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu správný, proto Nejvyšší soud dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem
dovolacího řízení (240.000,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012, sazba byla snížena o 50 %
podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon –
vyjádření k dovolání) na 21.050,- Kč; žalobkyni kromě toho náleží paušální
částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšené podle § 137 odst. 3
o.s.ř. o náhradu za daň z přidané hodnoty na celkových 25.620,- Kč. Žalovaný a
vedlejší účastnice jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit
společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu