25 Cdo 2837/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně C.A.T. GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlínské nám. 170/3, IČ:
25715381, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem
v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v
Praze 5, náměstí 14. října 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 15 Co 386/2007-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal
důvodným nárok na náhradu škody, která měla být podle žaloby žalobkyni
způsobena tím, že ekonomický odbor Městské části Praha 12 po opakovaných
rozhodnutích o povolení provozování výherních hracích přístrojů rozhodnutím ze
dne 6. 3. 2006 další žádosti žalobkyně o povolení nevyhověl. Podle odvolacího
soudu nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), neboť ke zrušení či změně rozhodnutí, jímž byla zamítnuta
žádost o povolení k provozování výherních hracích přístrojů, pro nezákonnost
nedošlo a nesprávný úřední postup nelze spatřovat v tom, že zamítavé rozhodnutí
následovalo po sérii rozhodnutí pro žalobkyni příznivých.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v jeho rozporu s ustálenou judikaturou ohledně otázky vydání
mezitímního rozsudku a ohledně poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 2
o.s.ř. v souvislosti s právní kvalifikací uplatněného nároku. K první otázce
vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na vadu řízení před soudem prvního
stupně, který účastníkům naznačil možnost vydání mezitímního rozsudku (tj. jen
o základu věci), avšak následně rozhodl o celé věci tak, že žalobu zamítl.
Poučovací povinnost soudu byla pak porušena tím, že odvolací soud považoval
skutkové vylíčení nároku v žalobě za postačující jak pro posouzení odpovědnosti
za nesprávný úřední postup, tak za nezákonné rozhodnutí, ač bylo třeba
žalobkyni vyzvat, aby navrhla důkazy o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost.
Třetí zásadně významnou právní otázku formuluje dovolatelka jako princip
předvídatelnosti správních rozhodnutí, když vydání negativního správního
rozhodnutí tam, kde se oproti předchozím vyhovujícím rozhodnutím skutkově nic
nezměnilo, je zásahem do pokojného stavu a porušením zásady legitimního
očekávání a je v něm třeba spatřovat nesprávný úřední postup. Konečně
dovolatelka vytýká ministerstvu financí zastoupení advokátem, které vede ke
zvýšení soudních nákladů; za této situace mělo být při rozhodování o náhradě
nákladů řízení aplikováno ustanovení § 150 o.s.ř. Navrhuje proto, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena rozhodnutím
úřadu Městské části Praha 12, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost.
Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších
stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v
řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. Beck). V souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v
postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil,
spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Okolnost, že negativnímu rozhodnutí předcházela rozhodnutí věcně opačná, sama o
sobě rovněž nesprávný úřední postup nepředstavuje; navíc nelze tímto způsobem
zpochybňovat zákonnost posledního z rozhodnutí, nebylo-li příslušným orgánem
zrušeno.
Námitka žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci proto, že soud prvního stupně zamítl žalobu, ač se
chystal rozhodnout pouze o základu věci tzv. mezitímním rozsudkem, je
nepřípadná. Soud rozhoduje mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají
z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku,
(srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11
Co 502/94, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1996). Tento postup je účelný zejména ve složitějších sporech, kde je z
hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je
vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto základě (pravomocné rozhodnutí o
opodstatněnosti základu nároku či jeho části) se pak zabývat mnohdy složitou
otázkou určení jeho výše. Pokud ovšem nárok opodstatněn není, je třeba žalobu
zamítnout, neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel
sledovaný úpravou mezitímního rozsudku. Z okolnosti, že soud účastníky o
možnosti rozhodnutí mezitímním rozsudkem poučil, nelze dovozovat jeho povinnost
takový rozsudek vydat, jak se nesprávně domnívá dovolatelka, obzvláště tehdy,
nebyly-li shledány podmínky odpovědnosti.
Stejně tak nelze přiznat zásadní právní význam napadenému rozhodnutí ani pro
procesní otázku poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 2 o.s.ř., neboť
právní kvalifikace uplatněného nároku je povinností soudu, nikoliv účastníka
řízení, zatímco procesní poučení se uplatní tam, kde by bylo třeba doplnit
tvrzení či důkazy k již vylíčenému skutkovému vymezení nároku; o takový případ
v dané věci nešlo.
Usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé, proto není proti
němu dána přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. a není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., v jejichž taxativním výčtu
přípustnosti dovolání proti rozhodnutím procesní povahy dovolání proti výroku
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení uvedeno není (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze z pohledu uplatněných dovolacích
námitek přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, zatímco vyjádření žalované k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za
stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně
vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu