25 Cdo 2867/2024-1441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. D., zastoupená Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti žalované: CZECH NEWS CENTER, a. s., IČO 02346826, se sídlem náměstí Marie Schmolkové 3493/1, Praha 10, zastoupená JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 28/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 22 Co 60/2024-1398, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové, Ph.D.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 1. 2024, č. j. 15 C 28/2023-1325, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud žalované uložil zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně chová a prodává nemocné kočky, nedodržuje právní předpisy a provozuje tzv. „množírnu“ (výrok I), aby soud žalované uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku odstranit z webu www.Blesk.cz a facebookového profilu Blesk tlapky dostupného na https://www.facebook.com/blesktlapky článek „XY“ ze dne XY, článek „XY“ ze dne XY, článek „XY“ ze dne XY, článek „XY“ ze dne XY a video reportáže k článkům ze dne XY, XY, XY a XY (výrok II), aby soud žalované uložil povinnost do jednoho týdne od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady na webu Blesk.cz a v šesti po sobě jdoucích vydáních papírové celostátní verze deníku Blesk uveřejnění omluvy v tomto znění: „Deník Blesk zveřejnil ve svém článku ‚XY‘ ze dne XY, článku ‚XY‘ ze dne XY, článku ‚XY‘ ze dne XY a článku ‚XY‘ ze dne XY, informace, z nichž vyplývá, že paní V.
D. nepodává pravdivé informace při prodeji koček, nedodržuje právní předpisy při jejich chovu, neřeší reklamace a vědomě prodává nemocné kočky, a označil její chov jako množírnu. Tyto informace jsou nepravdivé a neoprávněně zasahují do práva paní V. D. na ochranu osobnosti. Za újmu, kterou jsme takto paní V. D. způsobili, se jí omlouváme. Za Redakci Blesk.CZ, Autoři: J. U. a K. B. L.“ (výrok III), a aby soud žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok IV); rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI). Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že skutková tvrzení, že žalobkyně nepodává pravdivé informace při prodeji koček, že nedodržuje právní předpisy při chovu, že neřeší reklamace a že vědomě prodává nemocné kočky, jsou pravdivá. Hodnotící soud, že se chov žalobkyně chová jako „množírna“, na základě uvedených závěrů posoudil jako závěr založený na pravdivých informacích; forma jeho prezentace je přiměřená a zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 22 Co 60/2024-1398, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV a VI, částečně jej změnil v nákladovém výroku V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný procesní postup obvodního soudu i jeho právní závěry. Uvedl, že v souladu s § 132 o. s. ř. hodnotil provedené důkazy podle řádné úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Hodnocení důkazů soudem prvního stupně v napadeném rozsudku je logické, přesvědčivé a bez libovůle. Kritizované články nepojednávaly o soukromém životě žalobkyně, nýbrž o její podnikatelské činnosti spočívající v chovu a prodeji koček. Žalovaná referovala o zkušenostech zákaznic žalobkyně, proto informace o podmínkách jejího chovu spadají pod téma ochrany zvířat před týráním (což je ostatně konkrétním zaměřením webu žalované „Blesk tlapky“); zájem na ochraně zvířat je bezpochyby zájmem veřejným a publikace informací je chráněna právem na svobodu projevu.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se měl podle ní odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, podle nějž by mělo být dokazování z iniciativy soudu vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní tížilo ohledně pravdivosti difamačních tvrzení žalovanou. Zjišťování skutkového stavu mělo být ovšem správně koncentrováno ke stavu znalostí žalované, potažmo redaktorek, v době vydání dílčích reportáží.
Soud se tak měl omezit pouze na důkazy, které se spornými tvrzeními souvisely věcně a časově, a jimiž žalovaná v době vydání reportáží disponovala k ověření pravdivosti. Skutečnost, že soud z vlastní iniciativy připustil provedení důkazů s řízením nesouvisejích, resp. důkazů, které nebyly označeny ke konkrétním tvrzením, měla za následek posun ve skutkových zjištěních na úkor žalobkyně. Dále se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, tím, že neprovedl ani se nijak nevyjádřil k důkazu usnesením Policie České republiky ze dne 11.
9. 2023, který žalobkyně navrhla, neboť soud prvního stupně svědecké výpovědi redaktorek žalované, paní J. U. a paní K. B., hodnotil jako věrohodné. Redaktorky u výslechu před soudem uvedly, že před vydáním předmětných reportáží měly k dispozici zprávy od veterináře, že kocour Damian trpí trichomonázou, očkovací průkaz či jiné lékařské zprávy. Přitom z usnesení policie vyplývá, že redaktorky zde uvedly, že ve všech reportážích čerpaly pouze ze svědeckých výpovědí poškozených klientů. Rozsudek je v rozporu též s nálezem Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, v němž Ústavní soud vymezil kritéria, jimiž se soudy mají zabývat při střetu mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu osobnosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v průběhu řízení postupovala v intencích pokynů soudu. Soud prováděl jen důkazy navržené žalobkyní nebo žalovanou, a to vždy, pokud byly potřebné pro zjištění skutkového stavu. V průběhu řízení nenastala situace, že by soud měl za to, že k některé z rozhodných skutečností absentuje důkazní návrh a že je na místě poskytnout poučení. Považuje za liché tvrzení žalobkyně, že se soud měl omezit jen na ty důkazy, které se spornými tvrzeními souvisely věcně a časově a kterými žalovaná v době vydání reportáží disponovala k ověření pravdivosti. Ne všechny důkazy byly použity v článcích. Žalovaná se snažila ověřit získané informace u žalobkyně a získat její stanovisko, avšak úspěšnost této snahy byla odvislá od chování samotné žalobkyně, která se kontaktu vyhýbala. Neznamená to však, že žalovaná u soudu nemohla navrhnout důkazy, které osvědčovaly další skutečnosti týkající se chovné stanice, ať v čase předcházejícím sporným článkům, tak po jejich zveřejnění. Bylo na soudu, které z navrhovaných důkazů provede. K důkaznímu návrhu usnesením policie žalovaná uvádí, že jde o příklad účelové argumentace, neboť citace jeho obsahu je určitou zkratkou shrnující výpovědi autorek k tomu, že nešlo o informace zprostředkované někým jiným, ačkoliv jejich hlavním zdrojem byly přímo poškozené klientky. Není tedy pravdou, že si redakce nic neověřovala. Odvolací soud se s námitkou žalobkyně o určité nevěrohodnosti svědkyň vypořádal. Podle ustálené rozhodovací praxe není soud povinen provést všechny navržené důkazy. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nejvyšší soud ve své judikatuře ustáleně vychází ze závěru, že je-li zásah do osobnosti fyzické osoby, konkrétně zásah do její cti, ve skutkových tvrzeních znevažující – difamující (dehonestující) povahy, důvod vylučující neoprávněnost zásahu je zpravidla dán (neboli původce tohoto zásahu nebude odpovídat) tehdy, prokáže-li (na něm v tomto směru spočívá povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno), že uvedená skutková tvrzení jsou pravdivá – tzv. důkaz pravdy. Zásadně proto nemůže být poskytnuta občanskoprávní ochrana cti proti difamujícím tvrzením, která jsou pravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007).
8. Judikatura dále vychází ze závěru, že žalovaný se žalobě na ochranu osobnosti nemůže úspěšně bránit pouze tím, že prokáže, že šířil jen ty údaje, které sám slyšel. Ve vztahu k tzv. přejatým tvrzením vychází judikatura s odkazem na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva z tzv. testu přípustnosti převzatých tvrzení; chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud: 1. neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále 2. pokud neprokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, 3. pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
9. Dovolací námitky plynou z nepochopení uvedené judikatury. Dovolatelka ji totiž zobecňuje tak, že soud by v řízení o ochranu osobnosti neměl zjišťovat objektivní pravdu, ale měl by se omezit pouze na důkazy, které měl k dispozici autor tvrzení (původce zásahu) v okamžiku publikace tvrzení, přičemž nebyla-li tato skutková tvrzení dostatečně podložená, pak podle dovolatelky představují zásah do jejího osobnostního práva, byť by byla pravdivá. Takový závěr však není opodstatněný a z citovaných rozhodnutí neplyne. Právě naopak, soud se v řízení o ochranu osobnosti má zabývat tím, zda skutkové tvrzení, na němž je založeno sporné sdělení, je objektivně pravdivé, přičemž za účelem zjištění pravdivosti tvrzení není omezen pouze na důkazy, které původce tvrzení měl k dispozici při zveřejnění. Je-li v řízení prokázáno, že skutkové tvrzení je pravdivé, pak takové tvrzení zásadně nemůže představovat zásah do osobnosti žalobce, byť by v okamžiku zveřejnění nebylo dostatečně podloženo (pokud současně nejde o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života člověka, nebo je formulováno excesivně dehonestujícím způsobem či je vedeno primární snahou dotčenou osobu zostudit či urazit bez ohledu na obsah sdělení). Až v případě, dojde-li soud k závěru, že skutkové tvrzení je zkreslující, případně že z povahy věci je obtížné až nemožné určit, zda je toto skutkové tvrzení v souladu s objektivním stavem reality (k tomu srov. dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), zabývá se výše uvedeným testem přípustnosti převzatých tvrzení.
10. Dovoláním napadený rozsudek se tudíž nikterak neodchyluje od dovolatelkou odkazované judikatury Ústavního soudu ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, v němž se Nejvyšší soud zabýval limity provádění účastníky nenavržených důkazů podle § 120 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka však nenamítá, že by v řízení byly provedeny takové důkazy, které by vůbec nebyly navrženy některým z účastníků řízení; vytýká soudům nižších stupňů, že provedl navržené důkazy, aniž byly označeny ke konkrétním tvrzením. Závěry posledně citovaného rozsudku se tak na nyní posuzovanou věc nevztahují.
11. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neprovedeným důkazem mělo být prokázáno, že redaktorky žalované v okamžiku zveřejnění tvrzení nedisponovaly určitými důkazy pro svá veřejně publikovaná sdělení. Rovněž tento důkazní návrh tak vychází z omylu dovolatelky, že v řízení neměla být zjišťována objektivní pravda, ale pouze to, zda skutková tvrzení byla dostatečně podložená již v okamžiku jejich publikace. Bylo-li v řízení prokázáno, že skutková tvrzení jsou pravdivá (což dovolatelka navrženým důkazem nezpochybnila a dovolací soud není oprávněn vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. vycházet z jiného skutkového stavu), nemohlo by prokázané tvrzení, že redaktorky žalované určitými důkazy nedisponovaly, nic změnit na závěru, že pravdivým skutkovým tvrzením nedošlo k zásahu do osobnostního práva dovolatelky. Nelze tak přisvědčit námitce, že namítaným pochybením bylo zasaženo do základního práva dovolatelky na spravedlivý proces.
12. Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu