25 Cdo 287/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce - obchodní společnosti S., proti žalované Obci D., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 834/95, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 1999 č.j. 19 Co 2624/99
- 162, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. června 1999 č.j. 5 C
834/95 - 145 určil, že ve vlastnictví žalobce jsou nemovitosti - pozemkové
parcely č. 1469/2 ostatní plocha, o výměře 18384 m2, č. 1469/4 ostatní plocha,
o výměře 7788 m2, č. 1469/5 ostatní plocha, o výměře 3497 m 2, č. 1469/6
ostatní plocha, o výměře 4330 m2, č. 1469/7 ostatní plocha, o výměře 7044 m2,
část pozemkové parcely č. 1469/8, o výměře 2186 m2, č. 1469/10 ostatní plocha,
o výměře 5285 m 2, a č. 1469/12 ostatní plocha, o výměře 81 m2, zapsané v
katastru nemovitostí Katastrálního úřadu J. H., nyní na listu vlastnictví č.
10001 pro obec a katastrální území D. Současně zamítl žalobu, aby bylo určeno,
že ve vlastnictví žalobce je část pozemkové parcely č. 1469/9 ostatní plocha, o
výměře 13857 m2 a část parcely č. 1469/11, o výměře 1200 m2. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil závěr, že ve sporem
dotčeném lomu se nachází tzv. výhradní ložisko, které jako samostatný předmět
právních vztahů není součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona
č. 44/1988 Sb. U samotných sporem dotčených pozemků je pak rozhodující, zda k
datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. května 1991) se jednalo o zastavěné
pozemky, nebo pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, neboť v opačném
případě by vlastnictví k nim bývalo přešlo ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) a
odst. 2 písm. a) citovaného zákona z majetku České republiky do vlastnictví
obce. Okresní soud po doplnění dokazování posudkem znalce z oboru stavebnictví
dospěl k závěru, že zastavěnými pozemky byly k datu 24. května 1991 parcely č.
1469/2, 1469/11, 1469/12. Pozemky parc.č. 1469/4, 1469/5, 1469/6, 1469/7 a
1469/8 tvoří jako manipulační plochy jeden funkční celek se stavbami na již
uvedených parcelách, takže je nutno je považovat za zastavěné ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Tento výklad není podle
soudu prvního stupně v rozporu s výkladem funkční celistvosti, jak vyplývá z
rozhodnutí uveřejněného pod R. č. 16/99 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Tyto pozemky byly podle obsahu privatizačního projektu předmětem
privatizace a nebyly způsobilé k přechodu do vlastnictví žalované obce ve
smyslu zákona č. 172/1991 Sb., takže z tohoto důvodu nebylo ohledně těchto
pozemků žalobě vyhověno. Při úvahách o zastavěnosti jednotlivých pozemků k datu
24. května 1991, okresní soud vycházel z toho, že o zastavěný pozemek jde i v
případě, že na něm nestojí pouze nemovitá stavba, ale i stavba ve smyslu § 3
odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. Nebylo též možno ztotožňovat pojem
stavebního pozemku ve smyslu § 6 téže vyhlášky s pojmem zastavěného, resp.
nezastavěného pozemku, jak je dovozován z § 2 odst. 1 písm. a) zákona č.
172/1991 Sb.
U parcely č. 1469/9, která nebyla k 24. květnu 1991 zastavěna a nebyla ani
manipulační plochou a dále u parcely č. 1469/11, která nebyla předmětem
privatizace, neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. října 1999 č.j. 19 Co
2624/99 - 162 k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 11. června 1999 v potvrzujícím výroku o určení
vlastnictví k pozemkům a ve vyhovujícím výroku o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zejména konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně
zjistil skutkový stav věci. Po doplnění dokazování především o znalecký posudek
znalce z oboru stavebnictví, se odvolací soud neztotožnil s námitkami žalované,
když výklad pojmu zastavěný pozemek soudem prvního stupně i funkční celistvosti
je výkladem nikoliv extenzívním, ale logickým a přesvědčivým, korespondujícím
se stávající judikaturou. V souladu s filozofií zákona č. 172/1991 Sb. je, aby
do vlastnictví obcí přešly ty státní pozemky, které nebyly dotčeny privatizací,
když cílem nebylo vytvořit stav, aby v důsledku privatizace státních podniků
bylo vytvoření rozdílného vlastnictví k privatizovaným podnikům a pozemkům, na
nichž tyto podniky stojí. Odkázal proto na závěry učiněné soudem prvního stupně.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 15.
prosince 1999.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podala žalovaná dovolání datované
dne 15. ledna 2000. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z naplnění předpokladů
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a konstatuje, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel připomíná, že u pozemků využitých kombinovaně jako lom, manipulační
plocha a les znalec nestanoví poměr velikosti v jakém jsou k uvedeným účelům
užity, a to zejména, pokud se jedná o jejich stav k 24. květnu 1991. Znalec
funkčnost celku u těchto parcel posuzuje ve vztahu k jiným pozemkům. Neposuzuje
však vůbec, jak tyto pozemky, a to i z hlediska jejich různého využití, funkčně
souvisejí s konkrétní stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona
č. 172/1991 Sb. Soudy obou stupňů se s touto otázkou nevypořádaly a tuto
problematiku z pohledu nezbytnosti, funkčnosti a provozu konkrétních staveb
neposoudily. Dovolatel má zato, že problematika funkčnosti dotčených pozemků ve
vztahu ke stavbě byla soudem prvního stupně vyložena extenzívním způsobem nad
rámec § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a že velikost funkční
celistvosti může skončit i uprostřed pozemku s reálným odměřením příslušné
části plochy pozemku sloužící příslušné stavbě. Dovolatel považuje za
podstatnou i tu okolnost, že těžení nerostu žalobcem nemůže být změnou soudního
rozhodnutí jakkoliv negativně ovlivněno, protože dobývací právo je založeno na
jiných skutečnostech, vyplývajících z horních předpisů a dále i tu skutečnost,
že samotná těžební činnost žalobce a tím i jeho zájem na využití sporných
pozemků je časově omezena dobou průmyslového využitelnosti a vytěžením ložiska.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Ve věci rozhodl Nejvyšší soud České republiky již usnesením ze dne 22. března
2000 č.j. 30 Cdo 310/2000 - 175, kterým dovolání žalované odmítl pro opožděnost
podle ustanovení § 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Toto
rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 23.
listopadu 2000 sp.zn. III. ÚS 329/2000. Důvodem byla skutečnost, že s
přihlédnutím k obsahu soudního spisu Nejvyšší soud ČR neměl v době rozhodování
o dovolání žalované obce vědomost o tom, že tomuto podání předcházelo obsahově
totožné podání faxem (o čemž však obsah spisu v době rozhodování nevypovídal).
Ústavní soud dospěl k závěru, že za situace ztráty faxového podání nelze
odmítnout tvrzení žalované, že dovolání v této věci podala včas, byť její
chování, resp. jednání jejího právního zástupce, nesvědčilo o náležité procesní
obezřetnosti.
S ohledem na vázanost uvedeným rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve
smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a s přihlédnutím k
části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl
novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací tedy věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních
předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo
podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak - jak již bylo vyloženo - ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř.,
opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. Původní zamítavý rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
15. září 1997 č.j. 5 C 834/95 - 40 byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 5. února 1998 č.j. 8 Co 3004/97 - 62, v němž
odvolací soud vyslovil závazný právní názor, jímž byl soud prvního stupně
vázán. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a
d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovolání žalované nelze považovat za důvodné, když z pohledu
dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů se napadené rozhodnutí odvolacího
soudu jeví jako správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř.vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací
soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř.,
resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné,
též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelka však ve
svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci
o případném výskytu tzv. jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje - jak již bylo uvedeno - dovolací důvody
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat v případě, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tak jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a
které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ jde, jestliže
výsledek hodnocení soudu neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože - soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak za řízení nevyšly najevo, resp. jestliže
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, případně
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, resp. věrohodnosti, je logický rozpor, a konečně
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 a § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (nebo procesního) práva.
Z dovolání žalované však nevyplývá, že by v případě výtky ve smyslu ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatelka skutečně také vytýkala některý z
vyložených možných nedostatků, jež by skutečně svědčily pro naplnění tohoto
dovolacího důvodu. Skutečností tak pouze zůstává fakt, že jedním z podkladů, na
jejichž základě byla soudy obou stupňů učiněna příslušná skutková zjištění byl
znalecký posudek soudního znalce Ing. J. F. z března roku 1999, aniž by však
bylo možno uzavřít, že výsledek hodnocení tohoto důkazu soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o.s.ř. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. proto nelze považovat v této věci za opodstatněný.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní
posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení
věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice
správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ani o to
však v posuzované věci nejde.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem
účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné
stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se
stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949,
pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí
podle § 1 téhož zákona. Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona se pro účely tohoto
zákona za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden
funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního
povolení započato se stavbou.
Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 25. října 1999 vyplývá, že výklad uvedeného ustanovení zákona č.
172/1991 Sb. byl soudy obou stupňů v této věci podán náležitým a těmto
ustanovením, odpovídajícím způsobem. Nelze se proto ztotožnit se zcela obecnou
a nekonkretizovanou výtkou dovolatelky, že toto ustanovení bylo vyloženo
(nepřípustně) extenzívně. Zákonný podklad postrádá i její úvaha o tom, že
"velikost funkční celistvosti může skončit i uprostřed pozemku s reálným
odměřením příslušné části pozemku sloužícímu příslušné stavbě", z čehož zřejmě
dovozuje požadavek stanovit poměr velikostí, v němž jsou pozemky k posuzovanému
účelu užity. Naplněn tak není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelkou uplatněných
důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích pokládat za správný. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud
České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání
žalované zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151
odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch,
zatímco žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. února 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová