25 Cdo 2929/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému
advokátem, o zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 18 C 438/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. července 2000, č. j. 35 Co
258/99-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3.
července 2000, č. j. 35 Co 258/99-57, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze
dne 1. 10. 1999, č. j. 18 C 438/98-28, s výjimkou výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do
14. 5. 1998, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Liberci k dalšímu řízení.
z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do 14. 5. 1998 žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 9. 1995
společenskou smlouvu, podle níž se stali jedinými společníky a statutárními
orgány obchodní společnosti L., s.r.o., která byla zapsána do obchodního
rejstříku ke dni 31. 10. 1995. Dne 20. 10. 1995 žalovaný převzal od žalobce
částku 90.000,- Kč s tím, že ji složí na společný účet vedený u K. banky – P.,
pobočka L., avšak svěřené finanční prostředky na tento účet nesložil. Z
výpovědi žalobce vzal soud za prokázané, že peníze měly sloužit k zajištění
úvěru pro společnost L., potřebného k financování koupě nemovitosti v rámci
privatizace; dne 16. 11. 1995 žalobce zplnomocnil žalovaného k jednání s ČMHB,
a. s. s cílem zajistit hypoteční úvěr a jednat o jednotlivých finančních
operacích spojených se zajištěním úvěru pro založenou společnost. Soud dospěl k
závěru, že ačkoli k datu podpisu plné moci již existovala společnost L., s. r.
o., v níž byli oba účastníci společníky a zároveň jednateli, k předání částky
90.000,- Kč došlo před právním vznikem této společnosti a nemůže tedy jít o
„podnikatelský závazek účastníků“; protože uvedená částka nepředstavovala vklad
společníků do společnosti, posoudil soud vztah mezi účastníky jako
občanskoprávní závazek z příkazní smlouvy ve smyslu § 724 obč. zák., kdy
žalovaný (příkazník) se zavázal pro žalobce (příkazce) složit na společný
bankovní účet jmenovanou částku. Pojmovým znakem příkazní smlouvy byla podle
soudu činnost uskutečňovaná nejen pro příkazce, ale její výsledek měl sloužit i
k uspokojení zájmů samotného příkazníka. Příkazník se přitom může odchýlit od
příkazcových pokynů jen tehdy, je - li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li
včas obdržet jeho souhlas. V daném případě se však žalovaný od pokynů příkazce
odchýlil podstatným způsobem, když svěřené finanční prostředky na společný účet
u určené banky nesložil, aniž by prokázal, že tak učinil v zájmu příkazce a že
k jednání měl jeho souhlas. Protože v potvrzení podepsaném žalobcem nebylo
uvedeno, do kdy mají být peníze na účet složeny, je podle soudu logické, že se
tak mohlo stát do doby, dokud K. banka v P., pobočka L., existovala. Na straně
žalovaného tak podle soudu vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §
451 obč. zák., neboť tím, že částku 90.000,- Kč nevrátil, získal majetkový
prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 3. 7. 2000, č. j. 35 Co 258/99-57, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil s tím, že výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, zůstává
odvoláním nedotčen, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil
proti rozsudku dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i
právními závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu vztah mezi
účastníky má občanskoprávní povahu, neboť vznikl předáním peněz dne 20. 10.
1995, tedy před vznikem společnosti L., s. r. o., a nejde proto o spor mezi
společníky, k jehož rozhodnutí by byl v prvním stupni věcně příslušný krajský
soud. Dovodil dále, že mezi účastníky byla dne 20. 10. 1995 uzavřena příkazní
smlouva podle ustanovení § 724 obč. zák., jejíž odvolání do okamžiku, kdy bylo
objektivně možné příkaz vykonat, tedy do 7. 8. 1996 (dnem 8. 8. 1996 byla
určené bance odebrána licence a k témuž datu přestala přijímat vklady klientů),
žalovaný neprokázal. Dne 8. 8. 1996 tak závazek zanikl pro nemožnost plnění ve
smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve
výši převzaté částky 90.000,- Kč, kterou je povinen podle § 451 odst. 1 obč.
zák. žalobci vydat. Od tohoto data také začala běžet tříletá objektivní
promlčecí lhůta podle § 107 odst. 2 obč. zák. pro vydání bezdůvodného
obohacení, neboť žalobce žalovanému plnil na základě právního důvodu (příkazní
smlouvy), který odpadl (zánikem závazku). K promlčení tedy nedošlo, protož
nárok byl před uplynutím objektivní tříleté lhůty u soudu dne 3. 3. 1998
uplatněn. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by od smlouvy odstoupil
před datem
8. 8. 1996, mohla i dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 197 odst.
1 obč. zák. začít běžet nejdříve tímto datem a její konec připadá na 8. 8.
1998, takže ani v této lhůtě k promlčení nedošlo. Odvolací soud připustil
dovolání proti svému rozsudku k otázce, zda se v daném případě jednalo o úkony
činěné zakladateli ve věci související se vznikem společnosti za tuto
společnost a zda tedy mezi účastníky jde o vztah obchodněprávní a je dána k
rozhodování v prvním stupni věcná příslušnost krajského soudu, či jde o vztah
občanskoprávní.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jeho přípustnost částečně dovozuje i z
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a to v otázce promlčení závazkového vztahu.
Namítá, že posuzovaný vztah mezi účastníky je povahy obchodněprávní, neboť
vznikal při založení obchodní společnosti L., s. r. o. Žalobce předal
žalovanému finanční částku, která měla být použita na úkony spojené se vznikem
společnosti (ocenění a získání nemovitosti pro další podnikání a sídlo
společnosti). Tvrzení žalobce o předání finančních prostředků pouze za účelem
složení na bankovní účet považuje žalovaný za účelové, neboť k takovému úkonu
by nepotřeboval žalobce prostředníka. Žalovaný tyto prostředky přitom využil
pro potřeby společnosti, především k vypracování znaleckého posudku a na
cestovní náklady při začátku činnosti společnosti; nabízel v tomto směru
žalobci vyúčtování nákladů. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil
též otázku promlčení. Žalovaný považuje za rozhodné datum 15. 2. 1996, kdy
žalobce odeslal dopis s výzvou k vrácení finanční částky a od kdy byl
přesvědčen, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení; nejpozději tohoto dne
tak počala běžet subjektivní lhůta, která marně uplynula před podáním žaloby
dne 3. 3. 1998. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby byla věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 239 odst. 1 písm. o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Přípustnost dovolání v dané věci byla založena výrokem rozsudku odvolacího
soudu. Protože tímto výrokem nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání
připuštěno, vymezena, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek,
které byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod
pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Dovolací
soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit v námitce, že k rozhodování věci v prvním stupni
nebyl věcně příslušný okresní soud.
Podle § 9 odst. 1 o.s.ř. k řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné
okresní soudy; v ustanoveních § 9 odst. 2 až 5 o.s.ř. pak zákon stanoví, ve
kterých případech jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné jiné soudy, než
soudy okresní. Podle § 9 odst. 3 písm. b) bod aa) o.s.ř. krajské soudy
rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních bez zřetele na to, zda
účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů
souvisících se zakládáním obchodních společností nebo družstev a podle § 9
odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř. bez zřetele na to, že nejde o obchody ve smyslu
písm. a) či b) tohoto ustanovení, spory z právních vztahů mezi obchodními
společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i
mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, pokud jde o vztahy týkající
se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), jakož i vztahy ze
smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti) a vztahy
související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost vzhledem k
přípustnosti dovolání založené podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není předmětem
dovolacího přezkumu), že v mezidobí od podpisu společenské smlouvy do zápisu
společnosti L., s. r. o. do obchodního rejstříku žalobce předal žalovanému
peníze, aby je uložil na společný účet u banky s tím, že je oprávněn je použít
k úhradě nákladů spojených se zamýšlenou privatizací ve prospěch účastníky
založené společnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že nárok na vrácení peněz, které nebyly společníkem
žalobce použity ve prospěch společnosti, není nárokem ze vztahů při zakládání
společnosti ani vzájemných vztahů mezi účastníky týkajících se účasti na
společnosti. Společnost byla v době předání peněz již založena společenskou
smlouvou ze dne 4. 9. 1995 (§ 57 odst. 1 věta první obch. zák.) a nakládání
žalovaného s penězi nemělo mít podle dohody účastníků (a skutečně ani nemělo)
žádný dopad na společnost z hlediska jejího vzniku. Zároveň pak ani tvrzená
okolnost, že žalovaný použil peníze v rozporu s ujednáním, nemá vliv na
vzájemné vztahy účastníků z hlediska jejich účasti na společnosti, neboť míra
jejich účasti vyplývající ze společenské smlouvy tím nebyla dotčena a není
ostatně ani předmětem tohoto řízení.
Dovolatel dále namítá, že předmětnou částku použil ke sjednanému účelu, zejména
k úhradě nákladů za znalecký posudek potřebný k zajištění úvěru pro společnost
a k uhrazení cestovních výdajů, které mu vznikly v souvislosti se
zabezpečováním počátku činnosti společnosti, o čemž žalobci v minulosti nabízel
vyúčtování.
Ze shora uvedeného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný se zavázal nejen ke
složení svěřených peněz na bankovní účet, jak je uvedeno v potvrzení o předání
peněz, nýbrž že podle ústního ujednání účastníků byl při vyřizování hypotečního
úvěru též oprávněn použít tyto prostředky ve prospěch účastníky založené
společnosti. Za situace, kdy je nesporné, že žalovaný peníze na daný účet
nesložil, je proto z hlediska nároku žalobce na vrácení peněz rozhodující,
nakolik žalovaný provedl příkaz v souladu s ujednáním účastníků. Tvrdí-li
žalovaný, že s penězi naložil podle dohody účastníků, konkrétně že z peněz
hradil náklady spojené s vyřízením úvěru nutného pro činnost účastníky založené
společnosti, je povinen své tvrzení prokázat (nese v tomto směru tzv. důkazní
břemeno). Ačkoliv žalovaný v tomto směru navrhoval důkazy, odvolací soud je
vzhledem k odlišnému právnímu posouzení uplatněného nároku nepovažoval za
významné pro rozhodnutí a nezjišťoval skutkový stav k okolnosti, zda a v jakém
rozsahu není dána povinnost žalovaného vrátit
peníze z hlediska ustanovení § 728, případně § 727 část věty za středníkem obč.
zák. Rozhodnutí odvolacího soudu proto vychází z neúplně zjištěného skutkového
stavu věci, což představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost
rozhodnutí ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
Zjištění, zda a v jakém rozsahu žalovaný použil peníze ke sjednanému účelu,
bude zároveň významné i pro posouzení opodstatněnosti námitky promlčení, neboť
teprve od spolehlivého závěru, v jakém rozsahu a kdy vznikl žalobci nárok na
vrácení peněz, bude možno uvažovat o běhu promlčecích dob.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. správný, Nejvyšší soud České jej zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu
prvního stupně, byl i tento rozsudek (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do
14. 5. 1998) zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v
Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu