25 Cdo 2942/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České
kanceláře pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129,
zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Křížkem
428/4, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem
se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 764/50, o 203.977,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 485/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č.j. 17 Co 182/2013-299,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299, a
rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, č. j. 8 C 485/2003-278,
se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Žalovaný jako řidič a vlastník osobního automobilu, k němuž neměl sjednáno
povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
způsobil dne 13. 2. 2000 dopravní nehodu, při níž byl poškozen osobní automobil
rakouského občana. Česká pojišťovna, a.s., dne 22. 6. 2000 vyplatila
poškozenému na náhradě škody 397.252 Kč. Tuto vyplacenou částku s poplatkem za
zpracování ve výši 39.725 Kč následně dne 30. 6. 2000 uhradila žalující Česká
kancelář pojistitelů České pojišťovně. Dne 14. 6. 2001 požádala žalobkyně
písemně žalovaného o zaplacení regresní náhrady 436.977 Kč, žalovaný však
uhradil jen 1.000 Kč. Žalobkyně dále žádala na žalovaném zaplacení částky
4.901,30 Kč, kterou uhradila detektivní agentuře za prověření majetkových
poměrů žalovaného pro stanovení optimálního způsobu úhrady dlužné částky.
V dané věci rozhoduje Nejvyšší soud již potřetí, neboť Okresní soud v Třebíči
rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 8 C 485/2003-181, zamítl žalobu do částky
185.678,30 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
255.200 Kč
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vypořádal se s námitkou
promlčení a co do výše škody soud dospěl k závěru, že v konkrétním případě, kdy
došlo k totální škodě na území České republiky, nelze zohledňovat cenovou
hladinu v Rakousku, to by přicházelo do úvahy jen v případě, že by k opravě
došlo v Rakousku. Výši škody v částce 232.000 Kč soud stanovil jako rozdíl
obvyklé ceny vozidla (v ČR) v době nehody a zůstatkové ceny po nehodě určené
znaleckým posudkem; výši poplatku za zpracování v částce 23.200 Kč určil na
základě interních pravidel žalobkyně pro delegaci případů garančního fondu
členu ČKP jako 10 % z hodnoty celkové náhrady a požadavek na zaplacení částky
4.901,30 Kč označil za nedůvodný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č.j. 12 Co 92/2007-207,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky
23.200 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku změnil rozsudek prvního stupně
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dalších 180.777 Kč s
příslušenstvím, „v zůstávající části“ jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval uplatněný
nárok za opodstatněný a při stanovení jeho výše měl za rozhodné, že došlo k
poškození vozidla ve vlastnictví rakouského občana, a proto vycházel z
revizního znaleckého posudku, zejména z jeho dodatku, jenž zohlednil cenové
poměry vozidel v Rakousku, ač takto zjištěnou výši škody označil pro
nedostupnost objektivních podkladů jako pouze orientační. Výše věcné škody
uhrazená poškozenému pojišťovnou je dle názoru odvolacího soudu zcela
přiměřená.
Z podnětu dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 3476/2008, v potvrzujícím výroku ohledně částky 23.200 Kč s
příslušenstvím, v měnícím výroku ohledně částky 180.777 Kč s příslušenstvím a v
závislých výrocích o nákladech řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu, v
tomtéž rozsahu zrušil i rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení se závazným právním názorem, že výše škody způsobené poškozením
automobilu měla být stanovena na podkladě cen platných v České republice, bez
ohledu na skutečnost, že poškozený je občanem cizího státu nežijícím v České
republice.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299,
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, č. j. 8 C
485/2003-278, ve výroku II, jímž byla mimo jiné zamítnuta žaloba co do částky
180.777,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozhodl v souladu se závazným
právním názorem dovolacího soudu, že výše škody na vozidle poškozeného má být
stanovena na podkladě cen platných v České republice. Dovolání žalobkyně bylo
usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2275/2015, odmítnuto pro
nepřípustnost, neboť dovolatelkou vznesenou právní otázkou (způsob určení výše
škody) se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí a
neshledal důvody, aby se od řešení dané otázky odchýlil.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2275/2015,
podala žalobkyně ústavní stížnost, neboť nesouhlasila se závěrem dovolacího
soudu, že v dané věci nejsou důvody pro změnu dosavadního právního názoru s
ohledem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující princip plného odškodnění.
Ústavní soud shledal námitku žalobkyně důvodnou a usnesení dovolacího soudu
nálezem ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, zrušil. Odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahovalo dle názoru Ústavního soudu
transparentní a dostačující vysvětlení, proč nerespektoval závěry Ústavního
soudu vyjádřené např. v nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, či
nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, v nichž tento soud
konstatoval, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku
poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto
musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl
poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Ačkoli se v
porovnávaných věcech jednalo o odškodnění provedením opravy věci a náhradu
nákladů na uvedení věci v předešlý stav, je třeba princip plného odškodnění
uplatnit i v případě tzv. totální škody.
Žalobkyně ve svém vyjádření z 18. 9. 2017 odkázala na závěry Ústavního soudu,
vyjádřila přesvědčení, že v rámci jednotného výkladu a předvídatelnosti
soudních rozhodnutí jsou stejné právní principy aplikovatelné jak na situace
účelně vynaložených nákladů na opravu poškozeného vozidla, tak na situace
totální škody, zdůraznila, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ovlivní i
všechny další případy stanovení výše náhrad škod na vozidlech osob žijících v
cizině, k nimž došlo na našem území, a to nejen v případech poskytnutí
pojistného plnění, a uvedla, že nemůže být pochyb o pravomoci českých soudů a
aplikaci českého hmotného práva, když unijní úpravu nelze v daném případě
použít již proto, že v době dopravní nehody Česká republika ani nebyla členem
Evropské unie. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v
Brně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, v dané věci vázán právními názory vyjádřenými v citovaném nálezu
Ústavního soudu, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
je přípustné, neboť dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka stanovení
skutečné výše škody má být (v důsledku závazného právního názoru Ústavního
soudu) vyřešena jinak.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek
přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen
„obč. zák.“), neboť jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odst. 2 se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého
stavu.
Dle § 443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době
poškození.
Jak již bylo uvedeno v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
3476/2008, za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která
znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí.
Při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z obvyklé
ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci
do původního stavu. Výše peněžité náhrady se stanoví objektivně a nezávisle na
okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy tiskových chyb
uveřejněné v rejstříku k ročníku 1990).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci šlo o tzv. totální škodu a uvedení věci
do předešlého stavu není možné, skutečnou škodu představuje částka k pořízení
jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením.
V souladu s principem plného odškodnění a závazným právním názorem Ústavního
soudu uzavírá dovolací soud, že bydliště poškozeného vlastníka vozidla, jemuž
za škodu odpovídá osoba povinná k náhradě škody, je podstatnou okolností
rozhodnou pro stanovení výše náhrady škody. Poškozeného nelze nutit zjednat
nápravu stavu po zásahu do jeho majetku koupí srovnatelného osobního automobilu
v místě bydliště škůdce, ale má právo na náhradu nákladů na pořízení
srovnatelného automobilu tam, kde věc užíval, tedy v daném případě v místě
svého bydliště. Z uvedeného důvodu proto nezbylo než rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299, zrušit a vzhledem k tomu, že
uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit i je a věc
v tomto rozsahu vrátit Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 o. s. ř.).
K absenci odůvodnění rozhodnutí ohledně pravomoci českého soudu a užití českého
práva vytýkané nálezem Ústavního soudu lze uvést, že vztah České kanceláře
pojistitelů a českého řidiče, který způsobil autonehodu na území České
republiky, neobsahuje mezinárodní prvek; jedná se o vztah, na který z povahy
věci dopadá české právo, zejména ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. ve znění
pozdějších předpisů a není důvod uvažovat ani o pravomoci cizozemských soudů k
rozhodování této věci. Haagská úmluva (uveřejněná pod č. 130/1976 Sb.) v čl. 2
postih a přechod práv týkajících se pojistitelů ze své působnosti výslovně
vylučuje.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu