25 Cdo 2954/2016-201
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně
SVATÝ KŘÍŽ, s. r. o., se sídlem Ondříčkova 915/10, 360 01 Karlovy Vary, IČO
64834760, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská
2056/3, 360 01 Karlovy Vary, proti žalovanému A. A., zastoupenému Mgr. Josefem
Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, 360 01 Karlovy Vary, o zaplacení
3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4.
2004 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem
provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních
služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých
prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a
přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na
konci roku 2008 bylo rozhodnutím stavebního úřadu žalovanému zakázáno provádět
další stavební práce proto, že stavba je prováděna v rozporu s rozhodnutím
stavebního úřadu. Byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná
žalobkyní byla v té době realizována z 75 %. V následných soudních sporech mezi
účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi
účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se
žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalované zaplacení nájemného a rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co
174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné
obohacení v částce 5.850.000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného
investicemi žalobkyně. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyni
škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí
prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací
maximálně 75 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě
dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání; z tohoto
důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným
ušlým ziskem přímou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu
žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech, že jí
ušlý zisk nevznikl. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost
nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor
je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v
důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j.
64 Co 439/2015-167, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nedůvodnost žaloby však spatřoval
v tom, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku na náhradu ušlého zisku, neboť se
již v jiném řízení domohla náhrady za bezdůvodné obohacení a oba nároky nelze
kumulovat, neboť se v daném případě vzájemně vylučují. Přestože obecně kumulace
nároku z bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody vyloučena není, v
posuzované věci první nárok směřuje k restituci či reparaci stavu, který by zde
byl, pokud by strany nejednaly podle neplatné smlouvy, zatímco druhý nárok
směřuje k výsledku, který by nastal, kdyby strany podle smlouvy jednaly a
naplnily ji. Nebýt neplatnosti smlouvy, musela by žalobkyně nést investice,
takže v případě úspěchu s oběma nároky by se jí dostalo více, než v případě
naplnění platné smlouvy, což není ani smyslem práva na náhradu škody, ani
smyslem práva z bezdůvodného obohacení. Nemůže se tedy domáhat náhrady za marné
investice a zároveň náhrady zisku, který měl být díky nim dosažen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení hmotněprávní otázky souběhu nároků z bezdůvodného obohacení a z ušlého
zisku, kterou se dovolací soud za daných okolností dosud nezabýval. Nesouhlasí
s právním závěrem odvolacího soudu, že v tomto případě nelze oba nároky
kumulovat, protože by šlo o duplicitní reparaci škody. I poté, kdy v důsledku
rekonstrukce zanikly dosavadní nebytové prostory, měla dovolatelka zájem o
užívání nových prostor, byla ochotna uzavřít novou nájemní smlouvu, a proto
dále do jejich rekonstrukce investovala, její investice dosáhly přibližně
částky 22.884.000 Kč. Na náhradě za bezdůvodné obohacení se žalobkyni dostalo
pouze to, oč se zvýšila hodnota majetku žalovaného, nedošlo tedy k úplné
reparaci jejích investic, s nimiž počítala, avšak za předpokladu, že by se její
majetek zvýšil o očekávatelný zisk. Zisk, jehož náhradu ve výši 3.800.000 Kč
požaduje, jí ušel v důsledku stavebních zásahů žalovaného a porušení jeho slibu
uzavřít novou smlouvu, stojí tak na zcela jiném skutkovém základě, než
bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu jde minimálně o překrytí obou nároků, a
dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně nevymezila žádnou
právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
za nedůvodné, protože správné je jak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
tak rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně neměla zajištěny všechny předpoklady
pro dosahování zisku a skutečnou motivací pro podání žaloby na náhradu škody je
snížení rozdílu mezi jí tvrzenou výší investic a přiznaným bezdůvodným
obohacením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
hmotněprávní otázky konkurence odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Zákon výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání
bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných
majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního)
právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných
příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až
tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Vedlo-li ovšem zaviněné
protiprávní jednání osoby odpovědné za škodu podle § 420 obč. zák. zároveň k
jejímu bezdůvodnému obohacení, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody, jehož
se může domáhat bez ohledu na případnou existenci vztahu z bezdůvodného
obohacení. Právo poškozeného na vydání předmětu bezdůvodného obohacení tedy
nevylučuje odpovědnost obohaceného za škodu, jsou-li založeny její zákonem
stanovené podmínky (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015, případně rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia téhož soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn.
31 Cdo 2307/2013, publikovaný pod C 15225 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“; v právnické literatuře např. Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od
osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 451 a §
454 obč. zák., a výše plnění se proto odvozuje od prospěchu, jejž získal
obohacený, který je povinen vydat to, co neoprávněně získal, a o nějž se na
úkor vlastníka obohatil.
Naproti tomu škodu chápe teorie i praxe jako újmu, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
penězi. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u
něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení
majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí
(srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj
87/70 publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ušlým ziskem může být i ztráta příjmů spojených s provozováním výdělečné
činnosti v pronajatých nebytových prostorách, jestliže škodná událost zabrání
nájemci takovou činnost vykonávat; příčinou může být i okolnost, že nájemní
smlouva byla uzavřena neplatně a že tedy neumožňuje výkon práv nájemce, který
je podmínkou k dosažení předpokládaného zisku z výdělečné činnosti v pronajatém
objektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo
4850/2009 - Soubor C 11139).
Odvolací soud, aniž by se blíže zabýval závěry, ke kterým dospěl soud prvního
stupně, uzavřel, že v posuzované věci se nároky na vydání bezdůvodného
obohacení v podobě zhodnocení nemovitosti žalovaného a na náhradu ušlého zisku
vzájemně vylučují. S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Žalobkyni byl proti
žalovanému přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, dostane se jí tedy
částky, o níž se zvýšila hodnota nemovitosti žalovaného v důsledku jejích
investic. Jedná se tedy o vrácení plnění získaného neoprávněně žalovaným,
přičemž příčinou plnění je zvýšení hodnoty jeho domu v důsledku investic, jež
žalobkyně prováděla v dobré víře v platnost smluvního ujednání, které se
ukázalo neplatným. Oproti tomu se žalobkyně v tomto řízení domáhá náhrady škody
– zisku, který by z provozování hostinských, ubytovacích a dalších služeb v
prostorách, najatých za tím účelem od žalovaného, získala. Jinak řečeno, domáhá
se po žalovaném zaplacení finančních prostředků, jichž by při pravidelném běhu
událostí (dle jejího tvrzení) dosáhla, nebýt tvrzeného protiprávního jednání
žalovaného, které mělo spočívat jednak v uzavření neplatné smlouvy, ale i v
neoprávněných stavebních zásazích, kterými byla znemožněna kolaudace. Pro
posouzení důvodnosti tohoto nároku jsou rozhodné jiné skutečnosti, než u vydání
bezdůvodného obohacení a v případě úspěchu by se jednalo o jiný důvod plnění.
Jde tedy o nároky, které se navzájem nevylučují.
Svůj závěr o neslučitelnosti nároků opřel odvolací soud o úvahu, že nárok na
vydání bezdůvodného obohacení směřuje k reparaci stavu, jaký by tu byl v
případě, že by strany nejednaly podle neplatné smlouvy (tento nárok tedy
smlouvu popírá), zatímco nárok na náhradu ušlého zisku směřuje k výsledku, k
němuž by vedlo jednání stran podle platné smlouvy (tento nárok se smlouvy
dovolává); v tom vidí odvolací soud rozpor. Tato myšlenková konstrukce ovšem
pomíjí základní východisko, že tu byla neplatná smlouva, která vedla k
faktickým i právním důsledkům, z nichž vychází oba nároky. Pro neplatnost
smlouvy se staly sjednané investice do nemovitosti neoprávněně získanými a
přinesly žalovanému bezdůvodné obohacení, které nebylo podloženo smluvním
ujednáním. Stejně tak to byla neplatnost smlouvy, která zabránila žalobkyni
provozovat výdělečnou činnost a dosáhnout zisku. Jinými slovy, v případě
platnosti smlouvy by žádný z těchto nároků dán nebyl, neboť investice žalobkyně
do nemovitosti by byly smluvně podložené a žalovaný by se jimi neobohatil
bezdůvodně, a zároveň by žalobkyně mohla dosáhnout zamýšleného zisku. Žádný
rozpor spočívající v tom, že by jeden nárok smlouvu popíral, a druhý se jí
dovolával, tu tedy neexistuje.
Lze tedy uzavřít, že v daném případě skutečnost, že žalobkyni bylo vůči
žalovanému přiznáno bezdůvodné obohacení, nevylučuje odškodnění žalobkyně z
titulu náhrady škody (ušlého zisku). Takový nárok na náhradu škody však může
být úspěšný pouze v případě, že budou splněny všechny zákonné předpoklady
odpovědnosti za škodu (jež odvolací soud neposuzoval).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Při novém posouzení
věci se odvolací soud zaměří na zkoumání, zda jsou splněny všechny předpoklady
odpovědnosti za žalobkyní požadovanou škodu. V novém rozhodnutí o věci také
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu