25 Cdo 337/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Z. T., a b) J. T., obou zastoupených JUDr. Evou Frélichovou,
advokátkou se sídlem ve Znojmě, Kollárova 336/3, proti žalované J. M.,
zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Meziříčská 774, o 1.823.434,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 188/2011, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co
387/2014-354, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co
387/2014-354, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se zamítá žaloba o zaplacení 1.013.500,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím, žalobu o zaplacení dalších 159.934,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Z provedených
důkazů zjistil, že žalovaná v roce 2008 nabídla žalobkyni b) darem svůj dům v
Závišicích, neboť měla velmi přátelské vztahy s její matkou, a dne 5. 6. 2009
uzavřela v návaznosti na tuto nabídku s oběma žalobci smlouvu, jejímž obsahem
bylo oprávnění žalobců provést rekonstrukci celého domu. Žalovaná žalobcům v
červenci 2010 sdělila, že k darování nedojde, ale že sepsala závěť, podle níž
měla žalobkyně b) dům zdědit. Později však závěť zrušila a dne 6. 9. 2010
vypověděla smlouvu o právu provést stavbu. Soud dospěl k závěru, že žalobcům,
kteří na základě předchozího příslibu o budoucím převodu vlastnictví do domu
investovali své finanční prostředky, žalovaná znemožnila dokončení rekonstrukce
bez podstatného důvodu. Odvolání tohoto příslibu zakládá nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, protože právní důvod plnění odpadl. V dané věci však
šlo zároveň o porušení předsmluvní povinnosti, protože žalovaná jako smluvní
partner dávala nejméně od roku 2008 žalobcům naději, že k darování dojde, což
se projevilo zejména uzavřením smlouvy o právu stavby, umožněním bouracích
prací a vynaložením nemalých investicí do nemovitosti, aby pak byla jednání o
budoucí darovací smlouvě bezdůvodně a neopodstatněně přerušena. Tím došlo k
porušení prevenční povinnosti chovat se v souladu s oprávněnými očekáváními
druhé strany podle § 415 obč. zák. (situaci lze navíc posuzovat i podle § 424
obč. zák.), čímž žalobcům vznikla škoda, spočívající v přímých nákladech na
rekonstrukci domu ve výši celkem 1.663.500,- Kč. Žaloba byla ohledně dalších
159.934,- Kč zamítnuta, neboť tato částka představuje zčásti rozdíl ve výpočtu
přímých nákladů, jak je vyčíslil ustanovený znalec, a zčásti hodnotu materiálu,
který nebyl do domu zabudován, stále se na stavbě nachází, a lze jej proto
požadovat zpět.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j.
11 Co 387/2014-354, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku co do částky 650.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil
tak, že žalobu ohledně 1.013.500,- Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej také
ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Plně vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97, 33 Odo 538/2004, 32 Odo
761/2003 a 30 Cdo 3312/2007 nesouhlasil s právním posouzením věci. Podle jeho
názoru žalovaná neporušila žádnou prevenční ani smluvní povinnost, protože
ačkoli žalobcům slíbila převést na ně v budoucnu vlastnictví k předmětné
nemovité věci, nezavázala se k darování smlouvou o smlouvě budoucí; za porušení
povinnosti nepovažuje odvolací soud ani zrušení závěti, neboť její pořízení je
jednostranným právním úkonem zůstavitele a obmyšleným osobám z ní za života
zůstavitele neplynou žádná práva. Rozdíl od již řešených případů odpovědnosti
za škodu způsobenou neuzavřením smlouvy odvolací soud odůvodnil tím, že v dané
věci „vynaložením finančních prostředků na rekonstrukci nedošlo k rozšíření
majetku žalobců“. Žalobci investovali výlučně do majetku žalované, čímž vzniklo
na její straně podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které je
povinna vydat, nikoliv ovšem v rozsahu částky, kterou žalobci na rekonstrukci
domu vynaložili, nýbrž v částce, o kterou svými investicemi zvýšili hodnotu
domu, tedy 650.000,- Kč, jak vyčíslil znalec Ing. Martin Nenička.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že judikatura, na kterou odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, je zastaralá a rozhodná právní otázka by
měla být posouzena jinak. Odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže
dovodil jen bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., ačkoliv tu bylo
jednoznačné porušení dobrých mravů ze strany žalované, která po celou dobu
vyjadřovala vážný úmysl dům žalobcům bezúplatně převést do vlastnictví a která
poté bez omluvitelného závažného důvodu nedodržela svoji předsmluvní povinnost,
čímž zavinila, že žalobci vynaložili značnou finanční částku. V důsledku tohoto
jednání je žalovaná odpovědná podle § 415 obč. zák. za takto vzniklou škodu.
Navrhují proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky předsmluvní
odpovědnosti za škodu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Posledně citované ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se
vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní
povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a
povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování
– počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda
jiným ani jemu samému. Aplikace ustanovení § 415 obč. zák. přichází v úvahu
pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož
protiprávnost se posuzuje. Nedodržení této prevenční povinnosti představuje
porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. a je jedním ze
základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu.
Za porušení prevenční povinnosti lze považovat i počínání jedné ze
smluvních stran v procesu uzavírání smlouvy. Při respektování zásady smluvní
volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních
smluvních partnerů označit za protiprávní, jestliže jednání o uzavření smlouvy
dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v
dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o
uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod, přestože věděla, že smluvní
partner v souvislosti s předpokládaným uzavřením smlouvy vynaložil finanční
prostředky. Porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za
škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky,
tedy vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní
povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
127/2007, publikovaný pod C 6332 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H.
Beck). Obdobně v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004,
publikovaném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud z hlediska ustanovení § 415 a 420 obč. zák. řešil odpovědnost za škodu
vzniklou porušením předsmluvní povinnosti, a to bezdůvodným ukončením jednání o
uzavření smlouvy za situace, kdy jedna ze stran vynaložila finanční prostředky
v souvislosti s přípravou návrhu smlouvy a se zajišťováním si úvěru na smluvní
plnění. V případě, že by šlo dokonce o úmyslné jednání v rozporu s dobrými
mravy, může nastoupit odpovědnost za škodu podle § 424 obč. zák.
Škodou (§ 442 odst. 1 obč. zák.) mohou být v takových případech zejména
náklady vynaložené v souvislosti s předsmluvním vyjednáváním či s přípravou
podmínek pro uzavření smlouvy (náklady na právní zastoupení, na znalecké
posudky, na správní a jiné poplatky, na zajištění si úvěru apod.) nebo i výdaje
směřované k předmětu smlouvy. Není významné, komu byly takové částky zaplaceny
(zda je obdržela potenciální smluvní strana či třetí osoby), z hlediska
definice skutečné škody je rozhodující, zda se jejich zbytečným vynaložením
snížil majetkový stav poškozeného. Takový charakter mohou mít i náklady na
úpravu věci, která má být předmětem převodu a kterou předpokládaný budoucí
vlastník provedl v dohodě s dosavadním vlastníkem, jako tomu bylo i v nyní
projednávané věci.
Bylo totiž zjištěno (skutkové závěry podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
dovolacímu přezkumu nepodléhají, jejich správnost ostatně není ani dovolateli
napadána), že žalovaná iniciovala jednání, které směřovalo k uzavření darovací
smlouvy k předmětnému domu v budoucnu, a s žalobci uzavřela smlouvu, na jejímž
základě mohli začít s rekonstrukcí jejího domu. Následně si darování domu
rozmyslela a pořídila závěť, v níž dům odkázala žalobkyni, ovšem závěť později
zrušila. Ukončila tedy jednání o uzavření darovací smlouvy a změnila svůj
postoj k bezúplatnému převodu i cestou pořízení pro případ smrti, ač věděla, že
žalobci s jejím souhlasem a v dobré víře v následné darování či dědění
vynaložili finanční prostředky na rekonstrukci domu (náklady na nájemném a
dojíždění nebyly předmětem soudního řízení). Za dané situace proto nelze bez
dalšího odmítnout závěr, že žalovaná porušila svou prevenční povinnost
nezpůsobit nikomu škodu podle § 415 obč. zák., a nelze tak ani vyloučit její
odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu vzniklou žalobcům.
Odvolací soud nesprávně odmítl aplikaci § 415 obč. zák. s poukazem na
to, že žalovaná se k darování domu smluvně nezavázala a nebyla povinna dům
odkázat ani v závěti (podmínkami obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst.
1 obč. zák. v návaznosti na toto ustanovení se nezabýval). Přehlédl totiž, že
pokud by tak učinila, šlo by o přímé porušení smluvní povinnosti ve smyslu §
420 odst. 1 obč. zák., nikoliv o tzv. generální prevenci. Oproti tomu dopad
obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (její porušení rovněž zakládá
obecnou odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.) je širší a vztahuje se právě
i na daný případ, kdy uzavření nabízené darovací smlouvy nebylo podchyceno
smlouvou o smlouvě budoucí, avšak vzhledem k okolnostem případu, způsobu
jednání účastníků i opodstatněnému očekávání, že druhá strana dodrží své slovo,
mohli žalobci jako potenciální účastníci smlouvy důvodně spoléhat, že k jejímu
uzavření dojde, a tomu i přizpůsobili své jednání. Ostatně podkladem pro takové
jejich očekávání byla vedle nabídky darování i smlouva o bezúplatné
rekonstrukci domu, která vycházela z předpokládaného převodu domu na žalobce.
Kromě toho žalovaná následně i svou závětí, v níž obmyslela žalobkyni b),
nadále udržovala u žalobců opodstatněné přesvědčení, že na ně vlastnické právo
k domu v budoucnu přejde.
Odvolací soud sice v posuzované věci správně dovodil, že investovanými
finančními prostředky žalobců byla rozšířena majetková sféra žalované a že
takový stav zakládá vznik povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení,
nesprávně ovšem dospěl k závěru, že právní vztah bezdůvodného obohacení je v
dané věci jediným možným právním důsledkem a že vylučuje možnost vzniku
odpovědnostního vztahu za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti. U
nároku na náhradu škody totiž není podstatné, kam směřovaly zbytečně vynaložené
finanční prostředky (a zda se osoba odpovědná za škodu obohatila), nýbrž zda
jedna z potencionálních smluvních stran utrpěla jejich vynaložením odčinitelnou
újmu. Musí pak být samozřejmě splněny i další předpoklady obecné odpovědnosti
podle § 420 obč. zák. i specifické požadavky z hlediska tzv. generální
prevence, totiž že investováno do cizí věci bylo v dobré víře, že k uzavření
darovací smlouvy nakonec dojde, a že druhá strana současně jednání o uzavření
smlouvy ukončila bez uznatelného důvodu.
Zákon výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání
bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných
majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního)
právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných
příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až
tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Vedlo-li ovšem zaviněné
protiprávní jednání osoby odpovědné za škodu podle § 420 obč. zák. zároveň k
jejímu bezdůvodnému obohacení, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody, jehož
se může domáhat bez ohledu na případnou existenci vztahu z bezdůvodného
obohacení. Právo poškozeného na vydání předmětu bezdůvodného obohacení tedy
nevylučuje odpovědnost obohaceného za škodu, jsou-li založeny její zákonem
stanovené podmínky (srov. v právnické literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 1324, v soudní judikatuře pak obdobně např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).
Zbývá dodat, že výklad judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem
není přesný, neboť právě v citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 1166/2004 dovolací
soud vyložil, že odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti
– bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy – se posuzuje podle
ustanovení § 415 a § 420 obč. zák., přičemž i v této věci šlo o případ, kdy
potenciální smluvní strana vynaložila náklady v souvislosti s předpokládaným
uzavřením smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2
Cdon 944/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod označením
SJ 66/98, pak řešil pouze dílčí otázku, že odvolání příslibu vlastníka převést
nemovitou věc na osobu, která z tohoto důvodu do dané věci investovala, zakládá
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, aniž byl předmětem dovolacího přezkumu
závěr, zda jednání obohaceného může zároveň založit jeho odpovědnost za škodu.
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žaloba ohledně částky 1.013.500,- Kč s
příslušenstvím byla zamítnuta, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů
řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud v
novém rozhodnutí rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu