25 Cdo 2985/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. k. p., jednající prostřednictvím Č. p., a. s., proti žalované A. T., zastoupené advokátkou, o 246.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 499/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co 47/2006 - 142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná, která dne 6. 11. 1999 pod vlivem alkoholu řídila auto, zavinila dopravní nehodu a opustila místo nehody, aniž by nehodu ohlásila. Při nehodě utrpěl těžká poranění spolujezdec O. T. (manžel žalované), který byl hospitalizován v nemocnici. Žalobkyně proplatila V. z. p. náklady jeho léčení, jež vznikly v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, a požaduje jejich náhradu na žalované. Soud podle § 27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a podle § 11 odst. 1 písm. a), odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. uložil žalované, která způsobila dopravní nehodu po požití alkoholických nápojů a neohlásila nehodu orgánům dopravní policie, povinnost nahradit žalobkyni částky, jež na nákladech léčení vyplatila zdravotnickým zařízením. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení, protože právo pojistitele proti pojištěnému na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla je právem originárním, vzniklým ze zvláštní právní úpravy a promlčuje se v tříleté lhůtě. V daném případě škoda byla zlikvidována 5. 4. 2001 a následně uhrazena, žaloba byla podána 2. 4. 2004, tj. před uplynutím tříleté lhůty.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, č. j. 25 Co 47/2006-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Nárok žalobkyně podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), odst. 2 vyhlášky není promlčen. Jedná se totiž o samostatnou pohledávku vznikající plněním poskytnutým pojišťovnou z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, nejedná se o případ regresu pojišťovny (přechod práva pojištěného na náhradu škody vůči třetímu subjektu). Žalobou uplatněná pohledávka vznikla 5. 4. 2001, kdy žalobkyně náklady léčení plnila zdravotní pojišťovně, a na její promlčení se vztahuje obecná tříletá promlčecí doba. Žaloba v dané věci byla podána dne 2. 4. 2004, tedy před uplynutím promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že otázka promlčení byla řešena v rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem a judikaturou. Oba soudy nesprávně aplikovaly na danou věc obecnou tříletou promlčecí dobu a nesprávně určily její počátek. Dovozuje, že věc měla být posouzena podle ust. § 797 odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 2004), podle nějž právo na plnění vzniká okamžikem pojistné události, a od tohoto okamžiku je též odvozen i nárok na plnění podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Z § 104 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 2004) pak pro pohledávky z pojistných smluv vyplývá počátek běhu objektivní tříleté promlčecí doby až rok po pojistné události a pohledávka by se tedy promlčela celkem po čtyřech letech od pojistné události. Žalobkyně měla velmi dlouhou dobu k uplatnění svých práv, že tak učinila až žalobou podanou dne 2. 4. 2004 nemůže být počítáno k tíži žalované. Protože pohledávka žalobkyně je promlčena, navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka promlčení nároku byla vyřešena správně. Nejedná se o zákonnou cesi nároku na náhradu škody, jak se mylně domnívá žalovaná, ale o zvláštní originární nárok, který má žalobkyně přímo vůči pojištěné (řidičce) podle zvláštního právního předpisu. Právo mohlo být vykonáno poprvé dnem následujícím po vyčíslení škody a vyplacení nákladů léčení. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2941/99 navrhla „potvrzení“ rozsudků obou soudů jako věcně správných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka promlčení práva pojišťovny na plnění vůči pojištěnému byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla vyřešena v souladu s hmotným právem i s judikaturou (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Např. v rozsudku ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, a v rozsudku ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, Nejvyšší soud uvedl, že právo pojišťovny vůči pojištěnému má povahu zvláštního, originárního nároku, který se promlčuje podle ust. § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle ust. § 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá. Ustanovení § 797 odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 2004), jehož se žalovaná dovolává, váže vznik práva na plnění na okamžik pojistné události, avšak na nárok uplatněný v tomto řízení nedopadá. Vztahuje se totiž na právo pojištěného na plnění proti pojišťovně, a nikoliv naopak, kdy jde o právo pojišťovny na postih vůči svému pojištěnci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu