25 Cdo 2995/2021-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) J. S., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, b) J. S., narozená XY, bytem XY, c) D. M., narozená dne XY, bytem XY, d) E. K., narozená XY, bytem XY, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, IČO 00006947, o 1 840 000 Kč a vzájemném návrhu žalované o 870 272 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 112/2015, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 170/2020-329, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobkyně a) podala dovolání proti rozsudku ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 170/2020-329, jímž Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 18 C 112/2015-210, kterým byla, mimo jiné, zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyním celkem 1 840 000 Kč na náhradě škody odpovídající ušlému nájemnému za období od července 2008 do února 2016 z nemovitostí označených v žalobě (1/2 pozemku p. č. XY s objektem technického vybavení a dále pozemků p. č. XY, p. č. XY s objektem technického vybavení, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrálním pracovištěm XY;
dále jen „nemovitosti“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud pouze změnil jeden z nákladových výroků rozsudku obvodního soudu ohledně výše a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle žaloby žalovaná vydala žalobkyním nemovitosti, jež jsou součástí bývalého továrního areálu XY v XY, až dne 14. 3. 2018, ač jí tato povinnost byla uložena pravomocnými soudními rozhodnutími již ke dni 16. 6. 2008. Žalobkyně odhadují, že jim z důvodu nevydání nemovitostí ucházel zisk v podobě měsíčního nájemného, který z těchto nemovitostí pro ně mohl plynout.
Za období od července 2008 do února 2016 požadují ušlé nájemné ve výši 20 000 Kč za každý měsíc, tj. za 92 měsíců celkem 1 840 000 Kč, každá v poměru odpovídajícím velikosti svých spoluvlastnických podílů [pro žalobkyni a) 920 000 Kč]. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na žalobkyně nepřešlo právo na náhradu škody vzniklé případně předchozím vlastníkům restituovaných nemovitostí a že za dobu, kdy již byly vlastnicemi nemovitostí, žalobkyně nemohou úspěšně uplatnit nárok na náhradu ušlého zisku s odkazem na prodlení s vydáním nemovitostí, pokud nemovitosti odmítly převzít v r.
2013 a převzaly je až v r. 2018. Žalobkyně a) v dovolání namítá, že nemůže souhlasit s tvrzením odvolacího soudu v tom směru, že právní poměry po vydání nemovitostí žalobkyním žalovaným – tedy po vyřešení restituční záležitosti – se mají řídit zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Naopak je zjevné, že vzájemné vztahy dvou spoluvlastníků, jak se po vydání nemovitostí jejich spoluvlastnictví vytvořilo, neboť teprve poté bylo zapsáno do katastru nemovitostí, se tímto zákonem nemohou řídit, nutno je podřadit pod příslušná ustanovení občanského zákoníku.
Žalobkyně tvrdí, že jde o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. K tomu je třeba uvést, že dovolání není v tomto rozsahu přípustné pro posouzení zmíněné otázky, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejím řešení. Uvedená námitka se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, – dále jen „Sb. rozh.
obč.“). Odvolací soud ohledně důvodnosti žaloby neposuzoval právní poměry po vydání nemovitostí (k jejich vydání došlo v roce 2018, mimo žalované období), nýbrž právní poměry účastníků řízení k době, za kterou žalobkyně požadovaly náhradu škody v podobě ušlého zisku, tedy od července 2008 do února 2016. Předmětem jeho právního posouzení pak v tomto směru nebyly ani vztahy spoluvlastníků a vznik jejich spoluvlastnictví po vydání nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu naopak stojí na závěrech o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyň k části žalobních nároků [za období, kdy nebyly spoluvlastnicemi nemovitostí, v případě žalobkyně a) za období od července 2008 do 2.
8.
2015] a dále, že žalobkyně v roce 2013 odmítly převzít žalovanou nabídnuté nemovitosti, čímž byly počínaje rokem 2013 v prodlení s jejich převzetím, a proto se nemohou dovolávat prodlení s jejich vydáním po žalované a s tím spojených nároků. Tyto závěry odvolacího soudu přitom dovoláním z hlediska jejich právního posouzení napadeny nebyly a nebyla vůči nim vymezena ani právní otázka zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Protože je dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolání), nepodléhají uvedené právní závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu, neboť dovolatelka
tyto závěry obsahově nezpochybnila (neuvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Pokud pak dovolatelka namítala, že skutečným důvodem nepřevzetí nemovitostí byla skutečnost, že žalovaná žalobkyním nepředala klíče jak od areálu, tak samotných staveb, areál bez dohody s nimi uzamkla a nechala střežit bezpečnostní agenturou, postrádá taková námitka charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se tím dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu možné vady řízení (odnětí věci zákonnému soudci, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neprovedení navržených důkazů). Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2329/2020, ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3726/2020, ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022, ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2990/2022). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což není tento případ. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Jelikož dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Robert Waltr předseda senátu