25 Cdo 1750/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L., se
sídlem XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na
Riviéře 123, Zbečno, proti žalované: M. l. R., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená
JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 200/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22
Co 229/2021-222, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co
229/2021-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta JUDr. Jiřího Černého.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-222,
ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co 229/2021-253,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 7. 2021, č. j. 5 C
200/2019-187, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2022, č. j. 5 C
200/2019-249, jímž soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení
194.114 Kč s příslušenstvím. Ve sporu o náhradu škody, kterou v honitbě
žalované způsobila černá zvěř na polních plodinách právní předchůdkyně
žalobkyně, Z. s. CH., soudy shodně dovodily zánik práva marným uplynutím
prekluzivní lhůty dvaceti dnů ode dne vzniku škody, v níž poškozený musí
uplatnit svůj požadavek na náhradu škody u uživatele honitby. Důkaz výslechem
svědkyně M. K., manželky jednatele žalobkyně, jímž mělo být prokázáno datum
vzniku škody, soudy hodnotily jako nevěrohodný, a protože se okamžik vzniku
škody nepodařilo zjistit ani z jiných důkazů, měly soudy za to, že žalobkyně
neprokázala zachování prekluzivní lhůty pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu
škody podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Podle
odvolacího soudu navíc ve vztahu k jedné z lokalit, kde mělo dojít ke vzniku
škody, nebyla dodržena ani lhůta pro řádné vyčíslení vzniklé škody v návaznosti
na provedenou sklizeň.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovozuje, že
napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka podrobila
kritice především závěr odvolacího soudu, že výpověď svědkyně K. byla
znevěrohodněna tím, že se před svým výslechem měla sejít v prostorách soudu na
WC se svědkem M. K. ml. a oběma jednateli žalobkyně. Svědkyně přitom
nepopírala, že se svým manželem a synem hovořila, ovšem jen ohledně probíhající
sezóny a prací, které mají být provedeny. Odvolací soud podle dovolatelky
zjevně spekuluje, že při setkání proběhla domluva o tom, jak má svědkyně
vypovídat, přestože k tomu nebyl proveden jediný důkaz. Vycházel-li odvolací
soud při protichůdných tvrzeních ohledně témat probíraných na tomto setkání z
tvrzení žalované, porušil tak zásadu rovnosti účastníků. Vycházel-li z údajů na
flash disku, který založila žalovaná do spisu, pak se s nimi seznámil sám, aniž
by s jejich obsahem seznámil účastníky, a porušil tak zásadu, že skutkové
závěry nelze opřít o skutečnosti, které vyšly najevo jinak a účastníkům nebyly
známy a zpřístupněny. Dovolatelka má za to, že při hodnocení věrohodnosti
výpovědi svědkyně K. se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
reprezentované rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 4339/2007, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007,
či sp. zn. 32 Cdo 4779/2010; proto je kritizovaný postup odvolacího soudu
excesem z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dovolatelka
zdůraznila, že ze strany soudů zjevně došlo k její diskriminaci. Soudy
zdůraznily blízký vztah mezi osobami vystupujícími v řízení, avšak zcela
opomněly, že původní žalobkyně ZS Ch. je malou rodinnou farmou (rodinným
závodem ve smyslu § 700 o. z.) manželů K. a jejich syna. V řízení přitom bylo
postaveno na jisto, že ke vzniku škody došlo, takže se soudy s nárokem na
náhradu vypořádaly zjevně alibisticky a zjednodušujícím způsobem omezujícím se
na akcentaci vztahu blízkých osob. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobkyně a navrhla,
aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nyní účinná právní úprava dovolacího řízení zakládá přípustnost dovolání jedině
pro právní otázku splňující shora uvedené požadavky; důvodnost dovolání pak
může být dána jen chybným právním posouzením věci. Hodnocení důkazu je ovšem
věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. a vede ke skutkovému zjištění,
na němž je vystavěno právní posouzení věci. V projednávané věci dovolatelka
zpochybňuje právě soudem provedené hodnocení výpovědi svědkyně, aniž by však
formulovala konkrétní otázku procesního práva, s níž by byl tento úsudek spojen
a jejímž zodpovězením by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Odkázala-li přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4779/2010, ze dne
13. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4339/2007, a ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo
4795/2007, hovořící o nepřezkoumatelném postupu odvolací instance jako excesu,
k němuž se v dovolacím řízení přihlíží, opomíjí předně, že uvedená rozhodnutí
byla vydána za odlišné procesní úpravy dovolacího řízení, jež předpokládala
částečně rozdílné pojetí přípustnosti a důvodnosti dovolání. Důvodem dovolání
daným § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz část první
čl. I zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), bylo též to,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nyní však takový dovolací důvod
k dispozici není. Vyslovoval-li se pak Nejvyšší soud v dřívějších rozhodnutích
k tzv. excesu v rámci provedeného dokazování, bylo to především na základě této
rozdílně pojaté úpravy dovolacího přezkumu, aniž by přitom formuloval ryze
právní závěry ohledně výkladu procesního práva, jimž by napadené rozhodnutí
mohlo odporovat. Dovolatelka ostatně nepoukazuje na konkrétní právní závěr
napadeného rozhodnutí, jenž by svědčil o chybném výkladu procesního právního
předpisu v dané věci (zmiňuje v této souvislosti jen nepřezkoumatelnost
zakládající exces).
Jednotlivé výtky dovolatelky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu tedy
nejsou propojeny s náležitě vymezenou právní otázkou, jejímž prostřednictvím by
bylo možné dovodit přípustnost dovolání. I Ústavní soud ve stanovisku ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další
rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS
3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o.
s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby
jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní
tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze
dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1429/2020).
Protože uvedené dovolací námitky nezaložily přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu