USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve
věci žalobkyně Energie – stavební a báňská a. s., se sídlem v Kladně, Vašíčkova
3081, PSČ 272 04, identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr.
Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti
žalovanému D. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem,
advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o zaplacení částky
219 767,43 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení
smluvní pokuty a na odstranění 77 vad díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 4 C 450/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 68 Co 41/2019-987, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 68 Co
41/2019-987, se v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 C 450/2003-949, o zastavení řízení o vzájemném
návrhu žalovaného na odstranění 77 vad, mění tak, že usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 se v této části mění tak, že řízení o vzájemném návrhu žalovaného
na odstranění 77 vad se nezastavuje.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení ceny
díla v částce 219 767,43 Kč s úrokem z prodlení, a to na základě tvrzení, že
žalovaný bezdůvodně odmítá převzít dílo a zaplatit jeho sjednanou cenu.
2. Žalovaný vzájemným návrhem podaným dne 31. 3. 2005 uplatnil vůči
žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla za
období od 1. 4. 2001 do 9. 5. 2002 ve výši 211 574 Kč a požadavek, aby
žalobkyni bylo uloženo splnit závazek ze smlouvy o dílo, totiž a) řádně
dokončit podlahy bytu v rozsahu nosného roštu, kročejové izolace „a s
lakovanými deskovými konstrukcemi“, b) dokončit obvodové sádrokartonové stěny
použitím dilatační pásky ve spojích a řádně provést související tepelné a
parotěsné izolace, c) dokončit horní část dřevěného patra dle projektové
dokumentace, d) řádně umístit umyvadla ve výšce 90 cm a zavěsit je na nosné
konstrukce systému Knauf a e) provést povrchovou úpravu truhlářských výrobků
(dřevěného schodiště, parapetů, zábradlí patra a sloupků). Soudní poplatek,
vyměřený mu následně soudem prvního stupně ve výši 9 460 Kč, žalovaný zaplatil
dne 20. 4. 2005.
3. V podání datovaném dnem 18. 11. 2010 a doručeném soudu prvního stupně
dne 24. 11. 2010 žalovaný uvedl, že vedle smluvní pokuty ve výši 211 574 Kč
(nově se zákonným úrokem z prodlení) požaduje též odstranění celkem 77 vad díla
tam konkrétně specifikovaných. Při jednání konaném dne 7. 3. 2011 Obvodní soud
pro Prahu 5 vydal usnesení, podle něhož „soud připouští změnu protinávrhu tak,
jak je uvedeno ve vyjádření žalované strany ze dne 18. 11. 2010“.
4. Podáním datovaným dnem 2. 5. 2012 a doručeným soudu prvního stupně
dne 7. 5. 2012 žalovaný svůj vzájemný návrh rozšířil o nároky na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním
jednotlivých vad či nedodělků do 30. 4. 2012 v celkové výši 188 347 000 Kč.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 5. 2012, č. j. 4 C
450/2003-529, byl s odkazem na položku 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků v
příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „Sazebník“)
vyzván k zaplacení soudního poplatku „ze vzájemného návrhu“ ve výši 2 148 374
Kč. Na tuto výzvu reagoval dne 7. 6. 2012 podáním žádosti o osvobození „od
celého soudního poplatku ve výši 2 148 347 Kč“.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4 C
450/2003-540, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal a Městský
soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012, č. j. 68 Co 343/2012-572 (správně
564, poznámka Nejvyššího soudu), rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na
to soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 1. 2013, č. j. 4 C 450/2003-578
(správně 570), znovu vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku ve výši 2
148 347 Kč, opět s odkazem na položku 1 písm. c) Sazebníku. Na to žalovaný
reagoval žádostí o částečné osvobození od soudního poplatku ze dne 17. 1. 2013,
doručenou dne 23. 1. 2013, o níž soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne
27. 3. 2013, č. j. 4 C 450/2003-591, tak, že žalovanému se nepřiznává
osvobození ani částečné. Toto rozhodnutí odvolací soud rovněž potvrdil, a to
usnesením ze dne 16. 5. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, ve znění opravného
usnesení ze dne 20. 11. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-620, dovolání proti němuž
podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 32 Cdo
455/2014-632 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Poté soud prvního stupně
usnesením ze dne 15. 9. 2014, č. j. 4 C 450/2003-639, rozhodl, že rozšíření
žaloby se nepřipouští, toto rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 7. 2015, č. j. II. ÚS 3717/14-752.
6. Mezi tím řízení o další žádosti žalovaného o osvobození od soudního
poplatku vyměřeného ve výši 2 148 347 Kč, datované dnem 16. 9. 2014, soud
prvního stupně usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 4 C 450/2003-742, ve znění
opravného usnesení ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 C 450/2003-765, zastavil pro
překážku věci pravomocně rozhodnuté a Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.
11. 2015, č. j. 68 Co 412/2015-776, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3.
2016, č. j. 68 Co 412/2015-807, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obě
tato rozhodnutí byla k dovolání žalovaného zrušena usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 1892/2016-814.
7. Na jednání soudu prvního stupně konaném dne 16. 12. 2014 žalovaný
předložil rozšíření vzájemného návrhu, jímž požadoval zaplacení smluvních pokut
za prodlení s odstraněním týchž vad a nedodělků do 15. 12. 2014 v celkové výši
207 583 000 Kč. Usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C 450/2003-863, které
nabylo právní moci dne 18. 9. 2017, soud prvního stupně rozhodl, že „změna
vzájemného návrhu žalovaného, učiněná podáními ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12.
2014, se připouští“.
8. Usnesením ze dne 13. 11. 2017, č. j. 4 C 450/2003-871, pak soud
prvního stupně ve výroku pod bodem I znovu rozhodl o žádosti žalovaného o
osvobození od soudního poplatku ze dne 16. 9. 2014, tak, že ji zamítl, a ve
výroku pod bodem II vyzval žalovaného, aby do 15 dnů od právní moci výroku pod
bodem I zaplatil soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 4 100 000 Kč. Z
odůvodnění je patrno, že jde o soudní poplatek podle položky 1 odst. 1 písm.
c), odst. 2 Sazebníku za vzájemný návrh na zaplacení částky 395 930 000 Kč,
která je součtem smluvních pokut požadovaných ve výši 188 347 000 Kč a 207 583
000 Kč.
9. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co
479/2017-912, toto rozhodnutí v jeho prvním výroku potvrdil.
10. Dne 11. 5. 2018 žalovaný doručil soudu prvního stupně žádost o
částečné osvobození „od nového soudního poplatku vyměřeného usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 450/2003-871 ze dne 13. 11. 2017“, načež byl
usnesením tohoto soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 C 450/2003-921, znovu vyzván
k zaplacení soudního poplatku „za návrh“ ve výši 4 100 000 Kč, a to s odkazem
na položku č. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků.
11. Podáním ze dne 9. 7. 2018 žalovaný požádal o částečné osvobození „od
nového soudního poplatku vyměřeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, č.
j. 4 C 450/2003-921 ze dne 19. 6. 2018“; současně požádal o prodloužení
stanovené lhůty pro zaplacení vyměřeného soudního poplatku a oznámil, že proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co 479/2017-912,
byla podána ústavní stížnost; ta byla posléze odmítnuta usnesením Ústavního
soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2216/18.
12. V podání datovaném dnem 4. 7. 2018 a doručeném soudu prvního stupně
dne 9. 7. 2018 žalovaný vysvětlil, že rozšíření vzájemného návrhu ze dne 16.
12. 2014 učinil z důvodu tehdy pravomocného rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno
rozšíření návrhu ze dne 2. 5. 2012, a pokud Ústavní soud následně rozhodnutí
soudu prvního stupně o nepřipuštění změny zrušil, žalovaný předpokládal, že jím
nezaviněná částečná vzájemná kolize obou návrhů je soudu zřejmá. Žalovaný vzal
současně vzájemný návrh částečně zpět tak, že z původně uplatněné částky 188
347 000 Kč jej bere zpět v rozsahu 152 137 000 Kč a nadále tedy uplatňuje nárok
ve výši 36 210 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 6. 2012 do
zaplacení, a z původně uplatněné částky 207 583 000 Kč jej bere zpět v rozsahu
197 993 000 Kč a nadále uplatňuje „úhrnný nárok“ ve výši 9 590 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 20. 12. 2014 do zaplacení.
13. Usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 C 450/2003-949, soud prvního
stupně rozhodl, že „řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvních
pokut za nesplnění lhůt na odstranění vady nebo nedodělku (uplatněný podáním ze
dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014) a odstranění 77 vad se zastavuje“.
14. Soud vyšel z toho, že žalovaný byl usnesením ze dne 19. 6. 2018, č.
j. 4 C 450/2003-921, vyzván k zaplacení soudního poplatku za rozšíření
vzájemného návrhu o nárok na zaplacení smluvních pokut za nedodržení lhůt na
odstranění vad (ve výši 188 347 000 Kč a 207 583 000 Kč) a odstranění 77 vad a
upozorněn, že v případě nezaplacení bude řízení o vzájemném návrhu zastaveno.
Žalovaný soudní poplatek dosud nezaplatil ani zčásti, na výzvu reagoval žádostí
o částečné osvobození od soudních poplatků a rozšíření vzájemného návrhu vzal
částečně zpět. Soud vysvětlil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, že k částečnému zpětvzetí vzájemného návrhu
ze dne 4. 7. 2018 nepřihlížel. O další žádosti o osvobození od soudních
poplatků – v pořadí čtvrté - nerozhodoval, neboť byla podána po 14 dnech od
právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození, které spočívalo na
závěru, že žalovaný uplatňuje zjevně bezúspěšné právo, a tvrzená změna poměrů
by proto nevedla k rozhodnutí o osvobození. Protože žalovaný nesplňuje základní
předpoklad ani pro částečné osvobození, nemůže být ani jakákoliv změna v jeho
výdělkových či majetkových poměrech důvodem přiznání osvobození. Soud proto o
opakované žádosti o osvobození nerozhodoval, a to ani z hlediska překážky věci
pravomocně rozhodnuté, neboť žalovaný žádost o osvobození uplatňuje jako obranu
proti každé výzvě soudu k úhradě soudního poplatku.
15. Městský soud v Praze toto rozhodnutí v záhlaví označeným usnesením
potvrdil. S právním posouzením soudu prvního stupně se bez výhrad ztotožnil.
Jako mylné odmítl tvrzení žalovaného, že soudní poplatek v rozsahu požadavku na
odstranění 77 vad díla zaplatil. Argumentoval, že poplatek zaplacený dne 20. 4.
2005 v částce 9 460 Kč byl uhrazen jen ve spojení s nárokem na zaplacení částky
211 574 Kč a s nárokem na „splnění závazku dokončením díla“, nikoliv v
souvislosti s odlišným nárokem na odstranění 77 vad díla, uplatněným u soudu až
dne 24. 11. 2010.
16. Jako nepřípadnou odvolací soud posoudil námitku žalovaného, že
nejprve mělo být rozhodnuto o připuštění změny vzájemného návrhu a teprve poté
o osvobození od soudních poplatků. Argumentoval, že v otázce osvobození od
soudních poplatků již bylo s konečnou platností pravomocně rozhodnuto usnesením
soudu prvního stupně č. j. 4 C 450/2003-871, potvrzeným usnesením odvolacího
soudu č. j. 68 Co 479/2017-912, a ani případná předčasnost takového rozhodnutí
neubírá nic na jeho právní moci, závaznosti a nezměnitelnosti. Dodal, že tu
nejsou ani žádné nové skutečnosti předznamenávající možnou změnu poměrů, pro
niž by bylo třeba se otázkou poplatkové úlevy zabývat znovu; dospěl-li soud k
závěru, že žalobce zjevně bezúspěšně uplatňuje svá práva, pak ani případná
změna jeho majetkových poměrů nemůže mít vliv na možnost jakékoliv revize
dřívějších rozhodnutí v otázce osvobození od soudních poplatků. Správným
shledal odkaz soudu prvního stupně na judikaturu, podle níž ani omezení
uplatněného nároku nemá vliv na rozsah poplatkové povinnosti, a dodal, že i po
redukci vzájemného návrhu lze mít za to, že žalovaný uplatňuje právo zjevně
bezúspěšně. Zdůraznil, že podává-li žalovaný v průběhu řízení obsahově a
argumentačně shodné žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebylo ani
povinností soudů se jimi věcně zabývat, neboť soudní praxe uznává, že takový
postup se může ocitat v rozporu se zásadami rychlosti a účelnosti řízení.
Postup žalovaného, který předložil již čtvrtou žádost o osvobození, posoudil
jako procesní obstrukci bránící řádnému postupu řízení a představující zneužití
procesních práv, které podle §§ 2 a 6 občanského soudního řádu nepožívá právní
ochrany a k němuž se ve shodě s § 41 odst. 3 občanského soudního řádu jako k
nepřípustnému nepřihlíží.
17. Odkaz žalovaného na § 12 odst. 3 zákona o soudních poplatcích
odvolací soud odmítl s odůvodněním, že hypotéza této právní normy dopadá jen na
možnost rozhodovat o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, a to pod
sankcí jeho vymáhání, v dané věci však žalovanému taková povinnost uložena
nebyla, žalovaný byl pouze vyzván k úhradě soudního poplatku a poučen o
následcích neuposlechnutí této výzvy. Dalšími výhradami vůči výzvě k úhradě
soudního poplatku z rozšířeného návrhu se nezabýval s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, podle něhož
nezaplatí-li poplatník k výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud rozhodne
o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez zřetele k
tomu, že výše poplatku byla ve výzvě soudu stanovena (případně) nesprávně.
Důvodnou neshledal ani námitku, že soud o vzájemném návrhu již jednal, neboť
usoudil, že i řízení o vzájemném návrhu (jeho části) by mělo být zahájeno
přednesem protižaloby, k takovému úkonu však v projednávané věci podle obsahu
spisu dosud nedošlo.
II. Dovolání
18. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za
přípustné pro řešení celkem jedenácti otázek procesního práva, totiž zda:
1) „může soud zastavit řízení pro neuhrazení soudního poplatku, jestliže řádně
a včas nepoučil účastníka o poplatkové povinnosti, ve výzvě neuvedl, za jaký
konkrétní nárok je poplatek požadován, na základě jakého konkrétního ustanovení
sazebníku je vyčíslen, a v případě, kdy je po úpravě petitu účastník povinen
uhradit poplatek znovu, ani důvod takové další poplatkové povinnosti“, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, a která současně nebyla v užších
souvislostech dovolacím soudem dosud vyřešena,
2) „je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem vyjádřeným v
rozhodnutí dovolacího soudu ve stejném řízení, jestliže nedošlo ke změně
skutkového stavu nebo zrušení rozhodnutí dovolacího soudu“, řešené odchylně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004,
3) „je odvolací soud vázán svým právním názorem, který vyslovil ve svém
dřívějším rozhodnutí ve stejné věci, jestliže se nezměnil skutkový stav a
nedošlo ke kasaci rozhodnutí dovolacím soudem, Ústavním soudem nebo Evropským
soudem pro lidská práva“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017,
4) „je pro zahájení jednání ve věci samé nezbytné, aby v případě přednesení
návrhu na změnu petitu žaloby (vzájemného návrhu) a následným usnesením soudu o
připuštění této změny, zopakoval účastník přednes svého petitu“, v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešené,
5) „může soud zastavit řízení pro nezaplacení poplatku za rozšíření vzájemného
návrhu, pokud v řízení došlo k rozšíření vzájemného návrhu poté, co již soud
začal jednat o věci samé, resp. pokud soud jednal o předmětu rozšíření
vzájemného návrhu“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016,
6) „je v rozporu s principem předvídatelnosti, když ve výroku nového rozhodnutí
o uložení poplatkové povinnosti soud výslovně neuvede, zda původní rozhodnutí o
uložení poplatkové povinnosti ruší či jej změní a jakým způsobem“, řešené
odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013,
7) „je výzva k zaplacení soudního poplatku řádná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích, pokud v odůvodnění výzvy je odkázáno na výpočet ohledně
nároku na peněžité plnění, ačkoliv předmětem zpoplatňovaného návrhu má být i
nárok na nepeněžité plnění“, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené,
8) „je změna či doplnění právní kvalifikace nároku změnou žaloby“, řešené
odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006,
9) „podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době
podání vzájemného návrhu, a to v celém jejím rozsahu“, řešené odvolacím soudem
odchylně od nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 3296/12,
a ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. IV.
ÚS 2116/12,
10) „je rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za
rozšíření vzájemného návrhu (žaloby) předčasné, když soud nerozhodl o první
žádosti o osvobození od soudního poplatku za toto rozšíření vzájemného návrhu
(žaloby), která byla podána po připuštění rozšíření vzájemného návrhu
(žaloby)“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla explicite
vyřešena, a
11) „jsou nalézací soudy povinny se ve věci rozhodování soudu o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku řídit závazným právním názorem
vysloveným dovolacím soudem v téže věci ohledně posouzení splnění podmínek
poplatníka pro osvobození od soudních poplatků, a zda je důsledkem
nerespektování závazného právního názoru nesplnění podmínky pro zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku“, v konkrétních souvislostech
dovolacím soudem dosud neřešené.
19. K jednotlivým otázkám dovolatel připojuje podrobnou argumentaci.
Závěrem namítá, že v odvolacím řízení rozhodoval senát v jiném než zákonném
složení, totiž s jinou předsedkyní, než které byla věc přidělena, z důvodu,
který není z napadeného usnesení ani ze spisu patrný, a navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s
bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
21. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti
dovolání, a u otázky, pro jejíž řešení shledal dovolání přípustným, vzhledem k
rozsáhlosti a struktuře dovolání zároveň též jeho důvodností.
22. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
23. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky č. 4, neboť otázka výkladu slovního spojení „začal-li již jednat
o věci samé“, obsaženého v § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích,
ve znění účinném od 1. 1. 2001 (v předchozím znění bylo obsaženo v odstavci 2),
nebyla v daných souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešena. Dovolání je v tomto ohledu též důvodné, neboť odvolací soud tuto
otázku neřešil správně.
24. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 1. 1. 2008, poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně
jsou žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva vzájemným návrhem [v předchozím
znění šlo o písm. d)].
25. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 1. 1. 2001, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost
podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na
zahájení řízení").
26. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2015, je poplatek splatný vznikem poplatkové
povinnosti.
27. Podle § 9 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 9. 11.
2004 do 29. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na
zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této
lhůty soud řízení zastaví (odstavec 1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom,
že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen
(odstavec 3). Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již
jednat o věci samé [odstavec 4 písm. a)]. V případech uvedených v odstavci 4
rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž
se řízení končí (odstavec 6 věta první) [citované znění odstavce 3 a první věty
odstavce 6 nedoznalo v mezidobí změny, jde tedy o úpravu ve znění pozdějších
předpisů].
28. Podle položky 1 bodu 2 věty první Sazebníku, ve znění účinném od 1.
9. 2011, ze vzájemného návrhu žalovaného se platí poplatek tak, jako by byl
tento návrh podáván samostatně.
29. Dovolatelem otevřené otázky se dotýká usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3113/2020, podle jehož závěrů za „jednání o
věci samé“ je třeba považovat jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu
§ 115 o. s. ř. Podle § 115 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda
senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny,
jejichž přítomnosti je třeba.
30. Ve zde souzené věci změnil dovolatel podáním ze dne 18. 11. 2010
(výlučně jímž v souvislosti s touto otázkou argumentuje) vzájemný návrh tak, že
se domáhá odstranění tam specifikovaných 77 vad díla. Podle obsahu spisu (srov.
protokol o jednání na č. l. 434 a násl.) při jednání konaném dne 7. 3. 2011
soud prvního stupně rozhodl, že změnu vzájemného návrhu připouští. Nato soud
prováděl dokazování, a to též o takto změněném vzájemném návrhu, což je nade
vši pochybnost patrno již z toho, že v rámci provádění listinných důkazů
provedl mimo jiné důkaz též přílohami k podání žalovaného ze dne 18. 11. 2010.
31. Dokazování provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže soud k tvrzením uplatněným v podání, jímž žalovaný změnil vzájemný
návrh, provedl dokazování, pak jednal o věci samé ve smyslu § 9 odst. 4 písm.
a) zákona č. 549/191 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
bez zřetele na to, zda žalovaný změněný vzájemný návrh přednesl či nikoliv.
Výklad, který započetí jednání ve smyslu tohoto ustanovení pojí s přednesem
změněného vzájemného návrhu jako podmínkou sine qua non, je nepřípustně
formalistický.
32. Na danou procesní situaci tedy dopadá ustanovení § 9 odst. 4 písm.
a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích; stran vzájemného návrhu na
odstranění 77 vad díla není možno řízení pro nezaplacení soudního poplatku
zastavit. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodne soud v
rozhodnutí, jímž se řízení končí.
33. Ve vztahu k té části změny vzájemného návrhu, jíž byl uplatněn
požadavek na odstranění 77 vad díla, tedy rozhodnutí o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
34. V důsledku tohoto posouzení se pak stávají bezpředmětnými otázky č.
5, 7, 8 a 9. V části týkající se rozšíření vzájemného návrhu na požadavek
odstranit 77 vad díla, je pak bezpředmětná též otázka č. 1.
35. Otázka č. 1 nezakládá přípustnost dovolání ani ve zbývající části,
týkající se soudního poplatku z rozšíření vzájemného návrhu o požadavek na
zaplacení smluvních pokut za prodlení s odstraněním vad díla. Z výzvy k
zaplacení soudního poplatku obsažené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 19.
6. 2018, č. j. 4 C 450/2003-921, zcela jasně vyplývá, že se vztahuje ke
vzájemnému návrhu na peněžité plnění, a to pouze k němu [srov. odkaz na položku
č. 1 písm. c) Sazebníku], a dovolateli muselo být z procesních souvislostí
zřejmé, že jde o soudní poplatek za změnu vzájemného návrhu učiněnou jeho
podáními ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014, připuštěnou usnesením soudu prvního
stupně ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C 450/2003-863. S dovolatelem lze souhlasit
potud, že z výzvy nelze dovodit, že se týká změny vzájemného návrhu na
odstranění vad díla. Důsledkem však není vadnost výzvy, nýbrž jen ta
skutečnost, že touto výzvou dovolatel k zaplacení soudního poplatku za
rozšíření vzájemného návrhu požadujícího nepeněžité plnění vyzván nebyl. Od
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1605/2013 se tedy odvolací soud v
dovolatelem uplatněném ohledu neodchýlil. Skutečnost, kterou tu dovolatel
zdůrazňuje, totiž rozpor mezi obsahem výzvy a rozhodnutím o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, není způsobena vadou výzvy, nýbrž
nesprávností příslušné části odůvodnění rozhodnutí. V poměrech zde souzené věci
tu pak není ani důvod řešit otázku, kterou dovolatel podpůrně předkládá jako
dosud nikoliv zcela vyřešenou.
36. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezený prostřednictví otázky č. 2
neobstojí již z toho důvodu, že je založen na mylném předpokladu. Nejvyšší soud
se v kasačním usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1892/2016, otázkou,
zda dovolatelem uplatněné nároky či jejich část představují zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva, nezabýval, což ostatně výslovně zdůraznil. Pak tu ovšem
nebyl závazný právní názor, který měl odvolací soud podle mínění dovolatele
nerespektovat.
37. Ani otázka č. 3 závěr o přípustnosti dovolání nezakládá, především
proto, že dovolatel nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud
řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad
řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují
kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou
ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo
3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
38. V souzené věci dovolání přípustné je, leč odvolací soud se vytýkané
vady nedopustil. Především ve svém rozhodnutí č. j. 68 Co 479/2017-912
nevyjádřil (a není v něm obsažen ani implicite) právní názor, který mu
dovolatel připisuje, totiž že připuštění rozšíření vzájemného návrhu je
podmínkou pro to, aby mohla být podána žádost o osvobození od soudního poplatku
za novou – rozšířenou část vzájemného návrhu. Při posouzení dopadů kasačního
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1892/2016 odvolací soud naopak
konstatoval, že dovolací soud přezkoumával napadené rozhodnutí právě a jen z
pohledu správnosti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zastavení řízení o další
žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci
rozhodnuté, a proto soustředil svou pozornost právě a jen k posouzení toho, zda
na straně žalovaného došlo či nedošlo ke změně poměrů; pouze v této souvislosti
odvolací soud zmínil, že rozšíření vzájemného návrhu bylo připuštěno až po
rozhodnutí Nejvyššího soudu a ten se tak nemohl zabývat tím, zda byly splněny
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a nemohl proto také zavázat soudy
nižších stupňů svým právním názorem stran naplnění zákonných předpokladů pro
osvobození. Otázku vzájemného vztahu mezi rozhodnutím o připuštění změny
vzájemného návrhu a podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp.
rozhodnutím o takové žádosti, pak odvolací soud neřešil ani v napadeném
rozhodnutí. Příslušnou argumentaci dovolatele odmítl jako nepřípadnou s
odůvodněním, že o osvobození od soudních poplatků za řízení o vzájemném návrhu
již soudy pravomocně rozhodly a ani případná „předčasnost“ takového rozhodnutí
nic nemění na jeho právní moci, závaznosti a nezměnitelnosti.
39. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky č. 6, neboť odvolací
soud se při jejím řešení od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, uveřejněného pod číslem 84/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, neodklonil; v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil
odlišnou procesní situaci a jeho závěry nejsou v poměrech zde souzené věci
použitelné. Dovodil, že soud, jenž rozhoduje postupem podle § 12 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, musí ve výroku rozhodnutí výslovně uvést, zda původní
rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti ruší či zda je mění, a jakým
způsobem. Ve zde souzené věci soud prvního stupně dovolateli povinnost k
zaplacení soudního poplatku neuložil, nýbrž jej v souladu s § 9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku s příslušným
poučením o následcích neuposlechnutí výzvy, k aplikaci § 12 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích tu tedy nebyl důvod. Výzvy učiněné ve zde souzené věci si
ostatně neodporují, a nedošlo tudíž k porušení zásady předvídatelnosti či k
jinému porušení práv a právem chráněných zájmů dovolatele, neboť výzvy k
zaplacení soudního poplatku ve výši 4 100 000 Kč byly reakcí soudu prvního
stupně na změny vzájemného návrhu provedené podáními dovolatele ze dne 2. 5.
2012 a 16. 12. 2014, připuštěné usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C
450/2003-863, což muselo být dovolateli zřejmé. Nejvyšší soud ostatně v
usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019, v němž vysvětlil rozdíl
mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti
zaplatit soudní poplatek, výslovně uzavřel, že toto rozlišování má svůj význam
i při aplikaci § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť zrušit nebo
změnit je nutno toliko nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit
soudní poplatek, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku. Platí-
li to pro nesprávnou výzvu, pak tím spíše to platí pro výzvu vycházející z
jiného rozsahu předmětu řízení.
40. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vymezená pod č. 10, neboť
odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil a neměl důvod řešit;
skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující) je
jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Odvolací soud posuzoval konkrétní procesní situaci, v níž byla žádost
žalovaného o osvobození od soudních poplatků zamítnuta kumulative ze dvou
důvodů, jednak proto, že jeho vzájemný návrh je zjevně bezúspěšným uplatňováním
práva, jednak z toho důvodu, že žalovaným udávané příjmy neodpovídají jeho
možnostem a schopnostem. S námitkou dovolatele, že nebylo rozhodnuto o jeho
další žádosti o osvobození od soudních poplatků, se odvolací soud vypořádal
prostřednictvím argumentu, že jde-li o zjevně bezúspěšné uplatňování práva,
nemůže ani případná změna majetkových poměrů opodstatnit jiné rozhodnutí o
osvobození od soudních poplatků. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu uzavřel, že podává-li žalovaný v průběhu řízení obsahově
shodné žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebylo povinností soudů se
jimi věcně zabývat, neboť řetězení totožných návrhů je procesní obstrukcí
představující zneužití procesních práv, které nepožívá právní ochrany. Je na
první pohled zjevné, že dovolatelem předložená otázka se míjí s důvody, pro něž
odvolací soud nepovažoval za nezbytné rozhodovat o „první žádosti o osvobození
od soudního poplatku za rozšíření vzájemného návrhu, která byla podána po
připuštění rozšíření vzájemného návrhu“.
41. Též pod č. 11 dovolatel předkládá otázku, kterou odvolací soud
neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí. Však také dovolatel v
příslušné argumentaci vytýká nerespektování právního názoru vysloveného v
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1892/2016 nikoliv dovoláním napadenému
rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 4 C
450/2003-871, jímž soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o osvobození od
soudních poplatků, a usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co
479/2017-912, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Pokouší se tak obejít
ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle něhož proti usnesením,
kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o
povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné.
42. Námitku zmatečnostní vady řízení spočívající v nesprávném obsazení
soudu [§ 229 odst. 1 písm. f o. s. ř.] Nejvyšší soud důvodnou neshledal. Podle
rozvrhu práce Městského soudu v Praze ke dni 5. 2. 2019, kdy mu byla věc s
odvoláním žalovaného předložena, měl o věci rozhodovat senát ve složení
předsedkyně senátu L. P. a soudci V. Č. a P. R. Do procesního spisu byl na
základě podnětu Nejvyššího soudu (srov. č. l. 1010 spisu) dodatečně
zažurnalizován záznam personálního oddělení Městského soudu v Praze, v němž se
potvrzuje, že L. P. měla v době od 29. 7. do 9. 8. 2019 řádnou dovolenou.
Složení, v němž senát odvolacího soudu č. 68 Co rozhodoval, tj. V. Č. jako
předsedkyně senátu a soudci P. R. a I. B., odpovídal pravidlům rozvrhu práce
Městského soudu v Praze o zastupování pro případ nepřítomnosti L. P. Soud byl
tedy obsazen správně.
43. Protože napadené rozhodnutí v části, jíž bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného na
odstranění 77 vad díla, není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je
možné v tomto rozsahu o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v této části podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 mění tak, že řízení o vzájemném návrhu žalovaného
na odstranění 77 vad díla se nezastavuje.
44. Rozhodnutí odvolacího soudu ve zbývající části, jíž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného
na zaplacení smluvních pokut za nesplnění lhůt k odstranění vad díla, se
dovolateli nezdařilo způsobem upraveným v § 237 o. s. ř. otevřít dovolacím
přezkumu, v tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
45. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu