33 Odo 1665/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Š. p. v. s., a. s. zastoupené advokátem, proti žalované obci O.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 3.445.391,30 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Cmo 68
/2006-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Cmo
68 /2006-95, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2005, č. j. 4
Cm 64/2001-71, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 3.445.391,30 Kč s příslušenství s
tím, že tato částka přestavuje nedoplatek ceny za postoupení pohledávky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2005, č. j. 4 Cm 64/2001-71,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 3.445.391,30 Kč
s 8% úrokem
od 16. 6. 2000 do 6. 10. 2000 a 0,1% denním úrokem z prodlení od 7. 10. 2000 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze
zjištění, že dne 6. 11. 1998 uzavřela žalobkyně dohodu o uznání a vypořádání
závazku, v níž obchodní společnost I. O. a. s. uznala svůj dluh ve výši
6.286.848,10 Kč, který měla vůči žalobkyni z neuhrazených faktur z akce „V.
O.“, a zavázala se jej zaplatit tak, že 2.500.000,- Kč uhradí do konce
listopadu 1998 a souhlasila, že zbývající část ve výši 3.786.848,10 Kč postoupí
žalobkyně žalované. Smlouvou ze dne 14. 12. 1998 postoupila žalobkyně žalované
pohledávku ve výši 3.586.719,40 Kč, kterou měla vůči I. O. a. s. z titulu
„částečně neuhrazených faktur za provedené dílo „V. O.; cena pohledávky se
rovnala její nominální výši. Postoupení pohledávky žalobkyně oznámila dne 15.
12. 1998 společnosti I. O. a. s. Dodatkem ke smlouvě o postoupení pohledávky se
žalovaná zavázala žalobkyni cenu pohledávky zaplatit ve zde sjednaných
splátkách podle splátkového kalendáře. Smluvní strany se dohodly, že splátky
budou úročeny v roce 1999 úrokem 10% p.a. a v roce 2000 úrokem 8% p.a. Dopisem
ze dne 21. 9. 2000 oznámila žalobkyně žalované, že ke dni 21. 9. 2000 dluží na
splátkách 920.913,73 Kč a podle smlouvy se stal zůstatek dluhu splatným k 6.
10. 2000. Žalovaná reagovala na tento dopis sdělením, že není schopna dluh
splácet z důvodu nedostatku finančních prostředků. Dne 31. 12. 2002 si
žalobkyně započetla na svou pohledávku za žalovanou pohledávku, kterou měla
vůči žalované z titulu neuhrazeného nájemného ve výši 181.002,10 Kč. Na
podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o
postoupení pohledávky je neplatná, neboť pohledávka, která byla předmětem
postoupení, nebyla ve smlouvě konkretizována dostatečně určitě; ze smlouvy
totiž není zřejmé, které z neuhrazených faktur za provedené dílo „V. O.“ v
celkové výši 3.586.719,40 Kč byly smlouvou postoupeny.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Cmo
68/2006-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Správnými shledal skutkové i právní závěry soudu prvního
stupně. Zdůraznil, že z formulace smlouvy o postoupení pohledávky je zřejmé, že
žalobkyně vystavila společnosti I. O. a. s. za provedení díla několik faktur,
které byly zaplaceny pouze částečně.
Ze smlouvy však nevyplývá, „zda některé faktury byly proplaceny pouze zčásti či
zda některé byly zaplaceny zcela a některé vůbec, a které z nich a v jakém
rozsahu to byly“; postupovaná pohledávka tak není určena takovým způsobem, aby
ji bylo možné vždy a bez potíží jednoznačně individualizovat a aby nevznikaly
pochyby co bylo skutečně předmětem smlouvy o postoupení. Námitku žalobkyně, že
pokud soud prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatnou, měl věc posoudit z
pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení, neshledal důvodnou. Připomněl, že
žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky z titulu plnění ze smlouvy a
žaloba neobsahuje tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit bezdůvodné obohacení
žalované. Pro posouzení věci z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení by
bylo nutné, aby žalobkyně svá tvrzení změnila a soud takovou změnu žaloby
připustil. K tomu však v řízení nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná pro neurčitost. Má zato,
že výkladem smlouvy pomocí interpretačních pravidel bylo možné zjistit, že
úmysl obou smluvních stran směřoval k postoupení pohledávky, kterou měla
žalobkyně vůči dlužníkovi I. O. a. s. z titulu nezaplacení ceny díla „V. O“.
Tomu, že žalovaná nepochybovala o určitosti postupované pohledávky, nasvědčuje
především skutečnost, že znala obsah dohody ze dne 6. 11. 1998, jíž byly uznány
a vypořádány závazky I. O. a. s. Svědčí o tom i její následné chování, neboť
postoupenou pohledávku obratem započetla proti pohledávkám, které vůči ní v té
době měla I. O. a. s. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že dospěl-li soud k
závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, měl zkoumat, zda
zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalovanou částku z jiného právního
důvodu, než bylo žalobou požadováno, tedy z titulu náhrady škody nebo
bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na základě neplatné smlouvy. V
této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn.
25 Cdo 643/2000 a 25 Cdo 1934/2001) a Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS
447/03). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval
nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka jednak v tom, že odvolací
soud pochybil při hodnocení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a dále v
tom, že posoudil-li tuto smlouvu jako neplatnou, měl zjištěný skutkový stav
poměřovat ustanoveními o náhradě škody nebo o bezdůvodném obohacení.
Dovoláním zpochybněná otázka, zda byla pohledávka ve smlouvě o jejím postoupení
specifikována dostatečně určitě, je otázkou triviální, nemá významový přesah do
všeobecného kontextu soudní praxe (není relevantní rovněž pro posouzení jiných
obdobných právních poměrů, resp. v konečném účinku nemůže mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů, neboť se týká zcela konkrétní smlouvy - srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne
25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C
71/1) a nemůže tudíž činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným. Navíc odvolací soud při řešení této otázky respektoval zásadu, že
interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle a použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán a nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a
jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolací námitka, že odvolací
soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když věc nepoměřoval ustanoveními o
náhradě škody. Odvolací soud v tomto směru nepochybil. Pro posouzení věci z
pohledu ustanovení o náhradě škody v žalobě zcela chybí vylíčení rozhodujících
skutečností, tedy tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku škody v
konkrétní výši a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní
povinnosti.
Přisvědčit však lze dovolací námitce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, pokud na zjištěný skutkový stav věci neaplikoval ustanovení o
bezdůvodném obohacení, konkrétně podle § 457 obč. zák.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
78/2004, formuloval právní názor, podle něhož byl-li žalobou uplatněn nárok na
peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o
nájmu žalovaný užíval věc a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (tj.
nájemné), avšak v průběhu řízení soud posoudil nájemní smlouvou jako neplatnou
a jiný důvod užívání nebyl tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v
žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle
hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento
závěr se uplatní i v posuzovaném případě, kdy žalobkyně uplatnila vůči žalované
nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že jí žalovaná
nezaplatila podle smlouvy o postoupení pohledávky sjednanou cenu (ačkoli
postoupenou pohledávku sama „realizovala“), přičemž v průběhu řízení soud
posoudil smlouvu o postoupení pohledávky jako neplatnou pro neurčitost.
Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že ustanovení o bezdůvodném obohacení
nemohla být aplikována proto, že žalobkyně nezměnila žalobu, resp. žalobní
tvrzení, a že z dosavadních tvrzení nelze bezdůvodné obohacení žalované dovodit.
Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném
řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se
jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li
sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v
žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku
mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité
částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje
z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po
právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně
kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá
změna v právní kvalifikaci skutku není změnou žaloby.
Byla-li smlouva o postoupení pohledávky, z níž žalobkyně dovozovala své právo
na finanční plnění, posouzena jako neplatná, může soud bez změny skutkového
stavu vymezeného v žalobě posoudit požadavek žalobkyně podle hmotněprávních
norem upravujících bezdůvodné obohacení, konkrétně bezdůvodné obohacení získané
plněním
z neplatného právního úkonu. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal; v případech, v nichž vzájemná plnění spočívají v peněžitém plnění, soud
provede i bez námitky započtení nebo bez vzájemného návrhu vzájemné zúčtování a
rozhodne ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. Pro úvahu soudu o eventuelní možné
aplikaci uvedené normy na posuzovaný případ postačují skutková tvrzení obsažená
v žalobě (tedy údaj, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky a že
podle ní bylo plněno) a další relevantní skutečnosti, které žalobkyně uváděla v
průběhu řízení (že žalovaná podle smlouvy o postoupení pohledávky zaplatila dne
15. 6. 2000 částku 631.238,76 Kč, že postoupenou pohledávku „realizovala tím,
že jí zaplatila adekvátní část svých závazků vůči I. O. a. s.“, a že na
pohledávku za žalovanou byla jednostranně započtena částka 181.002,10 Kč,
kterou žalobkyně žalované dlužila na nájemném).
Lze uzavřít, že dospěl-li soud k právnímu závěru o neplatnosti této smlouvy a
nemohl tudíž požadavek žalobkyně posuzovat z pohledu norem upravujících vztah
ze smlouvy, mohl a měl (bez dalšího) žalobkyní popsaný skutek (skutkový děj)
poměřovat právní normou upravující bezdůvodné obohacení. Protože tak neučinil,
nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Dovolání žalobkyně je
tudíž přípustné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl
uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit;
se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je rovněž a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto
o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu