28 Cdo 3387/2020-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce:
Biskupství ostravsko-opavské, identifikační číslo osoby: 654 68 953, se sídlem
v Ostravě, Moravská Ostrava, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem
Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, za účasti České
republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání zemědělských pozemků
oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 72/2015, o dovolání České republiky – Státního
pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2020,
č. j. 1 Co 18/2020-225, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě,
Pivovarská 1504/8.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I,
byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 2. 2020, č. j. 23 C 72/2015-199) potvrzen v odvoláním napadených výrocích I
a III, jimiž soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 6. 12. 2015, sp. zn.
SP2294/2014-571102/N/R104, č. j. SPU 627124/2015/Kle, tak, že se žalobci
(oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů) vydává pozemek parc. č. 3868/8 o výměre 1 318 m2, oddělený z
původního pozemku připojeným geometrickým plánem coby nedílné součásti
rozsudku, a pozemek parc. č. 3868/9, oba v katastrálním území Bílá, a rozhodl
o nákladech řízení. Přitom bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání Česká republika – Státní
pozemkový úřad (dále i jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů
přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na „rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 547/2019, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 a sp. zn. 28 Cdo 3266/2019“)
při řešení otázky hmotného práva, lze-li oprávněné osobě (se zřetelem na
překážku dle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) vydat pozemky tvořící
se stavbami nedělitelný funkční celek, areál. Dovolání považuje dovolatelka za
přípustné i pro odklon napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe
„ústavního nebo dovolacího soudu“ (cit. rozhodnutí Ústavního soudu „sp. zn.
III. ÚS 755/15 a sp. zn. II. ÚS 385/15“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn.
30 Cdo 4616/2009“) při řešení otázky procesního práva týkající se
uplatnitelnosti nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (ovládaným
principem neúplné apelace), připustil-li odvolací soud – po částečné kasaci
svého předchozího rozhodnutí dovolacím soudem – jako nový důkaz žalobcem
opatřený geometrický plán (jímž vymezil výlukou nedotčenou část pozemku parc.
č. 3868/8 v k. ú. Bílá); za nesprávný dovolatelka považuje i postup odvolacího
soudu, jenž v reakci na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019) odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (Českou republikou jako účastnicí řízení, za niž před
soudem vystupuje Státní pozemkový úřad coby organizační složka státu příslušná
podle zvláštního právního předpisu), jednající před soudem pověřenou
zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §
241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) jest poměřovat ustanovením § 237 o.
s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při výkladu a
aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež zakládá
jednu z překážek vydání věci oprávněné osobě (z důvodu zastavěnosti pozemku
stavbou) a jež se i dle důvodové zprávy k uvedenému předpisu inspiruje
ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jest přiměřeně zohlednit i některé
závěry učiněné při výkladu obdobně konstruované normy tohoto dříve přijatého
restitučního předpisu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 4269/2019).
Ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (za
přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) překážkou vydání pozemku může být též
funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno
rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a
dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení. U nárokovaných pozemků je pak nutno přihlížet i k celkové funkční
provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný
soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s
přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových
kritérií.
Ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího
nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků či jejich částí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2019),
ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo
toho, lze-li některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla
dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez
toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej
přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1003/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1516/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Úvaha, zda určitá (přímo nezastavěná) část pozemku bezprostředně souvisí se
stavbou a je nezbytně nutná k jejímu užívání, zahrnující v to i hodnocení,
je-li pozemek (jeho část) prvkem uceleného areálu, je vždy spjata s konkrétními
(individuálními) skutkovými okolnostmi věci a jako taková zpravidla představuje
otázku nikoliv právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se tudíž odvíjí od
výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné procesní
úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne
1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3863/2012).
Uzavírá-li zde odvolací soud, že vydání nyní nárokované části pozemku parc. č.
3868/8 (vymezené připojeným geometrickým plánem) v k.ú. Bílá nebrání překážka
dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy – dle soudem
učiněných zjištění – nejde o pozemek bezprostředně zastavěný ani pro užívání
staveb nezbytně nutný, kdy – po vyjmutí dotčené části parc. č. 3868/8 (nyní pod
označením parc. č. 3868/11) přestavující „dvůr“ – také netvoří se stavbami
funkční celek, neboť stavby lze k určenému účelu užívati i bez takto dotčené
části pozemku, nikterak se výše uvedeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nezpronevěřil.
V kontradikci s ustálenou judikaturou nejsou ani závěry odvolacího soudu stran
„restituovatelnosti“ pozemku parc. č. 3868/9 v k.ú. Bílá, jenž není dotčen
veřejným užíváním (nejde o veřejnou komunikaci; k tomu srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 20189, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, spolu s další
judikaturou citovanou v jeho odůvodnění), není zastavěn pozemní komunikací jako
stavbou v občanskoprávním smyslu, ovšem není ani bezprostředně funkčně spjat
právě se stavbami „rodinné usedlosti“ na sousedních pozemcích (parc. č. 1491,
st. p. č. 1492 a st. p. č. 1493), s nimiž tak rovněž netvoří nerozlučný funkční
celek (podává-li se nadto ze soudy učiněných skutkových zjištění, že daný
pozemek slouží zejména jako přístup k dalším pozemkům ve vlastnictví žalobce).
Za daných skutkových zjištění – poté, kdy žalobce omezil žalobní návrh toliko
na vydání pozemků, jež nejsou nezbytně nutné k užívání staveb, s nimiž funkční
celek netvoří – není posouzení odvolacího soudu v rozporu ani se závěry, jež
Nejvyšší soud v dané věci vylovil již v rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28
Cdo 547/2019 (jímž jako nesprávný odmítl zejména ten předchozí závěr odvolacího
soudu o relevanci vědomosti vlastníků staveb, že pozemky mohou být v budoucnu
dotčeny restitučnímu nároky, spolu se skutečností o přenechání pozemků do
dočasného užívání vlastníku staveb), ovšem ani s další dovolatelkou odkazovanou
judikaturou (jež vychází z odlišných skutkových zjištění, kdy nárokované
pozemky byly nerozlučně funkčně spjaty se stavbami ve vlastnictví jiné osoby).
Dovolatelkou uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů, jež vystihuje vady
řízení, je pak již bez významu v situaci, kdy ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.);
samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020), pročež
ani výtky dovolatelky zpochybňující postup odvolacího soudu při předchozím
zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zde nejsou
relevantní (přiměřeně srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3561/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5.
2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015). Obdobné se uplatní i v
případě namítaného porušení principu neúplné apelace; § 205a, § 213 odst. 5 o.
s. ř. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2921/2016).
Nelze přitom přehlížet, že právě napadený rozsudek odvolacího soudu na otázce
aplikace ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. nespočívá. Námitky směřující ke
konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají
kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř.
nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem). Přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatelky o porušení práva na
spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž
podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez
dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
(prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
bod 39.).
K výtkám dovolatelky stran postupu soudu v řízení sluší se snad v zájmu
úplnosti uvést i tolik, že v situaci, kdy překážka naturální restituce dle
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. nedopadá na celý pozemek
(evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) nýbrž toliko jeho
část, odvolací soud nikterak nepochybil, jestliže v průběhu řízení (v jeho fázi
předcházející vydání kasačního rozhodnutí, vůči němuž zde dovolatelka vlastně
brojí a jenž předmětem dovolacího přezkumu ani není) hodnotil žalobcem opatřený
geometrický plán, jímž byla z původně nárokované (celé) parcely č. 3868/8
oddělena část pozemku zákonnou výlukou nedotčená, nikoliv jako nepřípustnou
novotu, neboť jej nepovažoval za důkaz ve smyslu § 125 o. s. ř., ale za součást
žalobcem učiněného úkonu, jímž byly specifikovány nemovitosti (pozemky),
jejichž vydání se domáhá (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016). K dané problematice dále srovnej
např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015,
odkazující již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon
681/96, dle nějž je dostatečná identifikace požadované části pozemku (které lze
vskutku docílit primárně pomocí geometrického plánu) otázkou určitosti žaloby,
jíž je příslušný restituční nárok vznášen. Podpůrně sluší se odkázat i na tu
rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž žaloba o vydání části pozemku je
přesná a určitá nejen tehdy, jestliže je požadovaný díl předmětné nemovitosti
označen v připojeném geometrickém plánu, ale také v případě, kdy je dostatečně
identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části
pozemku se návrh týká (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 180/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 28
Cdo 1253/2007, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008, sp. zn.
28 Cdo 2757/2007), přičemž k opatření geometrického plánu (umožňujícího
následné uskutečnění odpovídajícího zápisu do katastru nemovitostí, k tomu
srovnej přiměřeně již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn.
28 Cdo 1404/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22
Cdo 75/2016) lze přikročit i v průběhu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by
dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních
otázek, kdy závěry odvolacího soudu – jak již výše uvedeno – nepříčí se ani
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, jímž
nebyly nikterak popřeny ty závěry ustálené rozhodovací praxe (jež jsou
rozvedeny i výše), že ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek
v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé
zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek
nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost
jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k
porušení některé z funkcí, které areál plní].
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
účastnice řízení (České republiky – Státního pozemkového úřadu) bylo odmítnuto
a kdy nákladům k náhradě oprávněného žalobce, jenž se prostřednictvím svého
zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3
100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve
výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč, tj. celkem 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz,
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu