22 Cdo 75/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Ing. Z. H., zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem
v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce 171/16, proti žalovaným: 1) Ing. D. M. a 2)
Ing. J. M. a zastoupeným JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně,
Politických vězňů 98, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 171/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2015, č. j. 20 Co
234/2015-749, se ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení
vlastnického práva k pozemku parc. č. 372/15 o výměře 12 m2, zapsanému v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Kutná Hora, na LV č. 363 pro obec Z. a k. ú. M., a ve
výrocích II. až V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných směřující do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 2. září 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, v části, v níž byl potvrzen
výrok I. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. února 2015, č. j. 7 C
171/2009-690, ohledně určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parc. č.
st. 73 o výměře 4 m2, parc. č. 372/16 o výměře 2 m2 a parc. č. 372/17 o výměře
1 m2, vše v obci Z. a k. ú. M., se odmítá.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků
parc. č. st. 73 o výměře 4 m2, parc. č. 372/15 o výměře 12 m2, parc. č. 372/16
o výměře 2 m2 a parc. č. 372/17 o výměře 1 m2 (dále jen „předmětné pozemky“)
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora na LV č. 363 pro obec Z. a k. ú. M.
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V
odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k
pozemku parc. č. st. 51 na základě rozhodnutí o dědictví, přičemž v roce 2008
vyšlo najevo, že žalobkyní postavený zděný plot a garáž se částečně nacházejí
na cizích pozemcích, které sousedí s pozemkem parc. č. st. 51. Právní
předchůdci žalobkyně užívali předmětné pozemky nejméně od roku 1958 v
přesvědčení, že jim vlastnické právo k těmto pozemkům svědčí, když je
obstarávali a sekli na nich trávu. Dobrá víra na straně právních předchůdců je
podpořena tím, že bývalo běžné stavět stavby tak, aby voda stékající ze střechy
dopadala na pozemek vlastníka stavby, což potvrdily výpovědi svědků a odpovídá
tomu i vedení plaňkového plotu k rohu kůlny. Dobrá víra žalobkyně byla
dostatečně prokázána svědeckými výpověďmi. Pokud byli právní předchůdci
žalobkyně v omylu ohledně hranic vlastního pozemku, což vyšlo najevo až v roce
2008, jedná se jednoznačně o omluvitelný omyl s ohledem na rozměry pozemku
parc. č. st. 51 a dřívější možnosti zaměřování hranic pozemků. Existují-li
rozdílné závěry ohledně přesné hranice pozemků od několika znalců z oboru
geodézie, pak nelze od laika očekávat, že se takovému omylu vyhne. Dobrou víru
podporuje i skutečnost, že výměra pozemku podle katastru nemovitostí činila 954
m2 a po zaměření Ing. Novákovou bylo zjištěno, že skutečná výměra činí 928,85
m2, resp. 915,06 m2. Dobrá víra žalobkyně je odvozena od jejích prarodičů,
žalobkyně platila daň z nemovitosti podle výměry 954 m2. Dobrou víru podporuje
i fakt, že nové zaměření pozemku st. parc. č. 51 zamezuje vstup na tento
pozemek, přičemž ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že ke vstupu či vjezdu na
pozemek byla užívána i průchozí stodůlka nacházející se na hranici pozemku. Jelikož se do dobré víry započetla dobrá víra jejích právních předchůdců,
žalobkyně předmětné pozemky vydržela ke dni účinnost zákona č. 509/1991 Sb.,
tj. k 1. 1. 1992. V rozporu se závěrem o vydržení pak není prohlášení žalobkyně
učiněné na zastupitelstvu obce Z. dne 12. 3. 2008 o tom, že stavební firma
mohla při budování zděného plotu vybočit z hranice pozemku, neboť k vydržení
došlo již v dřívější době. Fotografie předložená jako důkaz nejsou pro určení
hranice pozemku použitelné, neboť z nichž nelze vyčíst, kudy vedl původní
plaňkový plot, a ve kterých místech se nacházela původní dřevěná stodůlka. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“; v
dalším rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). V odůvodnění odvolací soud
zdůraznil, že analogové zaměření zemského povrchu neodpovídá historickým
hranicím pozemků. Vzhledem k tomu, že oplocení pozemku na straně pozemků parc
č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č.
372/17 navazuje na oplocení na jedné
straně pozemku parc. č. st. 48 a na druhé straně pozemku parc. č. st. 52,
přičemž nevybočuje z linie zakreslované v pozemkové mapě, odpovídá nyní
postavený plot původnímu oplocení. Žalobkyně v dědickém řízení nabyla pozemky v
těch hranicích, v nichž je nabyli její právní předchůdci. Podle ohlašovacího
listu z roku 1930 měl pozemek výměru 954 m2, přičemž současná výměra tak, jak
byla zjištěna znaleckými posudky, je o 20 až 30 m2 menší. Byť výměra není
závazným údajem pro katastr nemovitostí, je podstatná pro dobrou víru
žalobkyně. Pokud by bylo zaměření pozemků v roce 1930 nesprávné, pak předmětné
nemovitosti nabyli vydržením právní předchůdci žalobkyně, která je pak nabyla v
dědickém řízení. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně postavila zděný plot v
hranici původního oplocení, pokud jde o pozemky parc. č. 372/16 a 372/17,
stejně tak garáž s dílnou stojí v místě původní kůlny. Odvolací soud uvěřil
žalobkyni, že ač byla přesvědčena, že plot stojí v místech původního oplocení,
chtěla části pozemku od obce odkoupit proto, aby zabránila sporu; k tomu však
nedošlo pro šikanózní nabídku od obce coby právní předchůdkyně žalovaných. K
námitce, že žalobkyně na zasedání zastupitelstva uvedla, že stavební firma
zřejmě vybočila z původní hranice, kde stál starý plot, odvolací soud uvedl, že
ze zápisu zastupitelstva vyplývá, že žalobkyně požádala o odkup předmětných
pozemků, na tomto zastupitelstvu však bylo prohlášeno, že se žalobkyně ve
stavebním řízení odvolala proti rozhodnutí o odstranění stavby plotu s tím, že
je postaven na pozemku parc. č. st. 51. Nadto žalobkyně celou věc posléze
písemně vysvětlila. Z výpovědi svědků vyplynulo, že pozemek parc. č. st. 51
užívala i babička žalobkyně, bylo prokázáno, že pozemky parc. č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č. 372/17 nikdy nebyly užívány jako součást pozemků obce. Žalobkyně nikdy neužívala větší pozemek, než byla uvedená výměra v pozemkové
knize. Ohledně pozemků parc. č. st. 73, parc. č. 372/16, parc. č. 372/17 a
části pozemku parc. č. 372/15 proto odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým i
právním závěrům jako soud prvního stupně, na něž odkazuje, a proto rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. K jiným skutkovým a právním závěrům dospěl odvolací soud ve vztahu k pozemku
parc. č. 372/15. Z fotodokumentace založené ve spisu soudy obou stupňů
zjistily, že původní oplocení na této straně pozemku vedlo ke vnějším rohům
kůlny tak, že vnější stěna kůlny tvořila hranici užívání pozemku parc. č. st. 51. Nynější plot obchází kůlnu po vnější straně tak, že je celá kůlna včetně
vnější strany „uvnitř pozemku 51 a 372/15“. Část pozemku parc. č. 372/15 byla
pod přesahem střechy volně přístupná komukoliv, tak jako obecní pozemek, z
něhož byl tento pozemek oddělen. Žalobkyně ani její právní předchůdci nedrželi
tuto část pozemku pro sebe, na tom nic nemění, že na této části sekli trávu. Z
pozemkové mapy, ze zaměření pozemku bylo zjištěno, že hranice pozemku parc. č. st.
51 byla na této straně vždy zakreslena rovně, současný stav je takový, že
plot vybočuje z původní rovné hranice a nekopíruje původní plaňkový plot. Jelikož žalobkyně část pozemku parc. č. 372/15 v délce 3 m pod přesahem střechy
kůlny vůbec nedržela, v tomto rozsahu žalobu zamítl. S ohledem na rozsah
neoprávněně připloceného pozemku odvolací soud nenechal z hlediska
hospodárnosti vypracovat geometrický plán na oddělení této části pozemku, neboť
cena oddělovacího plánu by byla vyšší než cena tohoto pozemku. Bude však na
žalobkyni, aby zděný plot postavila k rohům kůlny tak, jak vedl původní
plaňkový plot.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V první řadě dovolatelé
namítají, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý, neboť část pozemku
parc. č. 372/15 nebyla v rozporu s judikaturou oddělena geometrickým plánem. Dále rozporují vydržení předmětných pozemků žalobkyní, konkrétně namítají, že
ve věci není dán ani putativní právní titul, když pozemky, které žalobkyně
nabyla od svých předchůdců, byly v katastrálních mapách určeny hranicemi,
nikoliv výměrami. Všechny předmětné pozemky byly vždy přístupné z veřejné
komunikace, byly dokonce i její součástí, nebyly zaploceny v hranicích tvrzené
držby. Sporné pozemky sousedí s veřejnou cestou, což muselo v žalobkyni vyvolat
patřičné pochybnosti. Žalovaní uvádějí u každého z pozemků konkrétní námitky
zpochybňující dobrou víru žalobkyně. Také namítají procesní vady, konkrétně
souhrnné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, aniž by bylo
vysvětleno, ze kterých důkazů byla jednotlivá skutková zjištění vyvozována, což
odvolací soud ještě prohloubil. Došlo také k neúplnému zjištění skutkovému
stavu věci, když soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy bez přiměřeného
vysvětlení. Odvolací soud pochybil, pokud nepřipustil důkazy, které byly
navrhovány ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívalo
rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem žalovaní rozporují rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s tím, že ohledně zamítnutí žaloby
co do blíže vymezené části pozemku parc. č. 372/15 je výrok neurčitý, a proto
stran tohoto pozemku souhlasí se zrušením rozhodnutí a vrácením věci odvolacímu
soudu. Ve zbytku považuje dovolací námitky za nedůvodné, nezakládající
přípustnost dovolání, a proto navrhuje, aby bylo dovolání ve zbylém rozsahu
odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
(srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaní v první řadě namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud změnil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15
nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné. Nejvyšší soud ČSSR ve své směrnici ze dne 23. 11. 1968, sp. zn. Pls 6/67
(uveřejněné pod č. V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.),
uvedl, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí
být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či
práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního
návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Odvolává-li se výrok
rozsudku na geometrický plán, případně jiný podobný doklad, stává se obsah této
listiny součástí rozsudečného výroku; proto musí být tato listina označena
rovněž s nepochybnou určitostí.“ V rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91),
Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v
něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního
vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“
Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej
republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska
občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj
57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), se podává, že „vo všetkých pripadoch, keď v dôsledku súdneho
rozhodnutia vzniká medzi pozemkami nová hranica, ktorá doteraz nie je evidenčne
v mapových podkladoch zachytená, treba vyhotoviť znalecký plán, majúci
náležitosti geometrického plánu, ktorý bude súčasťou vyneseného rozsudku.
Tento
plán musí vyhotoviť znalec; nemôže sa teda súd odvolávať na vlastný náčrtok,
ani na údaje, ktoré sám zakreslil do znaleckého náčrtku, ani na body, ktoré
síce v prírode existujú, ktoré však v mapových podkladoch zachytené nie sú. Náčrtky súdu slúžia iba ako orientačná pomôcka pre pojednávanie a pre úpravu
dávanú znalcovi; súčasťou rozsudku má však byť plán zodpovedajúci predpisom o
vyhotovení geometrických plánov, pretože iba ten môže byť podkladom pre zmeny v
evidencii nehnuteľností. Chybné sú teda napr. rozhodnutia, v ktorých sa súd
odvoláva len na vlastný náčrtok, práve tak ako rozhodnutia, ktoré sa síce
odvolávajú na plán, ale neuvádzajú údaje potrebné k identifikácii plánu, alebo
rozhodnutia poukazujúce na hraničnú čiaru, ktorú vyznačil na vyhotovenom pláne
sudca sám.“
V rozsudku ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009 (uveřejněném pod č. C
7325 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck –
dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „určuje-li soud rozsudkem
vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v
operátech katastru nemovitostí, postupuje správně, odkáže-li v rozsudku na
geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Jedině geometrický
plán totiž umožňuje uvedení stavu zobrazeného v katastrálních operátech
(mapách) do souladu se stavem zjištěným v soudním řízení (srov. § 19 odst. 1
katastrálního zákona, podle něhož je geometrický plán neoddělitelnou součástí
listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět
zápisu zobrazit do katastrální mapy).“
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevydržela
celý pozemek parc. č. 372/15, nýbrž toliko jeho část, a proto změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“, a ve
zbylé vyhovující části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem na
rozsah neoprávněně připloceného pozemku (cca 3 až 5 m2), kdy cena tohoto
pozemku je mezi 2 000 až 3 400 Kč, nenechal odvolací soud pro nehospodárnost
vypracovat geometrický plán na oddělení této části pozemku, neboť cena
oddělovacího plánu by byla vyšší než cena tohoto pozemku. Podle odvolacího
soudu však bude na žalobkyni, aby zděný plot postavila k rohům kůlny tak, jak
vedl původní plaňkový plot. Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 neobstojí již z
toho důvodu, že výrok soudního rozhodnutí je neurčitý. Určuje-li totiž soud
vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru
nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část
pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve
výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Tento
požadavek je nezbytný i z toho důvodu, že soudní rozhodnutí má vést ke změně
zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Na tomto požadavku ničeho
nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za
vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části
pozemku. S ohledem na uvedené nezbylo Nejvyššímu soudu, než ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušit, neboť v daném rozsahu je
tento výrok neurčitý. Žalovaní dále zpochybňují otázku posouzení dobré víry žalobkyně. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v otázce posouzení dobré víry žalobkyně v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních
předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2001, č. 5, str. 152)]. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný.
Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem
okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)]. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. V rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněném pod č. C 631
v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby
části parcely, kterou nekoupil [obdobně nezdědil], může být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro
posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy
koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována
i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva
požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků
odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“ [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (uveřejněný pod č. C 836 v
Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje
dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit
jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že
výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i
více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu,
nebo držitel byl do omylu uveden znalcem.
Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti,
které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi
pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na
okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených
pozemků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22
Cdo 1384/2010 (uveřejněné pod č. C 10 712 v Souboru)]. Při zodpovězení otázky,
jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat, záleží
i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení
pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník
sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i
část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005
(publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)]. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalobkyně
na straně pozemku parc. č. st. 51 sousedící s pozemkem parc. č. 372/8 postavila
plot v místech, kde stál původní plaňkový plot. Toto oplocení navazuje na
oplocení pozemků parc. č. st. 48 a parc. č. st. 52, nevybočuje z linie v
pozemkové mapě a v tomto rozsahu užívali pozemek právní předchůdci. Odvolací
soud poukázal také na to, že pozemek parc. č. st. 51 měl podle pozemkových knih
výměru 954 m2, přičemž současná výměra zjištěná znaleckými posudky je o 20 až
30 m2 menší. Byť výměra není závazným údajem v katastru nemovitostí, svědčí
rozdíl ve výměrách ve prospěch dobré víry žalobkyně, která nikdy neužívala
větší výměru než tu, která je uvedena v pozemkové knize. Z dokazování
vyplynulo, že pozemek parc. č. st. 51 užívala i babička žalobkyně, bylo
prokázáno, že pozemky parc. č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č. 372/17 nikdy
nebyly užívány jako součást pozemků obce. Odvolací soud proto ve vztahu k těmto
pozemkům dospěl k závěru, že žalobkyně byla v dobré víře, a proto vlastnické
právo k pozemkům vydržela. Oproti tomu ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 z
dokazování vyplynulo, že původní oplocení na této straně pozemku vedlo ke
vnějším rohům kůlny tak, že vnější stěna kůlny tvořila hranici užívání pozemku
parc. č. st. 51. Nynější plot obchází kůlnu po vnější straně tak, že je celá
kůlna včetně vnější strany „uvnitř pozemku 51 a 372/15“. Část pozemku parc. č. 372/15 byla pod přesahem střechy volně přístupná komukoliv, tak jako obecní
pozemek, z něhož byl tento pozemek oddělen. Žalobkyně ani její právní
předchůdci nedrželi tuto část pozemku pro sebe, na tom nic nemění, že na této
části sekli trávu. Nadto z pozemkové mapy, ze zaměření pozemku bylo zjištěno,
že hranice pozemku parc. č. st. 51 byla na této straně vždy zakreslena rovně,
současný stav je takový, že plot vybočuje z původní rovné hranice a nekopíruje
původní plaňkový plot. Jelikož žalobkyně část pozemku parc. č. 372/15 v délce 3
m pod přesahem střechy kůlny vůbec nedržela, v tomto rozsahu žalobu zamítl. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou v souladu s výše uvedenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně předmětné pozemky držela na základě
putativního právního titulu – rozhodnutí o dědictví, když se chopila větší
držby pozemku, než jí přináležela, a to v hranicích držby, jak byla užívána
jejími právními předchůdci. Pokud žalobkyně na základě ohlášení z roku 2005
provedla stavbu oplocení, bylo zjištěno, že vyjma oplocení zbudovaného na
vnější straně kůlny toto oplocení bylo postaveno v místech původního plaňkového
plotu. Odvolací soud také zdůraznil, že držená výměra oproti výměře skutečně
zděděné je nepatrná, nepřesahuje původní výměru dle zápisu v pozemkových
knihách. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že závěry o dobré víře žalobkyně
nejsou zjevně nepřiměřené. Přiměřenost nedokázaly zpochybnit ani jednotlivé námitky žalovaných. K námitce
jednoduchosti katastrálního území odvolací soud jasně zdůraznil, že o přesném
zaměření pozemku se nebyli schopni shodnout ani znalci, tudíž nelze vytýkat
žalobkyni, pokud pozemek parc. č. st. 51 nedržela přesně v jeho hranicích. Stran námitky nezávaznosti výměry je třeba uvést, že výměra sice není závazným
údajem v katastru nemovitostí, není však údajem irelevantním, když i v otázce
vydržení představuje podle výše uvedené judikatury pomocné kritérium. K námitce
veřejné cesty je třeba zdůraznit, že odvolací soud dospěl ke skutkovému
zjištění, že současný plot byl postaven v hranicích původního plaňkového plotu,
a proto nelze hovořit o tom, že by byly parcely veřejně užívány; výjimkou z
toho je část pozemku parc. č. 372/15 pod střechou kůlny, u níž odvolací soud
naopak dospěl k závěru, že ji žalobkyně nedržela pro sebe. Jestliže přitom byl
současný plot postaven v hranicích původního plaňkového plotu, jak zjistil
odvolací soud, pak zcela logicky muselo dojít k tomu, že právní předchůdkyně
žalovaných dlouhodobě trpěla držbu části jejího pozemku; ostatně spor vznikl ne
proto, že by žalobkyně užívala pozemek parc. č. st. 51 mimo jeho hranice, ale
proto, že byl vyjádřen nesouhlas s podobou postaveného plotu. Námitkou, že
současný plot vede jinak než původní plaňkový plot, se Nejvyšší soud zabývat
nemohl, neboť se jedná námitku směřující do zjištěného skutkového stavu. K tvrzeným vadám řízení je třeba zdůraznit, že žalovaní v jejich souvislosti
nevymezili otázku přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)]. Vzhledem k tomu mohl dovolací soud zkoumat oprávněnost vad
řízení toliko ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15, u něhož Nejvyšší soud
shledal dovolání z jiného důvodu jako přípustné. Jelikož však bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno pro neurčitost výroku, bylo nadbytné se blíže zabývat
tvrzenými vadami řízení, jejich vymezení bylo ostatně natolik nekonkrétní, že
dovolacímu soudu nebylo zřejmé, jakých konkrétních vad řízení se měl odvolací
soud dopustit.
Obdobně námitkou směřující do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se dovolací
soud pro bezpředmětnost nezabýval, neboť z části neobstálo rozhodnutí ve věci
samé, a bylo proto nezbytné zrušit akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o
vlastnickém právu k pozemku parc. č. 372/15 o výměře 12 m2, spočívá ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil v uvedené části výroku
I., jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud se bude v další fázi řízení znovu zabývat vydržením vlastnického
práva ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 a dospěje-li k závěru, že byla
vydržena pouze jeho část, vymezí tuto část ve shodě s výše uvedenou judikaturou
dovolacího soudu pomocí oddělovacího geometrického plánu. Odvolací soud je
vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první,
část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). Jelikož dovolání žalovaných bylo ve zbytku shledáno nepřípustným, neboť
odvolací soud se neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání v této zbylé části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).