NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2880/2012-136
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a)
Československých automobilových opraven (ČSAO) Praha – Černokostelecká, s. p.
,,v likvidaci“, IČ 00540528, se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 114,
zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, na Florenci
1, b) V. V., c) Ing. J. H., a d) V. H., žalobců b) až d) zastoupených JUDr.
Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa
pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, za účasti Pozemkového fondu ČR,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o
půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 471/2008 (15 C
479/2008), o dovolání žalobců b) až d) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 12. 2011, č. j. 24 Co 104/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě na určení vlastnictví, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10
rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 15 C 471/2008-61 (15 C 479/2008). Ve
výroku sub I. zamítl žalobu, kterou se žalobce ad a) domáhal, aby soud rozhodl,
že oprávněné osoby V. V., Ing. J. H. a V. H. nejsou vlastníky pozemku blíže
specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub II.
zamítl žalobu, kterou se žalobci b) až d) domáhali, aby soud rozhodl, že tyto
oprávněné osoby jsou vlastníky pozemku blíže specifikovaného ve výroku II.
rozsudku soudu prvního stupně pozemku, a že se tak částečně nahrazuje výrok I.
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 8.
2008, č. j. PÚ 292/91/1. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
uvedeným rozsudkem v odstavci I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a III. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dále ve
výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II.
Podle odvolacího soudu mezi účastníky zůstala spornou otázka charakteru
pozemku p. č. 752/15 v k. ú. M., jehož vydání oprávněné osoby požadují -
otázka, zda se na předmětný majetek vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12.
2002 (dále jen „zákon o půdě“) či nikoli.
Vyslovil, že zákon o půdě vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje na půdu,
která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž za
majetek uvedený v § 1 odstavci 1 se považuje i majetek, který byl v době odnětí
vlastnického práva k těmto účelům užíván (§ 30 zákona o půdě). Rozsah
zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/66 Sb., o
ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud
považoval pro posouzení restitučního nároku za rozhodné, zda dotčený pozemek
byl nebo nebyl součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byl či nebyl v
době odnětí užíván k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky
zařazené do zemědělského půdního fondu. Zaujal názor, že je nutno zohlednit
vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému
evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování).
Přitom je nezbytné za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na
pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává
pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorie pozemků příslušejících
do zemědělského půdního fondu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99 a dále Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A
901/94.
V daném případě zůstala spornou pouze otázka, zda řešený pozemek byl v době
odnětí zemědělsky využíván, tj. zda se na zmíněný pozemek vztahuje § 30 zákona
o půdě. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně shodně s pozemkovým úřadem
dospěl k závěru, že předmětný pozemek v době přechodu do vlastnictví státu, tj.
v roce 1969, sloužil zemědělské výrobě. Odvolací soud vyslovil, že oprávnění v
restitučním řízení podle zákona o půdě požadovali vydání zmíněného pozemku, a
proto bylo na nich, aby prokázali, že jsou splněny podmínky pro restituci. Za
správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pozemek p. č. 751 přešel na
stát postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., tj. podle zákona o pozemkové
reformě, proto se jednalo o zemědělskou půdu. Ohledně té části pozemku p. č.
752/15, která byla původně částí pozemku p. č. 752, však soud prvního stupně
nesprávně dovodil, že se na ni vztahuje ustanovení § 30 zákona o půdě, neboť
nebylo prokázáno, že v době odnětí sloužila zemědělské výrobě, přičemž v době
vydání rozhodnutí o vyvlastnění v roce 1969 byl pozemek staveništěm a nebyl
zemědělsky využíván. Oprávněné osoby neunesly důkazní břemeno z hlediska
naplnění podmínky zvedené v § 30 zákona o půdě, tj. podmínky zemědělského
obhospodařování dotčeného pozemku v době jeho odnětí.
Ohledně části pozemku p. č. 752/15, která byla původně částí pozemku p. č. 751,
odvolací soud vyslovil, že tuto část lze oprávněným vydat, nebrání - li vydání
překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uložil proto
soudu prvního stupně zjistit, zda na té části pozemku p. č. 752/15, kterou lze
oprávněným vydat, nevede přístupová komunikace. Odvolací soud proto rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. a III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu
k dalšímu řízení.
Z hlediska pozemku p. č. 752/1 v k. ú. Malešice zůstalo sporné, zda jeho vydání
brání překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tj.
zda jde o zastavěný pozemek, resp. o pozemek nezbytně nutný pro provoz staveb
na okolních pozemcích. Vzal za prokázané, že pozemek p. č. 752/1 je manipulační
plochou, která patří k tzv. areálu automobilových opraven a nacházejí se na něm
mimo jiné benzínová čerpací stanice, podzemní nádrže k myčce aut a nádrž na
olej.
Pokud jde o výklad pojmu zastavěnosti pozemku tzv. areálem ve smyslu § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, odkazoval odvolací soud na judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího soudu s tím, že podle judikatury označení určitého zařízení jako
areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či
pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, je nutno vycházet z
hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy
vydat jeho část). Mohou existovat pozemky tvořící s objekty výstavby jeden
funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek,
popř. též pozemek zastavěný stavbou a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se
zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Podle odvolacího soudu shodný
názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává
i právní teorie.
V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2016/2010, sp. zn. 28 Cdo 1042/2012, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo
67/2009 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. Dospěl k závěru, že
předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu staveb umístěných na sousedních
pozemcích a tvoří s nimi souvislý celek bez přerušení, tj. areál. Uzavřel, že
vydání předmětného pozemku tak brání překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do výroku II.) podali
žalobci b) - d) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst.
2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatelů v dané věci se nejedná o pozemek
nezbytný k provozu celého areálu a stavby s tím, že ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě postrádá bližší definici pozemků, jichž se týká a
obsahuje pouze obecné vymezení. Vytýkali odvolacímu soudu, že rozhodl bez
znaleckého posudku či odborného vyjádření, v čemž spatřovali dovolací důvod
podle § 205a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdili, že autoopravnu lze provozovat i
bez tohoto pozemku, který je s areálem a jeho současným provozem spjat poměrně
volnými funkčními vazbami. Namítali nesprávné právní posouzení ohledně otázky
nezbytnosti využití pozemku s tím, že odvolací soud se spokojil s prokazováním
stavu v době existence skutečností v těchto důkazech uvedených, nikoli v době
vydání přezkoumávaného či vlastního rozhodnutí, přičemž s ohledem na časový
odstup a v mezidobí nastalé změny se jedná o poměrně zásadní rozdíl. Důvodem je
jednak technologický pokrok a jednak důsledky společenských změn. Zásadní
právní význam dovolatelé spatřovali v těchto otázkách:
1. Zda je soud bez znaleckého posudku či odborného vyjádření oprávněn
rozhodnout o skutečnosti, zda pozemek či jeho část jsou nezbytně nutné pro
provoz staveb na okolních pozemcích i v případě, pokud se nejedná o stav zřejmý
i laikovi (tedy např. přístupovou cestu), ale manipulační plochu jako v daném
případě.
2. K jakému okamžiku má být zkoumána nezbytnost pozemku pro užívání
staveb na okolních pozemcích.
3. Jaký význam má pro posouzení věci stav, kdy v důsledku změny poměrů
přestane být před rozhodnutím soudu ve věci pozemek pro provoz staveb na
okolních pozemcích nezbytný a odpadne tak překážka vydání věci podle § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě.
Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a) navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci 2) - 4), zastoupeni advokátem, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že
postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli
významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní
otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp.
v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se
zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku
(otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v
obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem.
Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace
odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i
pro soud závazný dovolací důvod (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah
bude položená právní otázka sledovat.
Na druhé straně nelze reálně očekávat, že by položená právní otázka
měla jen kopírovat dosud použitou argumentaci či být jejím prostým opakem. Má-
li být dovolací přezkum efektivní, nevyhýbající se sporným právním aspektům
posuzované věci, je nezbytné akceptovat dovolatelovo oprávnění položit soudu
takovou právní otázku, jež bude pohlížet na spornou materii jinou než dosavadní
(formulačně i obsahově novou) optikou.
Nelze však přitom abstrahovat od postulátů, které – i když nikoli
taxativním výpočtem – vymezilo pro předpokládanou právní otázku ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. Taktéž nelze dovodit, aby se položená právní otázka
(případně) míjela se skutkovým základem věci, jež byl vytvořen nižšími
instancemi a jenž je pro dovolací soud, jako soud mimořádného právního
přezkumu, nikoli soud nalézací, závazný. Chybí-li pro argumenty popsané v
právní otázce předchozí srovnání s právními závěry odvolacího soudu, resp.
nelze-li při úvahách dovolacího soudu provést hypotetickou subsumpci závazných
skutkových zjištění pod právní otázku proto, že taková zjištění nejsou k
dispozici, pak směřuje právní otázka mimo předmět řízení a nelze ji připustit
do fáze meritorního přezkumu dovolání.
Nejvyšší soud již výše vyložil, že v možnostech daných zákonem provádí přezkum
hmotněprávních i procesních aspektů posuzované věci a že základním cílem jeho
činnosti musí být – aniž by rezignoval na sjednocování judikatury, jež lze
ostatně realizovat v synergii s vyřčenými požadavky – odpověď na otázku po
obsahové i procedurální správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Není však
možné souhlasit s tím, aby dovolatel svou právní otázkou (tvrzeními) přivedl
dovolací soud k tomu, že by zodpovězením takové právní otázky, která se vymyká
dosavadnímu rámci předmětu řízení, vytvořil zcela „nový případ“. Takový postup
by vedl k popření přezkumné role dovolacího soudu a zavázal by též
nepřípustným, zákonem nepředvídaným způsobem nižší instance.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z
citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce
uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, jež stanoví, že pozemky nebo jejich části nelze vydat
v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo
jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba
zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou
nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod
povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí
stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením
stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku
a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání
stavebního povolení.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval též ve svém rozhodnutí
ze dne 17. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3556/2010, v nichž zaujal názor, že k právnímu posouzení věci lze z
dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž
Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení
určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi
jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky
areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a
takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem
vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden
funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek,
popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří
se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo
1042/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek
23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční
celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku
podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu
přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v
usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna
na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Závěr o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbami, s nimiž v
posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, jež současně vylučuje zemědělské
nebo lesní využití předmětných pozemků, je přitom závěrem nikoliv právním,
nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v daném případě, v němž přípustnost dování závisí
na úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelům k
dispozici není). Jde o závěr, který je výsledkem soudy provedeného dokazování.
Dovolací soud dále dodává, že ve svém rozhodnutí ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1031/2012, vyslovil, že pokud realita (ekonomického) života dovolovala
(dokonce po relativně dlouhou dobu) výkon práva hospodaření pozemku a toto
právo i v podobě vlastnického práva obvyklý průběh událostí nadále umožňuje, je
na místě přihlížet ke stavu, kdy souvislost mezi budovou nebo stavbou a
přilehlým pozemkem je dána jiným, stavebně technickým řešením, kdy tento
předpoklad je dán zřízením tunelu mezi budovou nebo stavbou a dalším pozemkem,
i pokud je pozemek oddělen pozemkem ve vlastnictví třetí osoby.
O takový případ se však v dané věci nejedná.
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od
závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci se jedná o pozemek zastavěný
zpevněnými plochami a je zde dána překážka vydání pozemků ve smyslu § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené
judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní
posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu
přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady
vynaložené žalobcem ad a) na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud
ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů
mu nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu